S kočárem se demonstruje blbě. Proto jsem napsala o romské adopci knihu, říká spisovatelka

Lucie Zelinková
Aktualizováno 18. 1. 2016 21:46
Koncem roku vyšla Viktorii Hanišové kniha, která vzbudila řadu emocí. Anežka je titulem, který se jako jeden z mála zabývá adopcí romských dětí. V jistém smyslu tak navázala na knihu Terezy Boučkové Rok kohouta. "Možná jsem k této problematice citlivější, protože jsem vyrostla a i nyní bydlím v oblasti, kde žije hodně Romů. Vadí mi, jakým způsobem se tu útočí na romské etnikum, setkávám se s tím dennodenně," tvrdí spisovatelka Viktorie Hanišová.
Viktorie Hanišová
Viktorie Hanišová | Foto: archiv autorky

Napsala jste debut s velmi silným tématem, nelze se nezeptat, proč jste se zaměřila zrovna na vztah adoptované romské dívky s matkou?

Příběh o narušeném vztahu mezi rodiči a dětmi jsem v mlhavých obrysech nosila v hlavě už dávno předtím, ale teprve před necelými třemi lety jsem ho propojila s romskou tematikou. Možná jsem k této problematice citlivější, protože jsem vyrostla a i nyní bydlím v oblasti, kde žije hodně Romů. Vadí mi, jakým způsobem se tu útočí na romské etnikum, setkávám se s tím dennodenně. Před třemi lety byla situace velmi vyhrocená, pořádaly se tu protiromské pochody a já měla pocit, že bych na xenofobní nálady ve společnosti měla nějakým způsobem reagovat. Tehdy jsem ovšem byla doma s čerstvě narozenými dvojčaty a tříletou dcerou, a protože se s kočárem demonstruje blbě, napsala jsem knihu o adopci romské dívky.

Sama jste matkou dětí, vnímáte téma vztahu rodičů s dětmi o něco silněji než jiné vztahové zápletky v literatuře?

Určitě ano. Každým dnem si stále více uvědomuju, jak je vztah mezi matkou a dítětem na jednu stranu velmi intenzivní, na druhou stranu ale velmi křehký. Stačí udělat pár chyb, například dítěti nedostatečně naslouchat nebo nerespektovat jeho individualitu, a už se to veze. Sama se někdy bojím, jestli se mi to s mými dětmi povede. Uvidíme za patnáct let.

Vaše kniha na mě působí, že jejím primárním cílem je předat myšlenku, snaha o literaturu jakožto umělecké dílo se mi tu zdá až jako druhořadá. Vnímám to správně?

Jestli to tak působí, není to pro mě dobrá zpráva. U mé knížky je určitě obsah důležitější než forma, ale na umělecké ambice jsem rezignovat nechtěla.

Anežka je nicméně pozoruhodný debut. V čem je ale podle vás výjimečný?

To je spíše otázka na někoho jiného, já sama si nemyslím, že by moje kniha byla výjimečná.

Měla jste přečtenou knihu Rok kohouta Terezy Boučkové? Její téma je totiž dost podobné...

Knihu Rok kohouta jsem si přečetla až při psaní Anežky a cítila jsem potřebu na ni nějakým způsobem reagovat, proto v mém románu "kohout" vystupuje jako důležitý motiv. Rok kohouta obdivuju jako literární dílo, s autorkou též lidsky velice soucítím. Myslím si však, že se autorka k romské problematice postavila trochu nešťastně, že mohla lépe předvídat, jaké interpretace její kniha v zemi, kde jsou hluboce zakořeněné předsudky, vyvolá. Však také po vydání knihy prý klesl zájem o adopce romských dětí a na různých adopčních webech je její kniha ještě dnes předkládána jako doklad existence romských genů, které ani sebelepší výchova nepředělá. Já si osobně myslím, že za zpackané adopce může zejména vývoj v období prenatálním a v raném dětském věku a často také nerespektující výchova rodičů jako v případě Julie.

Neobávala jste se reakce romské menšiny vzhledem k ději knihy?

Pokud bude romská menšina na můj román reagovat negativně, došlo k
nepochopení. Jedním z mých cílů bylo poukázat na to, co my jako většinová společnost děláme vůči romskému etniku špatně. Zosobněním předsudků majority je Julie, která svou dceru Agnes nedokáže vnímat jako individualitu, ale neustále na ni nahlíží jako na Romku. Ze strachu, že se u Agnes projeví jakési nežádoucí geny, se ji neustále snaží napasovat do nějaké škatulky, Agnes vůbec nedostane šanci se svobodně rozvíjet.

Lze v postavě Julie vidět nějaké styčné prvky s autorkou?

Doufám, že ne. Jsme povahově úplně rozdílné, pocházíme z jiných poměrů, navíc já jsem nebyla postavena před volbu adopce. Tři biologické děti mi stačí. Až na pár prkotin jsou postavy i celý příběh zcela vymyšlené.

Pracujete už na další knize?

Mám rozpracovaný další román, který se opět zabývá narušenými vztahy v rodině, pozadí je ale tentokrát úplně jiné. Právě jsem pro nakladatelství Host dodělala překlad německého románu Starý kraj a začala pracovat na druhém, kromě toho soukromě učím angličtinu a němčinu. Ráda bych taky napsala knížku pro děti, než ty moje vyrostou, ale nemám dost času.

K poezii vás to netáhne?

Mám pár oblíbených básníků, například Ernsta Jandla, T. S. Eliota nebo Františka Hrubína, já sama jsem ale na psaní básní moc přízemní. Kdysi jsem napsala pár milostných básniček, které, doufám, už nikdy nenajdu.

Anežka je vaším debutem, kdo vás při psaní inspiruje?

Napadá mě snad jen Margaret Atwood, líbí se mi její civilní styl i témata jejích knih, ale určitě ji nechci napodobovat. Byla bych ráda, kdybych mohla nadále publikovat a překládat knihy, jestli se tím dokážu i uživit, bude to skvělé.

Debutovala jste ve svých pětatřiceti letech, vždycky jste směřovala k dráze prozaičky?

Jako malá jsem chtěla být spisovatelkou. Postupem času se mi moje přání jevilo stejně nereálně, jako když někdo chce být kosmonautem. Teprve před necelými třemi roky jsem se rozhodla pustit do psaní. Když jsem knížku po zhruba roce a půl dopsala, nevěřila jsem, že by o ni měl někdo zájem, ale zase jsem nechtěla rovnou hodit flintu do žita. Vůbec jsem netušila, jakým způsobem mám knihu někomu nabídnout, proto jsem si tenkrát zadala do Googlu "jak se stát spisovatelem". Byly to asi dobré rady, protože hned první oslovené nakladatelství, tedy Host, knihu přijalo. Díky skvělému redaktorovi Zdeňku Staszkovi z toho nakonec vznikla použitelná kniha. Ještě dnes se tomu divím, jak jednoduché to bylo.

Rasismus, diskriminace a nenávist nemají podobu hospodských keců, jsou systémové, promítají se i v zákonech, říká Tomáš Kratochvíl. Češi potřebují nenávidět, teď se to podle něj přeneslo na uprchlíky. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy