Na první pohled se nezdá, že nejnovější próza Davida Grossmana, kterou v českém překladu Lenky Bukovské vydal Odeon, zkoumá témata příznačná pro Izrael, kde se narodil. Ani že zapadá do jeho tvorby tak, jak už ji v českém kontextu docela dobře známe. Opak je však pravdou.
Grossman líčí, jak nemilosrdně mohou kruté dějiny poznamenat jedince, který sice fyzicky přežije, avšak vnitřně trpí dál: načež aniž by chtěl, trauma předává dalším generacím. Poznáváme jak kolektivní soužití v kibucu a mošavu, tak Jeruzalém, jehož nástrahy si nezadají s žádným západním velkoměstem.
Navíc lze s nadsázkou tvrdit, že protagonistčina zkušenost z ostrova Goli se v něčem blíží takzvané běžné existenci v nacistických koncentračních táborech, kde byli vězni denně ponižováni a mučeni, případně vystaveni nesmyslné dřině. V gulagu na dnes chorvatském, tehdy jugoslávském ostrově ženy - ve zjevném odkazu na mýtus o Sisyfovi - vláčejí těžké kameny nahoru do kopce a dolů. A stejně jako v koncentrácích i tady vystupují brutální dozorkyně, v nichž probudit lidství je takřka nemožné.
Román Život si se mnou zahrává je bytostně izraelský i na úrovni jazyka: hrdinka Vera imigrovala, a tak hebrejsky hovoří jen lámaně, s přízvukem. Ve výborném překladu Lenky Bukovské třeba systematicky špatně tvoří minulý čas u sloves, takže říká "byl je vážný". Tón má však vesměs rozkazovačný, "bengurionovský", jak by šlo říct s odkazem na prvního izraelského premiéra. Když zase hrdinčina vnučka, bývalá skriptka, mluví o své někdejší nešťastné lásce, s gustem použije obrat "nechť je jeho jméno navždy vymazáno z mojí filmografie".
Něčím se ale Grossmanova nová próza od těch dřívějších přece jenom výrazně liší - autor se tentokrát inspiroval osudy skutečné židovky. V reálu se nejmenovala Vera Novakova, nýbrž Eva Panicová-Nahirová, a se spisovatelem se seznámila, když mu zatelefonovala. Chtěla mu vyhubovat za článek, který napsal pro deník Ha’arec. Záhy se ale spřátelili a skromná jugoslávská národní hrdinka se svou dcerou Tianou dovolily renomovanému autorovi, ať popustí uzdu fantazii a podá jejich příběh, jak uzná za vhodné.
Panicová-Nahirová zemřela šestadevadesátiletá roku 2015, vydání knihy se tedy nedočkala. Byly o ní ale natočeny hned dva dokumenty, jak v obsáhlém doslovu zmiňují překladatelka s redaktorkou Magdalenou Jehličkovou.
Snad proto se Grossman v příběhu opírá o motiv vznikajícího krátkého rodinného filmu, který si v rámci smíření a uchování paměti nakonec přejí všechny tři ústřední silné ženy románu: Vera, její dcera Nina a zase její dcera Gili. Přičemž druhým důvodem je dnes obvyklá praxe Izraelců fotících a nahrávajících rodiče i prarodiče, aby si tak mohli připomínat svoje kořeny.
Vyjma této pomůcky je však Život si se mnou zahrává oproti autorovým formálně experimentálním titulům Viz láska či Přijde kůň do baru poměrně konvenční: krom vloženého textu ve třetí osobě, zachycujícího Veřino věznění, ho vypráví vnučka Gili. Ta je však zároveň příslušnicí "slabšího" pohlaví ze stejného rodu jako Ora z Grossmanovy delší prózy Žena prchá před zprávou, o níž autor řekl, že kdyby byla postavena před stejné dilema jako biblický Abrahám, syna Izáka by neobětovala, nýbrž poslala Boha někam. Čímž se dostáváme k hlavnímu tématu díla, v něčem připomínajícímu Sofiinu volbu tak, jak ji ve stejnojmenném slavném románu mistrně ztvárnil Američan William Styron.
Aniž bychom vyzradili příliš, Veru poslali do lágru, protože "zradila soudruha Tita". Neboli odmítla podepsat, že její manžel byl zrádce a podporoval Stalina: protože to za prvé nebyla pravda. A za druhé proto, že ho a pak i jeho památku jako partyzána z 2. světové války a čestného člověka věřícího v ideály, včetně těch socialistických, milovala "víc než svůj život".
V důsledku matčiny zkušenosti z lágru je dcera v dospělosti natolik nevyrovnaná, že se necítí doma ani v Izraeli, kde zanechá svoji malou holčičku. Zamíří napřed do New Yorku a pak do zapadlé vesničky kdesi za polárním kruhem.
Gili po babičce a matce podědí jak nejistotu, tak vzdor - a hlavně touhu překonat tíživé mlčení. Tuší, že na léčení ran a probuzení empatie nemají Vera s Ninou šanci, pokud nezačnou vzájemně komunikovat. A nenechají se unášet ozdravnou silou sdílených vzpomínek i utajovaných intimních chvil, o nichž se dříve domnívaly, že jejich hrůzu nejde uchopit slovy.
Po smrti Amose Oze je David Grossman chápán jako největší současný izraelský spisovatel. Vášnivými hlasy vypráví strhující příběhy plné citově vypjatých situací, aniž by sklouzával za hranice melodramatu či sentimentu. Nástraze se vyhnul také v novém románu, přestože scény s vymítáním démonů v bouři nebo Gili s kamerou ustavičně komentující, co, jak a proč právě dělá, místy zavánějí manýrismem.
Podtrženo a sečteno: Grossmanovo nejlepší dílo to není, za přečtení nicméně stojí. A jeho příznivce nepotěší o nic méně než všechna ostatní.
Kniha
David Grossman: Život si se mnou zahrává
(Přeložila Lenka Bukovská)
Nakladatelství Odeon 2022, 304 stran, 379 korun.
