Robert Langdon se stetoskopem. Josef Veselka úspěšně resuscitoval lékařský thriller

V největším nemocničním zařízení v Česku zavládne pozdvižení. Na VIP oddělení právě dorazil prezident republiky ve špatném zdravotním stavu. Součástí prezidentského konzilia je i primář nemocnice, kardiolog MUDr. Josef Dressler. Už na prvním zasedání rady je ale patrné, že zde o pouhé vystavení chorobopisu a následnou léčbu nepůjde. Dresslerovi se navíc záhy dostanou do ruky hmatatelné důkazy o tom, že v pozadí někdo tahá za pořádně silné nitky. A to jsme teprve na několika prvních stranách.

Pletichaření a nejasné úmysly jsou cítit ze všech stran a sám Dressler netuší, komu vlastně může věřit. Když se totiž na operační sál vmísí vysoká politika i nelítostná nemocniční hierarchie, nebezpečnou hru hrají úplně všichni.

Románové spojení politického thrilleru s nemocničním prostředím, které se u Čechů těší velké oblibě, tu v takové podobě snad ještě nebylo. Ústřední motiv – léčba prezidenta – je natolik silný, že i průměrný román by díky němu stavěl na pevných základech. To ale naštěstí není případ Prezidentského konzilia.

Diagnóza: mamon a chtíč

Knihu uvádí citát: „Lidské konání určují tři hlavní motivace: moc, peníze a sex.“ Každá z rozmanité skupiny postav, kterou kniha servíruje, jako by inklinovala alespoň k jedné z těchto motivací v podobě charakterového poklesku. Máme zde ambiciózního (ale nepříliš schopného) ředitele Charváta, výborného pneumologa a zároveň patologického sukničkáře Čachra či ústřední zápornou postavu, záměrně nejmenovanou, která neskrývá svou obsesi penězi i mocí.

Také figura samotného Josefa Dresslera rozhodně není černobílá. Nejde o neomylného akčního hrdinu ani geniálního detektiva, který by od první chvíle znal na všechno odpověď. Naopak se často ocitá v situacích, kdy musí improvizovat a orientovat se ve spleti protichůdných informací. Zajímavým způsobem je uchopená i forma vyprávění jednotlivých kapitol: některé jsou psané v ich-formě a provází jimi právě primář, jiné jsou psané optikou třetí osoby a soustředí se na dějové momenty, u kterých Dressler není osobně přítomen. Chvíli trvá, než si čtenář na dva různé vypravěčské styly zvykne.

Děj má rytmus tachykardie

Veselkovi se ale nedá upřít cit pro dějový spád. Po vzoru Dana Browna, kterého má autor, troufám si tvrdit, za jednu z hlavních inspirací, jsou kapitoly krátké, věty ještě kratší a román se řítí rychlostí splašeného vlaku. Máme zde drama na sále, honičky s maskovanými muži i únosy uprostřed noci. Toto literárně prověřené schéma poutá čtenářovu pozornost natolik účinně, že se v něm velmi dobře schová i několik drobných logických lapsů (např. není čas se ptát, jestli by si zkušený veterán speciálních misí skutečně nepohlídal nekrytá záda). Celý román směřuje k překvapivému závěru, který ale v kontextu děje dává smysl.

Dialogy jsou navzdory nemocničnímu prostředí povětšinou prosté odborných výrazů, mají spád, a i když Veselka občas inklinuje k řeči „silných hochů“, která se například k románovému prezidentovi příliš nehodí, přispívá to k tomu, že z románu při čtení čas od času vycení zuby neučesaná poetika Raymonda Chandlera nebo svižná slovní kadence Kurta Vonneguta. Ze všech svých vzorů, ať už jsou jakékoliv, si Veselka bere jen tolik, aby nemohl být nazván prostým napodobitelem.

Související

Zapalte hranici. Držitelka Litery vydává nový detektivní thriller o vině a vydírání

Autor ví, o čem píše

To, že je způsob lékařské práce a celého procesu konzilia popsán velmi detailně a autenticky, je přirozené. Autor Josef Veselka totiž dvacet let vedl kardiocentrum ve Fakultní nemocnici Motol a byl členem lékařské rady exprezidenta Václava Havla. Doufejme ovšem v to, že jinak si románový děj vyfabuloval opravdu od základu a žádný z barvitých charakterů v knize (až na očividné výjimky) nemá reálný předobraz. Pokud ano, je načase se o tuzemské zdravotnictví začít lehce bát. Přestože je Prezidentské konzilium vystavěno především jako thriller, funguje zároveň i jako poměrně jízlivý komentář k fungování velkých institucí.

Jako celek kniha jednoduše funguje. Ačkoliv Veselkova románová prvotina Srdcaři byla z ranku spíše společenské prózy, žánrový odklon se zde podařil vlastně až s obdivuhodným úspěchem. Próza se drží osvědčených žánrových postupů a nesnaží se je komplikovat za každou cenu. Výsledkem je dílo, které možná nebude dlouho zaměstnávat literární teoretiky, ale při sympatické délce necelých 250 stran jde o vynikající čtení na dva tři letní večery. A možná by ani nebylo překvapením, kdyby se časem někdo pokusil o jeho zfilmování.