Recenze: Co se stane, když literatura pro mládež vycení zuby

Boris Hokr
13. 9. 2014 12:01
Román Potopená města od Paola Bacigalupiho bez slitování ukazuje, že svět je plný bolesti, krutosti a nespravedlnosti. Příjemný umělecký zážitek u jedné z nejděsivějších knih roku!
Paolo Bacigalupi
Paolo Bacigalupi | Foto: Paolo Bacigalupi

Recenze - V posledních letech se objevuje čím dál více výrazných titulů tzv. young adults. Prostě a jednoduše literatura pro mládež, která se díky úspěchům Harryho Pottera nebo Stmívání dočkala pozornosti nakladatelství, autorů i prostých zlatokopů. Často se jedná o díla využívající fantastické žánry, což mě přirozeně zajímá. A pochopitelně zde narazíme nejen na knihy skvělé, ale i do posledního písmena špatné.

Zároveň se může jednat o díla, jejichž autoři prostě jen sesmolí jednoduchý příběh s nějakým výrazným ústředním nápadem a ničím víc, protože „děcka to spolknou“. Může se také jednat o díla, která papouškují představy o dětském vkusu, kterým věří snad už jen dramaturgové ČT a to ještě jen o Vánocích. Nebo se může jednat o díla, která mládež krutě vykopnou do světa tam venku...

Paolo Bacigalupi: Potopená města.
Paolo Bacigalupi: Potopená města. | Foto: Aktuálně.cz

Samozřejmě, většinou se budeme pohybovat někde mezi. Jako vždy. Ovšem nejnovější česky vydaný román Paola Bacigalupiho Potopená města je ukázkovým příkladem třetí kategorie. Bez kompromisů a bez slitování ukazuje, že svět je plný bolesti, krutosti a nespravedlnosti. Přeji vám příjemný umělecký zážitek u jedné z nejděsivějších knih roku.

Šílený pan Bacigalupi je krutý a krutější

Potopená města jsou dalším příběhem ze světa loni vydaných Prachožroutů – nejedná se však o klasické pokračování. Narazíme zde jen na jednu společnou postavu (z genů řady zvířat vyšlechtěný válečník Tool) a navíc se děj pravděpodobně odehrává před Prachožrouty a nad to v jiném regionu dystopického světa, kde došlo pro nedostatek surovin k naprostému kolapsu.

Konkrétně v oblasti bývalého Washingtonu, tzv. Potopených měst. Nějakou dobu zde pořádek udržovali civilizovaní Číňané, ale i ti to nakonec vzdali a vrátili se do mýtických měst, jako jsou ostrov Šanghaj nebo Peking, kde potkáte elektrické bicykly můžete si dát do pití led. Vládu pak nepřevzala jen klimatickým podmínkám přizpůsobená expandující džungle, ale především desítky lokálních bojůvek, jejichž fanatičtí vůdci používají ještě fanatičtější dětské vojáky...

Nejednoho čtenáře tady čeká šok. Potopená města totiž opravdu neuznávají český pohled na četbu pro mládež. Šok o to větší, když si uvědomíte, že v podstatě souběžně vyšla například kniha Asylum od Madeleine Rouxové, tzv. horor pro čtenáře od 16 let.

Po pravdě řečeno, představa, že Asylum vyděsí kohokoliv nad devět let, nebo že zaujme středoškoláky, v jejichž noteboocích je bezpochyby nasosána (nejen) druhá řada skvělého seriálu American Horror Story, je absurdní.

Ale pokud tomu tak je, tak by Potopená města neměl číst nikdo pod šedesát. Bacigalupi už v Prachožroutech ukázal, že má zuby. Ale tentokrát... tentokrát má snad navíc i vzteklinu. Což píši se zvrácenou úctou a obdivem.

Holka, kluk a poslední špetka lidství

Hlavní hrdinkou Potopených měst je čínsko-americká míšenka Mahlie, jedna z mála, která přežila „spravedlivou odplatu“ patriotů, poté co čínští mírotvorci zvedli kotvy. Přišla jen o jednu ruku, když jí chytla jednotka dětských vojáků. Momentálně se o ni a jejího kamaráda Myšáka stará idealistický doktor Mahfúz, kterému pomáhá coby sestřička. Ani se o ní nedá říct, že by byla jeho „pravou“ rukou... Takže občas asistuje u úspěšné operace slepáku a někdy je svědkem, jak před ní na stole vykrvácí dívka při porodu. Protože jen s levačkou moc muziky nezahrajete.

Paolo Bacigalupi předvádí baseball se zombie.
Paolo Bacigalupi předvádí baseball se zombie.

Ten svět je drsný až běda. Bacigalupi prostě vzal všechny možné hrůzy, o kterých víme, že se dějí někde v Africe (to je prý někde vedle Alfa Centauri, ale nevím to přesně), a přesadil je do prostoru bývalých Spojených států. A to se všemi barvitými detaily, rezatými mačetami, dětskými mozky na pažbách a pro legraci zastřelenými vesničany. Mahlie, a čtenář s ní, si to „vyžere“ až do dna, protože nakonec bude muset riskovat a opustit svůj úkryt a vyrazit na cestu za záchranou Myšáka, dřív než se z něj stane jen další „vojáckej kluk“ s vymytým mozkem a prázdným pohledem.

Je to přesně ten typ knihy, kterou nadšeně čtete a říkáte si, páni a bavíte... abyste pak ráno děkovali všem bohům, na které si jen vzpomenete, za to, kde a kdy žijete. Prostě a jednoduše je to kniha, u které si uvědomíte, jakou máme v týhle zemi všichni kliku.

Kniha coby test čtenářova optimismu

Bacigalupi je považován za ekologického autora. Narazíte i na poznámky o „zelené agitce“. Což je velmi povrchní čtení. Ano, v řadě jeho příběhů se mluví o nedostatku vodních zdrojů, problémech s geneticky šlechtěnými potravinami, o nedostatku zdrojů a surovin. Ale to vše jsou jen v podstatě okrajové motivy. Bacigalupi nikdy nevnucuje nějakou ideologii; o to důrazněji ale vykreslí situaci, v níž jeho hrdinové prožívají svou tragédii.

Bez ohledu na to, zda se jedná o prostředí definované úzkostlivým střežením spotřeby vody (Lovec tamaryšků), postupující stupidizací obyvatelstva (děsivá groteska Čerpadlo 6) nebo totálním barbarstvím, do něhož se propadly Spojené státy.

Vždy se jedná o nelidské světy, v nichž je poslední záblesk lidskosti (nebo v případě Toola, bojujícího se zvířeckými instinkty, kdesi v nitru dřímající stesk po „smečce“) něčím bezcenným, něčím, co hrdiny přímo ohrožuje na životě, ale co je zároveň jakýmsi absurdním způsobem poslední skutečně důležitou věcí na světě.

Mahlie se celý svůj krátký život řídí učením mistra Sun´c, aby přežila. Její opatrovatel, doktor Mahfúz, na své ideály doplatí, zajatý Myšák ví, že nemá cenu držet se nějaké naděje... a Tool, zrozený pro válku, ví, že je hloupé komukoliv pomáhat. Bacigalupi vykreslil dokonale bezútěšný svět, v němž i ty maličké kousky naděje důsledně potírá. A přesto se mu daří udržet pocit, že něco jako dobro a lepší zítřek může existovat. S důrazem na slovo „může“.

Ano, tahle kniha má ten typ konce, který si doplníte sami. Záleží jen na vás, zda vás Mahliin příběh přesvědčí, že vše marno jest, nebo že někdy to prostě vyjde. A myslím, že sám Bacigalupi je zvědavý na vaši odpověď.

Za sebe můžu jen vzpomenout dávnou recenzi spisovatelky Jany Rečkové na Žhářku Stephena Kinga (pokud to chcete natvrdo: můj konec říká, že ta holka umře a těšit ji může jen to, že na rozdíl od mnohých jiných se na „to“ nevykašlala).

Óda na zrezlé sebevědomí Ameriky

Všechna ta úžasná dilemata, kterým mohou lidé čelit a pod jejichž tíhou se hroutí, jsou u Bacigalupiho vždy podtržena tím, jak odráží obavy západní civilizace. Ve svých prvních příbězích objevoval pro science fiction Čínu či Thajsko. Nacházel v nich stejný pocit úžasu, jaký předchozí generace spisovatelů science fiction nacházela ve vesmíru (a nebyl v tom sám, např. Ian McDonald věnoval knihy Brazílii či Turecku).

Foto: Aktuálně.cz

Pozornost věnovanou těmto z pohledu anglo-americké sicence fiction okrajovým kulturám, můžeme číst i jako upozornění, že Amerika již není středem vesmíru. A když se Bacigalupi otevřeně vrátil do prostoru USA a vykreslil je coby rozvrácenou divočinu, bylo to prohlášení, že veškeré naše jistoty jsou jen iluzí. Nic není pevné, nic netrvá věčně a velikost amerického národa stojí na hliněných nohou... (doporučuji v této souvislosti román Dana Simmonse Flashback s fascinujícím motivem národa propadlého droze vyvolávající vzpomínky).

Představa, že hrdá Amerika musí přijmout pomoc čínských Mírových sborů, jejichž členové Američany pohrdají jako zvířaty neschopných civilizovaného chování a spolupráce, je ale tím nejmenším ze štulců, které Bacigalupi svým čtenářům uštědří. Tím největším je nakonec asi mentalita plukovníka Sterna. Ten celé to šílenství s dětskými vojáky nezačal, ale byl by přeci blázen, kdyby jej nevyužil.

Takový malý Stern, který sice válku nezačal, ale nikdy ji nemůže ukončit, je totiž v každém z nás. V naší vrozené sobeckosti a náchylnosti dělat to, co ostatní – sekat dětem ruce, nutit je zabíjet vlastní příbuzné, mstít se na nevinných a pořád přitom věřit, že to děláme pro větší dobro. Bacigalupi si evidentně dobře pamatuje slavné prohlášení „Zničili jsme tu vesnici, abychom ji zachránili“.

A připomíná nám, že logika toho výroku pořád přežívá a že pokud nebudeme proti malým Sternům bojovat, nebo pokud je budeme dokonce i jen přehlížet, můžeme se kdykoliv probudit... inu, v naší vlastní malé, krvavé Africe.

Paolo Bacigalupi, Potopená města, př. Richard Podaný, Plus, Praha 2014, s. 296.

 

Právě se děje

Další zprávy