reklama
 
 

Recenze: Rushdie je velkým vykladačem dneška, jeho vrcholný nový román přežije epochu

14. 2. 2019 17:46
Velkým dílem velkého autora, absolutní špičkou, literaturou s velkým písmenem na začátku je román Zlatý dům z pera uprchlíka a britského šlechtice Salmana Rushdieho. Knihu v českém překladu Davida Petrů nedávno vydalo nakladatelství Paseka.

Bylo by mýlkou představovat si, že každá další próza světově respektovaného jedenasedmdesátiletého autora bude a priori výtečná. Také Rushdie musí vždy začínat od nuly, námětu, od prvního slova.

Sláva mu pomáhá v získání čtenářské i kritické pozornosti, to je bez debat, ale také způsobuje, že jeho díla jsou pozorněji vnímána. Čtenář bere každou Rushdieho knihu nikoliv samu o sobě, nýbrž coby další díl skládačky - a porovnává kvalitu, čeká na případné zakolísání. Podobně srovnává i ten, kdo otevře nynější Zlatý dům. Dosáhl v něm autor výšin a hloubek svých někdejších slavných próz, Dětí půlnoci z roku 1981 a o sedm let mladších Satanských veršů?

Odpověď zní jednoznačně: ano, máme před sebou vrcholné dílo, knihu, která pravděpodobně přežije epochu, kterou popisuje, tedy dnešek.

Salmana Rushdieho nacházíme opět sebevědomě rozkročeného nad souvislostmi, kulturami a současností a zároveň pokorně naslouchajícího vnitřním vinám a úzkostem - těm, které jsme zdědili, i těm, které nevědomky dál šíříme.

Děj knihy se točí kolem exulanta Nera Goldena, jeho tří synů, luxusu, špinavého podnikání a ještě temnější minulosti. Nechybí krásná ruská zlatokopka a mladík, kterému to vše má být jen námětem pro film, ale záhy se stává jedním z aktérů. Rushdie nám tím říká, že ani my nemůžeme zůstat stranou, neboť tato doba nás už dávno pohltila, nelze z ní vystoupit ani ji přežít. Dá se v ní jen žít.

Osvěžením, zejména pro stoupence amerických demokratů, jsou špílce o politickém vzestupu bizarní komiksové postavy, Jokera se zelenými vlasy. Když se v závěru knihy dostává k moci, Rushdie skryt za vypravěče se táže: "Jaký má všechno smysl, pokud dojde k nejhoršímu, pokud ze vzduchu zmizí všechen lesk a tváří Ameriky se stanou lži, pomluvy a nechutnosti? Proč se vůbec snažit porozumět člověku, když se ukazuje, jak je lidstvo groteskní, zlé a nehodné čehokoli? Ameriku, kterou jsem miloval, odvane vítr."

Inu, zarytí příznivci Donalda Trumpa si knihu zřejmě nezařadí do poličky nad postel. Těch druhých ale evidentně může být stále dost.

Rushdiemu nestačí jen luxusní newyorské Soho, jaksi "povinně" se vrací i do Indie, dějištěm je mu planeta. K ještě barvitějšímu dojmu si vypomáhá odkazy na filmy, literaturu či architekturu, jejichž znalost čtenáři pomáhá v poznání souvislostí a neznalost vybízí k doplnění si znalostí. My můžeme být jen hrdi, že se v Rushdieho reportoáru mihne odkaz také na české dílo, k čemuž Jiřímu Menzelovi srdečně blahopřejeme.

Salman Rushdie: Zlatý dům

Salman Rushdie: Zlatý dům

(Přeložil David Petrů)
Nakladatelství Paseka 2018, 336 stran, 389 korun

I přes nesmírně barvitou paletu je Zlatý dům přehledný, s omezeným a zapamatovatelným počtem hlavních postav a s logikou jejich sebedestrukce - neboť ta je mnohem častější než nějaký pofidérní vývoj.

Nesnadná kniha se tak snadno čte, což lze označit za vrchol tvůrčích možností. Magický surrealismus, jak ho autor vrství, je čtenáři přístupný: brzy pochopí, že právě v takovém světě žije. Ve světě tvarů pokřivených jako v expresionistické malbě, který je zároveň světem reálným, protože malíř má oční vadu a jedním okem, tím tvůrčím, tvary takto opravdu vidí. Druhým se dívá "rovně", a může tudíž přemýšlet o tom, co mu přináší jeho ojedinělá možnost zahlédnout zároveň pravdu i lež - a který pohled je který.

Tuto možnost nemá jen jedna z autorových postav, ale každý jeho čtenář.

Salman Rushdie je velkým vykladačem dneška, sýčkem i skřivanem, nadějí i hlasem na poušti, který volá: "Hora zla je vyšší než ty nejvyšší budovy a střelné zbraně žijí vlastním životem." Amen.

autor: Aleš Palán | 14. 2. 2019 17:46

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama