Letos pětasedmdesátiletá Fodorová již léta žije v Londýně. Narodila se po druhé světové válce v Bělehradu a vyrůstala v Praze. Její dětství poznamenalo, když matka na 15 měsíců skončila ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni pro údajné podezření z trockismu a sionismu.
Dcera studovala umění a po srpnu 1968 zůstala v Anglii, kde se zajímala o film. V padesáti letech se pak rozhodla vystudovat psychoterapii, kterou sama předtím několikrát podstoupila. "Pokaždé mě fascinovalo, že ta osoba, která mi naproti v křesle mlčky naslouchá, ví něco o tom, jak má mysl funguje, zatímco mně to uniká," píše.
Při tomto hledání jí přirozeně hodně uniká, leccos ohledně matčiny osobnosti a jejího chování říká diplomaticky. Přesto napsala poctivou a upřímnou publikaci, důležitý dílek do mozaiky rozsáhlého díla Lenky Reinerové, ikony česko-německých vztahů.
Fodorová tematizuje mimo jiné to, jaké je žít s cejchem "dcery Lenky Reinerové", tedy být potomkem uznávané osobnosti. To je o to zajímavější, že se rozhodla sama psát, matku její tvorba ale nezajímala. Předložená kniha je ovšem poměrně dobré vyrovnání se s tímto stínem.
Tematicky přechází mezi odcházením milované matky, s níž má ovšem komplikovaný vztah, a rozvzpomínáním se na její i svůj život. Prosvištíme tak v podstatě celé 20. století, které Lenka Reinerová prožila angažovaně a kosmopolitně: z Československa po krátkém angažmá v antifašistických novinách Arbeiter Illustrierte Zeitung uprchla kvůli židovskému původu přes Bukurešť do Paříže, kde byla vězněna. Odtamtud komplikovaně odešla do Mexika a působila na velvyslanectví československé exilové vlády. Po válce se s manželem pocházejícím z Jugoslávie usídlili v Bělehradu. Právě tam se jim narodila Anna.
Spisovatelku to ale táhlo do rodné Prahy, kam nakonec odcestovali kvůli manželově léčbě. Oba se tam ve velkém angažovali v hnutí jugoslávských politických emigrantů, za což byla Reinerová vězněna.
V 60. letech působila jako šéfredaktorka časopisu Im Herzen Europas a podruhé vstoupila do KSČ. S tou se však po srpnu 1968 definitivně rozešla a v důsledku toho nesměla publikovat, takže se živila překlady a tlumočením.
Její porevoluční dráha je nyní už poměrně známá, mimo jiné iniciovala založení Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Smírčí roli v česko-německých vztazích a psaní se držela do posledních let. Je to evidentní z líčení, jak pečlivě se připravovala na udělení německého Velkého kříže za zásluhy a vystoupení s ním spojeným, byť se ho kvůli nemoci nakonec nemohla zúčastnit.
"Nebylo snadné vyrůstat s rodiči, kteří byli hrdiny." Ano, žijeme v době, kdy se zdánlivě nic moc neděje a přitom i my něco prožíváme. "Hlavně se nelitovat," znělo heslo Lenky Reinerové. Znamenalo to zatnout zuby, vytěsnit traumata a zažrat se do práce. Díky tomu po spisovatelce zůstalo tak široké dílo.
Anna Fodorová na věc ovšem musela jinak. Vyrovnat se s genetickou a výchovnou náloží, kterou od rodičů dostáváme. Navíc jí vrtalo hlavou, proč nemá téměř žádné příbuzné, proč je rodiče ani nehledají. Sužovalo ji bytostné tázání se, kým vlastně je. Součástí knihy je tak i pátrání po příbuzných a kořenech, které podnikla na vlastní pěst. Hledání tohoto rodinného tajemství líčí s až detektivním napětím.
"Vám se nic nestalo. Tato jednoduchá věta v sobě skrývala celou škálu nepřipustitelných pocitů. Hněv, výčitky, bezradnost, hanbu, vinu." V této větě se zračí generační propast. Také o té Fodorová píše. Každá doba skýtá pro každého jinou výzvu. "To nic nás v dětství formovalo, mnozí z nás se tím nic dodnes zabývají. Dotýkají se toho, mluví o tom, píší, točí filmy, skládají hudbu, u některých z nich se z toho stala téměř posedlost."
Próza Lenka tak nakonec není jen o Lence Reinerové očima dcery, ale o odcházení obecně. A jak něčemu takovému v pozici dítěte dostát se ctí. Anna Fodorová navzdory dálce dělala vše možné, aby se o matku ve stáří dobře postarala. I tyto dny jsou jakýmsi bilancováním, snahou vzájemně si říct to, co by mělo zaznít, touha uslyšet, co nikdy nezaznělo. Čtenáře pak osvěží popisy momentů s Anninou dcerou, jejichž vztah už funguje jinak.
Vyprávění jako by nemělo směr, přitom ve výsledku působí promyšleně, propracovaně, poctivě. Je evidentní, že mohlo být řečeno více. Vztah matky a dcery je popsán jemně a citlivě, autocenzura však sehrála své. O to je ale kniha možná silnější. Ukazuje, že každá rodina má svá tajemství, genetické a výchovné návyky, že trauma se předává z generace na generaci, dokud se kostlivci nevyndají ze skříně.
Anna Fodorová očividně potřebovala jít s kůží na trh a říct své. Dobře udělala.
Kniha
Anna Fodorová: Lenka
Nakladatelství Labyrint 2020, 176 stran, 295 korun.