Ten příběh je sice exkluzivní, ale prostý. Jiný autor by z námětu možná vytvořil povídku. Americká prozaička Donna Tarttová, držitelka Pulitzerovy ceny za prózu, z něj vysochala více než pětisetstránkový román, na němž pracovala deset let.
Navzdory svému názvu začíná Tajná historie odhalením. Hned v první sekvenci spisovatelka prozradí, kdo koho zabil. Zůstává jediná nezodpovězená otázka: proč?
Nečteme však detektivku, nýbrž antickou tragédii odehrávající se v kulisách americké univerzity. I tady stačí malé vyšlápnutí z obvyklého rámce, osudová drobnost a kola osudu se roztočí směrem k neodvratné tragédii. Zabránit jí nemohou ani olympští bohové, natož obyvatelé univerzitního kampusu. Zvlášť když někteří jsou samotnými aktéry předurčeného.
Ke své knižní prvotině, která však v českém překladu nyní vyšla jako poslední z jejích děl, Donna Tarttová přistupovala podobně zodpovědně jako k prózám Malý kamarád či oceněnému Stehlíkovi. Nejde jí tolik o námět, postoje svých postav či zaumné dialogy. V popředí stojí způsob vyprávění.
Je to krmě připravovaná na velmi pomalém ohni, kde nejde jen o celkové složení produktu, ale zejména o výrobní proces. Tou zásadní valutou je pak autorčina důvěra. V marketingu by se tomu řeklo "podpora značky". Tarttová věří každému slovu, každé barvě dekorativního předmětu v areálu kampusu.
Čtenář je bez varování chycen za zátylek jako bezbranné kotě a ponořen do vábivého oceánu souvislostí, odkazů na řecké i latinské klasiky, na dobu, kdy se slovu vzdělance automaticky věřilo. Před lapeným čitatelem pak autorka rozehrává fascinující intelektuální kolotoč, v němž do sebe zapadají staré texty, kryptografické vzkazy zastrčené pod dveřmi i plaché pohledy v menze.
Velká kniha, řekne si čtenář v tom nekonečném románovém prostoru - a ani si neuvědomí, že některé základní souvislosti spisovatelka opomíjí.
Proč například podivínská uzavřená skupinka studentů antické literatury mezi sebe přijme nového člena? Jistě ne jen proto, že je nositelem děje.
Nahradit podobnou logickou prodlevu kompletním popisem vůní nemůže být dostačující. "Vítr neustával; mezi auty poletovaly pestré okvětní plátky a lepily se na mokrá přední skla jako kousky konfet."
Fajn, a následující věty? "Hřbitov se nacházel na hlavní silnici. Zajeli jsme ke krajnici, vystoupili z auta a nechali rozsvícený blinkr." Hřbitovy, které se nacházejí, a blinkry, které svítí? Opravdu?
Donna Tarttová: Tajná historie
Vydalo nakladatelství Argo
2017, 545 stran, 448 korun
Překlad: Klára Kolinská
Na úrovni stavby vět to Donně Tarttové nejednou drhne. Co umí, je sdílení na velké ploše. Je to trochu jako s rekreační drogou. Po užití je to libé, dokonce mírně návykové, ale když večírek skončí a nastane všední den, na drobnosti raději nevzpomínat. A na otázku po smyslu vůbec ani nepomyslet.
Tarttová zjevně nepočítá s žádným čtením po čtení, s dojezdem, se čtenářovou potřebou zamýšlet se nad napovězeným. Svému příznivci řekne vše - a tím to končí.
Kdo se chce trápit otázkami viny, výčitek a zlomeného přátelství, ať Donnu Tarttovou nečte. Kdo chce vědět - a to ve velmi lákavé a přístupné formě -, jak to všechno "je", přijme Tajnou historii jako zjevenou skutečnost. Hle, jistota literatury v nejistém světě. Pravda bez pochybností a bez variant. Platí po celou dobu, dokud člověk nevykročí z knihovny.
