Kniha, kterou v překladu Michaela Půčka vydalo Argo, vznikla z divadelní hry. Juli Zeh ji napsala na zadání, jež znělo: středověk. Hrdinkou prozaického textu, z velké části popisujícího soudní řízení, je Mia. Její bratr Moritz byl usvědčen z vraždy, avšak Mia věří, že je nevinný. To se snaží dokázat u dalšího soudu, ovšem už na vlastní pěst, protože on ze zoufalství spáchal sebevraždu.
Ocitáme se v zemi, kde vládne zdravotnická diktatura zajímající se pouze o zdraví člověka. Každý má v sobě čip a skrze něj se systém zvaný Metoda dozvídá, co dotyčný jedl nebo zda sportoval. Mia byla jakožto přírodovědkyně zastánkyní systému, v průběhu románu ale sledujeme její postupnou radikalizaci.
Metoda je vskutku zvláštní státní zřízení, které vzniklo po 20. století, v knize vysmívaném jako příliš ideologickém. Hovoří se také o tom, že diktatura byla zavedena po epidemii. Dezinfekce se stává alfou i omegou života a některá místa jako les jsou z hygienických důvodů nepřístupná.
Dle stoupenců režimu je Metoda apolitická. Stojí na používání takzvaného zdravého rozumu a tvrdí, že usiluje o blahobyt. Všude kolem poletují obrovská množství dat, u kterých se neví, co se s nimi bude dít a zda proti občanům nemohou být zneužita.
Ze soudu se stává hon na čarodějnice, stoupenec Metody Heinrich Kramer jej využívá k posílení režimu za využití všech prostředků, včetně lži a manipulace. Vidíme tedy, že systém je založený na strachu a osamělosti. Dokonce i láska a partnerství jsou řízeny shora, lze si podat žádost a získat imunologicky vhodného partnera, neboť láska se stala "produktem imunologických optimalizačních postupů".
Přinejhorším se dá využít strojů. V knize tak vystupuje postava nazvaná imaginární milenka, kterou po sobě zanechal Miin bratr Moritz. Hrdinka si ji vzala k sobě a milenka teď věrně hlásá Moritzovy názory.
Próza nezapře původní dramatickou strukturu, což vůbec není na škodu. Vypointované situace a rafinované vyústění soudního jednání i samotného příběhu se nesluší prozrazovat, každopádně ale čteme text, jehož zápletka je promyšlená a každá situace má svůj smysl.
Sedmačtyřicetiletá Juli Zeh byla za tento román nominovaná na Cenu Kurda Lasswitze, udělovanou význačným sci-fi dílům. Odmítla to s tím, že žádné sci-fi nenapsala. Jako by naznačovala, že dystopii žijeme, aniž si to uvědomujeme.
Autorka se veřejně často vyjadřuje na téma ztráty osobní svobody, jako vystudovaná právnička podala žalobu proti zavedení biometrických pasů.
Kniha se dotýká mnoha současných témat a po více než dvouleté pandemii koronaviru ji dnes rozhodně čteme jinak, než když roku 2009 poprvé vyšla německy. Vzhledem k tomu, nakolik je mnohovrstevnatá a rafinovaně koncipovaná, ji lze interpretovat více způsoby.
Někteří ji vnímají jako bibli antivaxerského hnutí. Sama Juli Zeh k takzvaným Querdenkerům nepatří, kritizovala však povinné očkování i přísná pandemická opatření. Její zásadou bývá vždy obezřetnost vůči novým zákonům spojeným s omezováním svobody jednotlivce, a to v duchu německé ústavy, kterou ctí nadevše. Ostatně již několik let je dobrovolnickou soudkyní braniborského Ústavního soudu.
Před dvěma lety Juli Zeh německy vydala knihu shromažďující otázky, které jí od vydání Ve jménu metody zaslali čtenáři. Prozrazuje, jak nad těmito tématy přemýšlí. Ke zdraví jakožto vrcholu štěstí společnosti se vyjadřuje takto: "Společnost, která prohlásí zdraví za princip úspěšnosti a na nemoc nazírá jako na formu selhání, se mi jeví na nejlepší cestě stát se nehumánní a nesolidární."
Kdo hledá nečekaně současný román k pandemii, Ve jménu metody mu v tomto ohledu může dobře posloužit.
Kniha
Juli Zeh: Ve jménu Metody
(Přeložil Michael Půček)
Nakladatelství Argo 2021, 298 korun, 196 stran.
