reklama
 
 

Konec utrpení Franze Kafky. Třetí díl životopisu líčí nemoci, lásky a vztah s otcem

10. 2. 2019 18:15
Kdyby se Franz Kafka uzdravil z tuberkulózy, možná by přestal psát a stal by se sociálním pracovníkem. Myslel si to jeho celoživotní přítel a propagátor spisovatelova odkazu, literát Max Brod, kterého v knize Kafka 3 - Roky poznání cituje Reiner Stach.

Třetí svazek životopisného díla o Franzi Kafkovi od literárního vědce Reinera Stacha vyšel v češtině deset let po německém originálu a tři roky od českého vydání prvního dílu. Monumentální trilogie, jíž Stach zasvětil 18 let práce, je dosud nejkomplexnějším pohledem na spisovatele považovaného za zakladatele moderní evropské literatury. Možná ani sám Brod toho o svém výjimečném příteli nenapsal tolik.

Devět posledních let Kafkova života rozvádí Stach na bezmála 600 stranách bez započtení poznámkového aparátu. To je záběr, do něhož se vejde všestranný pohled na pět let světové války, pečlivý rozbor autorových próz a jeho košaté korespondence, popis jeho zvědavého ohledávání židovské identity a samozřejmě líčení posledních čtyř Kafkových milostných vztahů, z nichž ani jeden nevedl k manželství.

Nutné je ocenit především Stachův styl. Autora, který prý Kafkovým románům napoprvé jako gymnazista vůbec nerozuměl, ale přitahovaly ho, ani při mnohaletém psaní neopouštělo nadšení.

S německou precizností formuluje v Kafkově duchu co možná nejpřesněji, jeho styl přitom není suchý, naopak překypuje příměry. Třeba když Stach o lidech lokajského typu píše, že jsou v přítomnosti mocných "v pozoru jako železné piliny v magnetickém poli". Obzvlášť napínavé jsou poslední kapitoly knihy, v nichž se prolínají Kafkovy lásky, agonie války, smrtelná nemoc a literatura.

Vojenské holínky

Na začátku třetího svazku knihy se Kafka dožívá 32 let, což je na vojáka věk vysloužilců. Přesto ho ve druhém kole verbování v polovině roku 1915 odvádějí do stále krvavější války. Podle vojenského doktora je neženatý židovský úředník pražské Dělnické úrazové pojišťovny schopen bojového nasazení v plném rozsahu. Nespavost a neustálé bolesti hlavy nejsou překážkou.

Kafka byl tímto verdiktem, ke zděšení své rodiny, nadšen. Chtěl na frontu a Reinera Stacha stojí mnoho stran vysvětlování, že Kafka nebyl mešuge, naivou ani rouhavým pozérem. Kafku líčí jako psychicky zdeptaného člověka, s přehnaným smyslem pro zodpovědnost, který se cítí provinile, že se jako mladý zdravý muž prochází v zázemí.

V pasážích o Kafkově zaměstnání v pojišťovně kniha upravuje mýtus, podle nějž tyranský úřad ze spisovatele vysával všechnu energii.

Ale hlavně: válka začala jen pár dní po jeho osobním debaklu. Berlíňanka Felice Bauerová po dvou letech stále komplikovanějšího dopisování zrušila zásnuby. Válečný režim nadto překazil vyhlídky na publikaci povídek, které měly vyjít u prestižního lipského nakladatele Kurta Wolffa. Jejich otištění by Kafka také v neválečném období prožíval jako ospravedlnění své existence, jako sebeobhájení.

Reiner Stach se nepokouší odhadnout, co bylo příčinou či následkem Kafkových depresí. Jestli to byla neschopnost psát, urputné bolesti hlavy, nemožnost spánku nebo kvanta úředních lejster. Výkonný a spolehlivý právník s precizní vyjadřovací schopností se stal nepostradatelným zaměstnancem pojišťovny, která měla na starosti mimo jiné vyřizování enormního a rychle rostoucího počtu žádostí o invalidní důchod.

Zaměstnavatel Kafku z armádních chapadel okamžitě vyreklamoval. A když si na to Kafka u nadřízeného stěžoval, dostal dovolenou.

Kniha upravuje kafkovský mýtus o tyranském úřadu, který z nerozpoznaného spisovatele vysával všechnu energii. Stach uvádí na scénu Kafkova nadřízeného, empatického a přepracovaného Roberta Marschnera, který v době hroutícího se hospodářství hledá cesty, jak pomoct "válečným poškozencům", invalidům, jejichž bolest i množství státní propaganda bagatelizovala.

Po večerech Marschner zasedá v komisích, jejichž účelem je založit sanatoria pro nemajetné veterány, která by financoval nikoli stát, ale solidární majetní občané. K tomu Marschner potřebuje jímavý inzerát do novin a ví, kdo jej napíše. Zná a respektuje literární dílo svého podřízeného - a také ví, že ten ochotně pomůže.

A skutečně: Kafka bez zaváhání odkládá vysoké spisovatelské nároky a překvapivě pateticky pro účely inzerátu popisuje osudy invalidů, především "válečných třesavců", jak nazývá veterány postižené posttraumatickou stresovou poruchou. Ta se projevovala chvěním po celém těle a skákavou, nekoordinovanou chůzí. Kafka skutečně nemohl mít iluze o tom, co by jej na frontě čekalo. Přesto chtěl vážně narukovat, dokonce si koupil vojenské holínky.

Právě Marschner ztopil Kafkovu žádost, aby byl uvolněn do armády, a místo toho mu vnutil dovolenou. V době, kdy byly úředníkům, zavaleným přesčasy, škrtnuty všechny dny volna kromě nedělí, to nebyl dar, který se přijímal snadno.

Osvobozující nemoc

Válka však nakonec nebyla tragedií, která měla Franzi Kafkovi "zařídit" vysvobození, tou se stala až nemoc. Ohlásila se nočním chrlením krve, po němž přišel po mnoho měsíců nepoznaný sladký spánek. Stalo se to v létě 1917. Zánět plicních hrotů se projevil zřejmě jako důsledek psychického vyčerpání, mizerné stravy a nevhodného bydlení.

Kafka raději přebýval ve vlhkém pokoji starého domu na Malé Straně, v němž byl klid, než v pohodlné místnosti rušného staroměstského domu, odkud se vystěhoval. Předchozí zimu navíc trávil večery v malém, neobyvatelném domku ve Zlaté uličce pod Pražským hradem, kde mu jeho nejmladší sestra Ottla zařídila útulnou pracovnu. Přicházel sem pravidelně po práci a psal dlouho do noci. Po rok a půl dlouhé tvůrčí krizi zase mohl psát a využíval toho, jak jen bolesti hlavy dovolily.

Asketický Kafka byl sice zvyklý celoročně spát při otevřeném okně, extrémně mrazivé počasí a nedostatek uhlí během třetí válečné zimy však jeho zdraví podťaly.

Vážná nemoc Kafku nevyděsila. Spíš jako by ji očekával, ba snad nevědomky vábil. "Je to spravedlivě zasazená rána, kterou mimochodem, když ji srovnám s tím, jak jsem v posledních letech většinou žil, vůbec nepociťuji jako ránu, nýbrž jako něco po čertech sladkého," psal rouhavě své sestře Ottle.

Když měl od doktorů potvrzenou diagnózu, znovu zašel za svými představenými v pojišťovně, tentokrát s troufalejší prosbou, aby směl odejít do předčasného důchodu. To by sice znamenalo podporu na úrovni existenčního minima, měl by tak ale současně volnost pro psaní. I tentokrát se však dočkal jen dočasné svobody: Marschner jej uvolnil na tři měsíce nemocenské.

Ten lepší ve mně

Papír od doktora byl ale silným alibi v jiné věci. Stal se pochopitelným důvodem k definitivnímu rozchodu s Felicí Bauerovou, s níž se Kafka po zrušených zásnubách znovu sblížil, dokonce s ní v roce 1916 strávil část své vyvzdorované dovolené v Mariánských Lázních.

Tam se s Felicí, tentokrát neformálně, zasnoubil podruhé. Slib se ale po čase opět stal neúnosným břemenem a nemoc dala Kafkovi do ruky víceméně ušlechtilý způsob, jak vztah skončit.

"Že ve mně zápasí dva, to víš. Že ten lepší z obou ti patří, o tom právě v posledních dnech pochybuji ze všeho nejméně," začíná Kafka svůj dopis Felici, jímž hodlá ukončit pětiletý vztah. Místo slov útěchy a díků servíruje nicnetušící snoubence "sebeanalýzu opájející se jiskřivými obrazy", nešetří svého oblíbeného Kafku autor biografie Stach.

Podle něj to jindy citlivý spisovatel vážně přehnal, když místo intimního dopisu své milé napsal řeč, která by mohla být doznáním obžalovaného Josefa K. "To je literatura, a Kafka, pyšný na svou precizní, silnou obrazivostí naplněnou a paradoxní obhajobu, tuto pasáž skutečně dvakrát slovo od slova opsal, do deníku a do dopisu Brodovi," poznamenává Stach.

Zánět napořád

Možná, že je Reiner Stach v tomto místě na Kafku přísný, protože ví, že tenkrát ještě nešlo o život. Kafka se po osmi měsících vrátil do úřadu, plíce byly čisté. Jenomže pak, právě když se schylovalo ke konci války, přišla španělská chřipka. I tu Kafka na rozdíl od milionů jiných zázračně přežil, zánět plic se ale vrátil - a tentokrát už napořád. Střídala se pak období, kdy docházel do úřadu a kdy měl několikaměsíční nemocenské.

Během jednoho ozdravného pobytu, který trávil v zimním Špindlerově Mlýně, napsal román Zámek. Pracovat na něm začal v hotelu Koruna. Právě v něm popletli Kafkovo jméno, na ceduli ve foyeru bylo napsáno Josef K., tedy jméno, které Kafka v románu používá.

Stach podle původního rukopisu, dopisů a deníkových záznamů rekonstruuje vznik díla. Objevuje například souvislost mezi Kafkovou jednou nepříliš vydařenou vycházkou, při které spisovatel často padal v hlubokém sněhu, a podobnou scénou v knize. Všímá si momentu, kdy se Kafka rozhodl pro větší odstup a vyprávění převedl z první osoby na třetí - stalo se to uprostřed popisu sexuální scény.

To v ozdravném hotelu v Želízech, kde se seznámil se svou další snoubenkou Julií Wohryzkovou, vznikl text, který byl úplně jiného rázu. Kafka tam napsal dopis otci, proslulý stostránkový elaborát, ve kterém neúprosně líčí všechny křivdy, které na něm od dětství spáchal jeho despotický rodič. "Je to obludné nakupení morálního důkazního materiálu," konstatuje Stach, který v knize cituje jen úryvky. I z nich je patrné, že přes opakované prosby o usmíření jde o jednostranný, byť opodstatněný výlev, "srovnatelný s případovými studiemi Sigmunda Freuda".

Otci se dopis do ruky nikdy nedostal, jen jednou se jej syn pokusil předat prostřednictvím matky. Ta to odmítla. Jestli tlusté psaní sama četla, o tom se nic neví. Jistě ale zabránila nepřekonatelné rodinné rozepři.

Přítelkyně od Baltu

Překvapivě právě otci Kafka jako prvnímu sdělil pravdu o své nemoci, kterou před rodiči dlouho bagatelizoval. V červnu 1922 byl poslán do předčasného důchodu a postupující tuberkulóza začala vyžadovat náročnější léčbu v zahraničních sanatoriích. Že bude potřebovat finanční podporu rodičů, dobře zajištěných živnostníků, bylo smutným faktem, který si Kafka dlouho nepřipouštěl.

Zbývaly mu dva roky života, ve kterých se ještě stihl zamilovat do dvou žen: do české vdané novinářky Mileny Jesenské, se kterou se setkal pouze dvakrát, jinak byl jejich vztah - podobně jako s Felicí - jen korespondenční.

Poslední ženou v životě Franze Kafky se stala Dora Diamantová, o patnáct let mladší židovka, která utekla z přísně ortodoxní chasidské rodiny a s Kafkou strávila poslední rok jeho života. Seznámili se na pobřeží Baltu, kde se Kafka léčil a Dora tam doprovázela děti z Židovského národního domova, charitativní organizace, kterou spisovatel znal a obdivoval.

Když se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a rodina jej poslala na vyhlášenou kliniku ve Vídni, byla to Dora, která mu splnila přání, aby nemusel zůstat ve sterilní nemocnici s přísným režimem. Našla nedaleké sanatorium v Kierlingu, kam lékaři mohli za Kafkou dojíždět a kde o něj Dora pečovala, vařila mu jeho vegetariánskou stravu.

Na pár posledních dnů se do Kierlingu nastěhoval ještě Robert Klopstock, mladý maďarský lékař, kterému kdysi Kafka pomohl dostat se na pražskou lékařskou univerzitu, když na té budapešťské - jako vůbec první v Evropě - začala platit protižidovská opatření.

Pivo s otcem

V péči těch dvou se Franz Kafka cítil jako "v lůně malé rodiny", i přesto Klopstockovi nedovolil tykání. Ještě den před smrtí pracoval na korekturách povídky chystané k tisku.

Šlo o text nazvaný Umělec v hladovění, což je příběh člověka, který už nechce jíst. Kafka jej redigoval ve chvíli, kdy už jíst skutečně nemohl - potravu přijímal jen nitrožilně. "Pro Kafku, který ve svém díle tak často využíval metafor stravy a odmítání stravy, byl takovýto krutý paradox obtížně snesitelný, během četby nedokázal zadržet slzy," popisuje Stach.

Reiner Stach: Kafka 3 - Roky poznání

Reiner Stach: Kafka 3 - Roky poznání

(Přeložil Petr Dvořáček)
Nakladatelství Argo 2018, 726 stran, 398 korun

Do poslední chvíle také spisovatel držel rodiče v naději, že se uzdraví. Proto se je snažil odradit od zamýšlené návštěvy. "Ještě pořád nejsem moc krásný, vůbec nestojí za to, aby se na mě někdo koukal. Všechno je na nejlepší cestě, ale teprve na samém začátku," napsal Kafka rodičům den před smrtí. Z dopisu je patrná touha usmířit se s otcem.

Kafka v něm zmiňuje vzpomínku, jak jako malý chlapec chodil na plovárnu a otec mu dovolil napít se piva. Franzi Kafkovi bylo čtyřicet let a jedenáct měsíců, když zemřel. V těle mu při tom koloval tišící lék od přítele Klopstocka a přítelkyně Dora mu k tváři tiskla čerstvě natrhané květiny.

autor: Magdalena Čechlovská | 10. 2. 2019 18:15

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama