Dech a pach stovek žen, opuštěného obydlí. Žadan je kronikář Ukrajiny zmítané válkou

Radka Rubilina Radka Rubilina
25. 8. 2022 12:00
Serhije Žadana znají Ukrajinci především jako básníka a buřiče s kapelou v zádech. Oslovuje mladé i staré, nabízí formálně jednoduché verše, nad kterými je ale třeba přemýšlet. Své lyrické vidění světa doma předává posluchačům na vyprodaných stadionech v rytmu ska, punku a rocku s kapelou Žadan i sobaki (Žadan a psi). Příští středu 31. srpna s ní vystoupí v pražském Rock Café.
Serhij Žadan při básnickém čtení v charkovském protileteckém krytu, duben 2022. Charkov doteď čelí ruskému ostřelování a bombardování civilních objektů.
Serhij Žadan při básnickém čtení v charkovském protileteckém krytu, duben 2022. Charkov doteď čelí ruskému ostřelování a bombardování civilních objektů. | Foto: Sergej Bobok / AFP / Profimedia

Osmačtyřicetiletý Žadan zpívá a píše o tom, co se v jeho zemi děje teď a tady. Je současným autorem a klasikem ukrajinské literatury zároveň.

V posledním půlroce, od zahájení ruské invaze, vystoupila na povrch také jeho občanská poloha. Ačkoliv zbraň do ruky nebere, stal se jednou z nejvýznamnějších osobností obrany Charkova. Události z tohoto východoukrajinského města denně zveřejňuje na Facebooku, založil vlastní fond, rozváží humanitární pomoc do ohrožených čtvrtí. Vzhledem k tomu, že Charkov stále čelí zuřivému ruskému ostřelování a bombardování civilních objektů, Žadanův ranní vzkaz "nad městem vlají naše vlajky, jsme zase o den blíž vítězství" se pro mnohé stal životně důležitým uklidněním.

Básník se často vyskytuje tam, kde se něco děje, kde se to mele. Nikdy neváhal projevit občanské postoje. Když se obrovské demonstrace z kyjevského náměstí Majdan na přelomu let 2013 a 2014 přelily do dalších měst, Žadan se stal tváří prodemokratických změn na východě Ukrajiny. Právě do Charkova tehdy masově přijížděli političtí turisté z Ruska, kteří pak v převlečení za místní demonstrovali proti údajným "banderovcům a fašistům".

Žadan jim ukrajinsky a rusky vzkázal, že v Charkově žádní fašisti a extremisti nejsou. Jak to dopadlo, zachycuje fotka z 1. března 2014, kde je na hlavním náměstí se zkrvavenou hlavou - útočníci ho napadli zezadu a způsobili mu otřes mozku. "Tehdy jsem dospěl," řekl později. Názory nezměnil, v jeho díle však nastal zlom. Rok 2014 rozděluje desítky jeho knih na dva celky. Jestliže raný Žadan býval řazen k předním ukrajinským postmodernistům a typická pro něj byla hra s textem či ironie, po roce 2014 už jeho básním i próze dominuje jediné téma: válka na východní Ukrajině.

Nová mýtotvorba Ukrajiny

Žadan se zkraje milénia zařadil po bok o generaci starších Jurije Andruchovyče a Oksany Zabužko. Literární kritička Tamara Hundorovová tuto trojici označuje za čelné představitele takzvaného postčernobylského psaní. Výbuch jaderné elektrárny z roku 1986 v tehdejším Sovětském svazu přitom nechápe jako sociální a ekologickou katastrofu. Vnímá texty postčernobylských autorů nultých let optikou západních filozofů a do jejich výkladu promítá teorie hyperrealismu a simulakra, jimiž se zabývali Jacques Derrida nebo Jean Baudrillard.

V jejich díle akademička spatřuje jak novou mýtotvorbu Ukrajiny, tak vyvstávající ústřední roli ukrajinštiny: každý z těchto tří spisovatelů zkoumá zákoutí a možnosti jazyka.

Serhij Žadan se často vyskytuje tam, kde se něco děje, kde se to mele.
Serhij Žadan se často vyskytuje tam, kde se něco děje, kde se to mele. | Foto: Kasia Stanisławska

Všichni tři také aktivně jezdili na Západ a nejsou jim cizí literárněvědná témata německých či amerických univerzit. Serhij Žadan prožil několik let mimo Ukrajinu, přičemž zážitky z Berlína či Vídně ztvárnil v knihách Big Mac a Depeche Mode. První již v češtině publikovalo nakladatelství Fra, záhy vydá také druhý text.

Jeho povídka Balanescu Quartet - před deseti lety zařazená do zdejšího výboru Ukrajina, davaj, Ukrajina! - zase popisuje nezřízené popojíždění po německých a rakouských literárních festivalech. Přesně zapadá do konceptu "postmoderního bezdomovectví", o němž píše kritička Hundorovová.

Postčernobylský koncept se nejvíc projevuje v Žadanově románu Vorošilovgrad, ukrajinsky vydaném před šesti lety a záhy přeloženém do angličtiny i němčiny. Za tuto knihu získal několik cen. Byť popisuje absurdní situaci kdesi na východě země, předkládá hluboké drama místních: to, co se zdá být a existovat, ve skutečnosti není. Žadan píše knihu o městě, které již neexistuje, respektive už se jmenuje jinak: z někdejšího Vorošilovgradu se stal dnešní Luhansk. Hrdina románu se vrací do rodného Luhansku, protože mu zmizel bratr. Protagonista se ho však ani tak nesnaží najít, jako spíš vést dál jeho byznys.

Žadan v románu vytvořil cosi jako časové kapsy, v nichž Luhansk se svými obyvateli volně přechází do Vorošilovgradu. Vypráví především o vnímání událostí, světa, společnosti, sebe sama. Právě díky této próze se stal romanopiscem ukrajinského východu, té zvláštní směsi industriální krajiny a zastrčených vesniček, ruštiny a ukrajinštiny, sovětské přítomnosti a národnostní nepřítomnosti.

S časovými a místopisnými smyčkami, které už silně připomínají magický realismus, naplno pracuje i jiný východoukrajinský spisovatel - Vladimir Rafejenko. Ten líčí západní Kyjev a východní Doněck jako dva oddělené mytické prostory, do nichž je možné vstoupit pouze skrze vlastní smrt. Česky před třemi roky vyšla jeho kniha Dlouhé časy.

Osmiminutový film z roku 2016 představuje básníka Serhije Žadana. Vznikl u příležitosti vydání antologie Ukrajina, davaj, Ukrajina!. | Video: Nakladatelství Větrné mlýny

Zosobnění Charkova

Rok 2014 je v díle Serhije Žadana stejně přelomový jako v ukrajinských dějinách, tehdy začala Moskvou podporovaná ruská agrese na východě země. Žadan už osm let rozpracovává jen toto téma - válku a život tam, kde se bojuje. Jistě k tomu přispělo, že se narodil nedaleko Luhansku a byť vystudoval vysokou školu v západnějším Charkově, jeho rodina zůstala na okupovaných územích.

Na vlastní kůži si tak vyzkoušel, co znamená projíždět kontrolními stanovišti, mluvit s vojáky vyzbrojenými samopaly, donekonečna prokazovat občanku a trvalé bydliště, odpovídat na otázky "proč tam jedeš" a pak zase "proč jsi tam byl". Měl možnost hovořit s lidmi, kteří na okupovaném území zůstali, viděl, v jakých žijí podmínkách. Byl svědkem toho, jak je válka mění a co po ní zůstává - spáleniště, nesmazatelné vzpomínky a trauma.

Zprvu o tom vyprávěl především poezií. V prvních sbírkách po vypuknutí války jako Ze života Marie, z níž krátký výbor publikovalo nakladatelství Větrné mlýny, zaplnil onen zvláštní, hyperrealistický prostor východní Ukrajiny konkrétními lidmi a osudy.

O něco později, roku 2017, v ukrajinštině vydal svůj dnes asi nejslavnější román Dětský domov, který především v anglickém překladu vzbudil neobyčejnou pozornost. Žadanovy básnické i prozaické práce z této doby působí až dokumentárně. Soustřeďují se na to, jak lidé za války přemýšlejí, o čem konverzují vojáci, o čem mluví či naopak nemluví civilisté, co vidí, co jsou. Například ženy na nádraží v jednom ostřelovaném městě. "Dech a pach stovek žen, pach opuštěného obydlí a narychlo naházených věcí do tašky, pach nervů nadranc a výčitek, které ovšem nemají komu adresovat," napsal.

V básnických sbírkách Templáři a Soupis lodí sice stále vypráví o válce, prostor východní Ukrajiny už však neplní konkrétními příběhy - odstupuje od nich ve prospěch jakéhosi vyššího, metafyzického světa:

Přicházejí lidé udýchaného pohraničí.
Scházejí se řezníci a prsty mají svraštělé
krví jak od kancelářského inkoustu.
Scházejí se věční honiči dobytka a nesou s sebou
velikonoční duch porážky.

Knihy, vonící trávou a mlékem.
Ikony, tištěné v typografii
společně s manifestem futuristů.
Zvířata cítí sladkou řeč svítání.
Učí se pravopis červnových mlh,
v nichž tají se jejich vrazi.

Začněme chůzí po zelené prázdnotě,
po našedlé naší vlasti,
začněme ten hon na obětní zvířata skrz
sborové vyzpěvování o pšenici.
Začněme všichni, kdo jsme viděli,
jak skrývají se v polích sluky duší,
kdo vstoupili jsme do vody,
abychom horkou kůží prostoupili její
ledový neklid.

Začněme tím nejtěžším - zpěvem a hašením ohně,
který k nám přichází z noci.

Začněme vyšeptáváním jmen,
tak začněme splétat tu slovní zásobu smrti.

Stát a rozprávět o noci.
Stát a naslouchat z mlhy
hlasům pastevců,
kteří zpívají modlitbu za každou
ztracenou duši.

Od roku 2017 jeho básním i próze dominuje takzvaná heterotopie, což je původně lékařský termín pro situaci, kdy se určitá tkáň objeví na nepatřičném místě. Do ukrajinské literatury pojem pronikl skrze filozofa Michela Foucaulta, který o heterotopii psal v souvislosti s pozměněným stavem vnímání či "jiným" prostorem.

Například němečtí autoři Borys Bigun a Erik Martin vyzdvihují, jak Serhij Žadan zachycuje ničení homogenní Ukrajiny, překódování kulturních znaků, překreslování map a vymezování nových pozic neznámo kým - celou tu transformaci prostoru mezi Ruskem a Evropou.

Žadan zaznamenává procesy, které se dějí nyní, které nepočkají, které ještě nejsou popsány, ale on už je pocítil, zachytil. Je mimořádně dobrý pozorovatel s citem pro humanitární katastrofu lidských těl i myšlení. Proto je tak populární a čtený.

Prestižní časopis The New Yorker ho označil za "neoficiálního barda východní Ukrajiny" a ukrajinští čtenáři ho v jednom průzkumu zařadili k nejdůležitějším současným autorům.

"Chceme teď číst o sobě, o tom, co se děje teď a tady. A to je přesně to, o čem Žadan píše," řekl jeden respondent. "Je to autor východu, který uchovává ukrajinský jazyk, rozvíjí ho, vedle starých ukrajinských slov klade novodobý slang. A ono to funguje!" děl druhý. A do třetice: "Zosobnil ukrajinský Charkov, je autentický, otevřený."

Serhij Žadan už osm let rozpracovává téma války na východě Ukrajiny.
Serhij Žadan už osm let rozpracovává téma války na východě Ukrajiny. | Foto: Kasia Stanisławska

Majakovskij a Dylan v jednom

Serhij Žadan už v Praze účinkoval, příští středu vystoupí v klubu Rock Café s kapelou dříve známou jako Sobaki v kosmosi (Psi ve vesmíru), nyní přejmenovanou na Žadan i sobaki (Žadan a psi). Hudebně se pohybuje především v rytmech ska, textově pak na úrovni intimních a lyrických obrazů. Žadan umí být sugestivní v roli drsného rockera a jeho sestava doma už roky vyprodává stadiony. Její písně zlidověly: na večírku začnete tři čtyři takty a ostatní se přidají.

Všichni, kdo se s frontmanem znají osobně, však upozorňují, že zdánlivě tvrdý rocker je tváří v tvář nesmírně milý, nejistý, až něžný. Rozpor dobře ilustruje i jeho postesknutí v úvodu k předloňskému anglickému výboru jeho básní New Orthography, v překladu Nový pravopis. "Je mi moc líto, že pozdní Vladimir Majakovskij nemohl fyzicky uslyšet Boba Dylana," píše.

Tyto dvě polohy jej skvěle vystihují: extrovert Majakovskij, klasik a modla (Žadan a jeho "psi") - a na druhé straně introvert Bob Dylan, klasik a modla (Žadanova lyrika).

V říjnu Serhij Žadan převezme prestižní Mírovou cenu německých knihkupců, spekuluje se o něm jako o možném laureátovi Nobelovy ceny za literaturu. Už teď ale dokázal cosi, co nikdo před ním: pojmenovat a popsat východní Ukrajinu, kterou v Evropě zná málokdo. Zaplnil ji lidmi, postavami, jejich příběhy a osudy. Dodal jí aktuální rozměr - a jeho hlas je v době války slyšet čím dál hlasitěji.

Koncert

Serhij Žadan i Sobaki
Rock Café, Praha, 31. srpna.

Skladba Malvi od kapely Zhadan i Sobaky má na YouTube přes 2,5 milionu zhlédnutí. | Video: Žadan i sobaki
 

Právě se děje

Další zprávy