Román z jadranského Alcatrazu: Hrdinka přežije lágr a předává trauma další generaci

Hana Ulmanová Hana Ulmanová
3. 6. 2022 11:43
Jadranský Alcatraz se říká nechvalně známému lágru maršála Tita na jugoslávském ostrově Goli, kde podobně jako zhruba 50 tisíc dalších lidí končí hrdinka románu Život si se mnou zahrává.
Táborem na ostrově Goli, kde vězni ve čtyřicetistupňových vedrech museli těžit kámen, v letech 1949 až 1989 prošly desítky tisíc lidí.
Táborem na ostrově Goli, kde vězni ve čtyřicetistupňových vedrech museli těžit kámen, v letech 1949 až 1989 prošly desítky tisíc lidí. | Foto: Reuters

Na první pohled se nezdá, že nejnovější próza Davida Grossmana, kterou v českém překladu Lenky Bukovské vydal Odeon, zkoumá témata příznačná pro Izrael, kde se narodil. Ani že zapadá do jeho tvorby tak, jak už ji v českém kontextu docela dobře známe. Opak je však pravdou.

Grossman líčí, jak nemilosrdně mohou kruté dějiny poznamenat jedince, který sice fyzicky přežije, avšak vnitřně trpí dál: načež aniž by chtěl, trauma předává dalším generacím. Poznáváme jak kolektivní soužití v kibucu a mošavu, tak Jeruzalém, jehož nástrahy si nezadají s žádným západním velkoměstem.

Izraelský spisovatel David Grossman.
Izraelský spisovatel David Grossman. | Foto: Claudio Sforza

Navíc lze s nadsázkou tvrdit, že protagonistčina zkušenost z ostrova Goli se v něčem blíží takzvané běžné existenci v nacistických koncentračních táborech, kde byli vězni denně ponižováni a mučeni, případně vystaveni nesmyslné dřině. V gulagu na dnes chorvatském, tehdy jugoslávském ostrově ženy - ve zjevném odkazu na mýtus o Sisyfovi - vláčejí těžké kameny nahoru do kopce a dolů. A stejně jako v koncentrácích i tady vystupují brutální dozorkyně, v nichž probudit lidství je takřka nemožné.

Román Život si se mnou zahrává je bytostně izraelský i na úrovni jazyka: hrdinka Vera imigrovala, a tak hebrejsky hovoří jen lámaně, s přízvukem. Ve výborném překladu Lenky Bukovské třeba systematicky špatně tvoří minulý čas u sloves, takže říká "byl je vážný". Tón má však vesměs rozkazovačný, "bengurionovský", jak by šlo říct s odkazem na prvního izraelského premiéra. Když zase hrdinčina vnučka, bývalá skriptka, mluví o své někdejší nešťastné lásce, s gustem použije obrat "nechť je jeho jméno navždy vymazáno z mojí filmografie".

Něčím se ale Grossmanova nová próza od těch dřívějších přece jenom výrazně liší - autor se tentokrát inspiroval osudy skutečné židovky. V reálu se nejmenovala Vera Novakova, nýbrž Eva Panicová-Nahirová, a se spisovatelem se seznámila, když mu zatelefonovala. Chtěla mu vyhubovat za článek, který napsal pro deník Ha’arec. Záhy se ale spřátelili a skromná jugoslávská národní hrdinka se svou dcerou Tianou dovolily renomovanému autorovi, ať popustí uzdu fantazii a podá jejich příběh, jak uzná za vhodné.

Panicová-Nahirová zemřela šestadevadesátiletá roku 2015, vydání knihy se tedy nedočkala. Byly o ní ale natočeny hned dva dokumenty, jak v obsáhlém doslovu zmiňují překladatelka s redaktorkou Magdalenou Jehličkovou.

Snad proto se Grossman v příběhu opírá o motiv vznikajícího krátkého rodinného filmu, který si v rámci smíření a uchování paměti nakonec přejí všechny tři ústřední silné ženy románu: Vera, její dcera Nina a zase její dcera Gili. Přičemž druhým důvodem je dnes obvyklá praxe Izraelců fotících a nahrávajících rodiče i prarodiče, aby si tak mohli připomínat svoje kořeny.

Vyjma této pomůcky je však Život si se mnou zahrává oproti autorovým formálně experimentálním titulům Viz láska či Přijde kůň do baru poměrně konvenční: krom vloženého textu ve třetí osobě, zachycujícího Veřino věznění, ho vypráví vnučka Gili. Ta je však zároveň příslušnicí "slabšího" pohlaví ze stejného rodu jako Ora z Grossmanovy delší prózy Žena prchá před zprávou, o níž autor řekl, že kdyby byla postavena před stejné dilema jako biblický Abrahám, syna Izáka by neobětovala, nýbrž poslala Boha někam. Čímž se dostáváme k hlavnímu tématu díla, v něčem připomínajícímu Sofiinu volbu tak, jak ji ve stejnojmenném slavném románu mistrně ztvárnil Američan William Styron.

Aniž bychom vyzradili příliš, Veru poslali do lágru, protože "zradila soudruha Tita". Neboli odmítla podepsat, že její manžel byl zrádce a podporoval Stalina: protože to za prvé nebyla pravda. A za druhé proto, že ho a pak i jeho památku jako partyzána z 2. světové války a čestného člověka věřícího v ideály, včetně těch socialistických, milovala "víc než svůj život".

V důsledku matčiny zkušenosti z lágru je dcera v dospělosti natolik nevyrovnaná, že se necítí doma ani v Izraeli, kde zanechá svoji malou holčičku. Zamíří napřed do New Yorku a pak do zapadlé vesničky kdesi za polárním kruhem.

Obal románu Život si se mnou zahrává.
Obal románu Život si se mnou zahrává. | Foto: Nakladatelství Odeon

Gili po babičce a matce podědí jak nejistotu, tak vzdor - a hlavně touhu překonat tíživé mlčení. Tuší, že na léčení ran a probuzení empatie nemají Vera s Ninou šanci, pokud nezačnou vzájemně komunikovat. A nenechají se unášet ozdravnou silou sdílených vzpomínek i utajovaných intimních chvil, o nichž se dříve domnívaly, že jejich hrůzu nejde uchopit slovy.

Po smrti Amose Oze je David Grossman chápán jako největší současný izraelský spisovatel. Vášnivými hlasy vypráví strhující příběhy plné citově vypjatých situací, aniž by sklouzával za hranice melodramatu či sentimentu. Nástraze se vyhnul také v novém románu, přestože scény s vymítáním démonů v bouři nebo Gili s kamerou ustavičně komentující, co, jak a proč právě dělá, místy zavánějí manýrismem.

Podtrženo a sečteno: Grossmanovo nejlepší dílo to není, za přečtení nicméně stojí. A jeho příznivce nepotěší o nic méně než všechny ostatní.

Kniha

David Grossman: Život si se mnou zahrává
(Přeložila Lenka Bukovská)
Nakladatelství Odeon 2022, 304 stran, 379 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 2 hodinami

Britka Ghislaine Maxwellová byla dnes v USA odsouzena k 20 rokům vězení za napomáhání finančníkovi Jeffreymu Epsteinovi zneužívat náctileté dívky

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

O deset procent se od září navýší plat části zaměstnanců ve veřejném sektoru

Od 1. září by měli dostat o deset procent přidáno nepedagogičtí pracovníci či lidé, kteří pracují v resortech, jako je kultura. Jde zhruba o 300 tisíc lidí. Po jednání na úřadu vlády to novinářům řekli ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) a předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. Konečnou shodu na růstu platů ve veřejném sektoru však předsedové vládních stran s odboráři nenalezli.

Před úterním jednáním odboráři požadovali přidání ve veřejném sektoru od července a uváděli, že se chtějí dohodnout na navýšení o 15 procent lidem se zmrazeným výdělkem a o 7,6 procenta ostatním. Devět odborových svazů veřejné sféry na podporu požadavků vstoupilo do stávkové pohotovosti, další čtyři je podporují. Koalice se s odboráři znovu sejde 19. července, kdy by podle Jurečky měla vzniknout dohoda nejen pro letošní rok, ale i pro rok 2023.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Trump věděl o zbraních v davu, který vyzval k pochodu na Kongres, řekla jeho někdejší asistentka

Někdejší prezident USA Donald Trump byl informován o přítomnosti zbraní v davu svých podporovatelů, které 6. ledna 2021 vyzval k pochodu na sídlo Kongresu bezprostředně před vypuknutím nepokojů. Před vyšetřovacím výborem Sněmovny reprezentantů to vypověděla někdejší asistentka Trumpova personálního šéfa Marka Meadowse. Rovněž uvedla, že Meadows se jí už 2. ledna svěřil s obavou, že den volební schůze Kongresu by mohl být "velmi, velmi špatný".

Sněmovní komise při narychlo svolaném slyšení předvolala Cassidy Hutchinsonovou, což byla podle médií Meadowsova pravá ruka, která se účastnila prakticky všech jeho aktivit. Důrazem na její svědectví se panel snaží ukázat, že Trumpův Bílý dům před událostmi 6. ledna dobře věděl o rizicích, přesto však pokračoval v kampani proti volebním výsledkům a v burcování stoupenců.

Zdroj: ČTK
Další zprávy