Recenze – Čtrnáctiletý Bobo se rád vychloubá. Dokonce tak moc, že se odváží požádat vdanou ženu o rande. Na jeho kamarády to přece musí zapůsobit! Klukovina, vždyť i ta žena to bere s rezervou. Jenže Bobo je černý, co černý, negr to je. A ta dáma je bílá.
Místní mravokárci mají jasno – takhle to dopadá, když se černým dovoluje cestovat; ti místní, „naši“, by tohle nikdá neudělali. Je třeba znovu nastolit řád. Je třeba dát Bobovi za vyučenou. A je třeba u následného soudu jasně ukázat, že takovou prkotinou, jako je nepotrestaná vražda, si místní začátek turistické sezony zkazit nenechají.
Nejnovější příspěvek edice Jiný jih z nakladatelství Argo pokračuje v mapování temných zákoutí amerického Jihu; dusného, děsivého, absurdního a tragického, plného rasismu, stínů otrokářství i občanské války, potlačených pudů a brutality. A také magie a humoru.
Obdivné hvízdnutí má všechny výše uvedené ingredience, ale na těch posledně jmenovaných staví nejvíc.
Groteskní kauza černého kluka
Lewis Nordan ve svém nejznámějším románu zpracovává reálný příběh vraždy z roku 1955 (a následného skandálního neodsouzení vrahů). Od faktů, jak je v průběhu let zachytili novináři i spisovatelé, které jeden z nejkřiklavějších dokladů rasismu a vyšinuté normality segregace nepřestával fascinovat, se přitom v několika věcech liší.
Děj zasadil do svého fiktivního městečka Arrow Catcher, kde se odehrávají i další jeho knihy. Samotné oběti umožnil alespoň částečně vzepřít se osudu, nebýt pouhou vše snášející obětí. Změn dosáhly i postavy jeho vrahů – jeden se u Nordana stal členem místní honorace, lordem Montberclairem, druhý, Solon Gregg, se dočkal překvapivého propracování a vypracoval se v jednoho z tragických hrdinů románu.
Solon je násilník, ale také milovník hudby. Pro svou rodinu je tyranem, vlastní syn se jej dokonce pokusí upálit (a sám skončí v plamenech), ale on ji přesto touží jakýmsi zvráceným způsobem chránit. I kdyby to znamenalo zabít všechny její členy, protože pak budou mít ten nádherný klid a budou všichni hezky spolu na věky věkův, ámen, že?
Román ovšem zabydlují i další postavy a postavičky, které dokládají, jak moc je Arrow Catcher rázovitý kraj. Ostatně název městečka je odvozen od místní sportovní záliby – chytání šípů. Nordan vedle sebe staví absurditu, zesměšňuje lidskou zaostalost i zdůrazňuje okamžiky prosté lidské odvahy, jako když Bobův strýček (jménem Strýček) v soudní síni, poprvé v životě, ukáže rukou na bělocha.
To vše prokládá okamžiky jako vystřiženými z magického realismu. Místní učitelka Alice spatří v kapce deště mrtvolu chlapce coby předzvěst činu, který má teprve nastat. Místní kondoři s dojetím vzpomínají na nejslavnější okamžik lokální historie, kdy se u městečka odehrála bitva občanské války a oni se grandiózně přecpali lidským masem, o čem nadšeně vyprávějí mláďatům. Sám Bobo sleduje hemžení po své smrti prostřednictvím svého vydloublého oka ze dna jezírka...
Krutý humor úpadku
Obdivné hvízdnutí však není pouze sledem výstředností a nadpřirozených událostí. Je to především černá groteska. Právě díky krutému humoru je výsledek tak působivý a kniha funguje jako obžaloba nikoliv jednoho činu, ale konkrétního stylu myšlení a atmosféry těch „správných pořádků“, o nichž si místní myslí, že jsou nastavené už od Pánaboha, nebo alespoň generála Leea, lépe než většina „vážných děl“.
Autor si pohrává s jazykem, v němž je slyšet buranství, vzdělanost omezené a degenerované lokální aristokracie i vynucená servilita chudiny. Ke slovu se dostane i autentický vtip, podle něhož nebohý Bobo kradl vyzrňovač bavlny a utonul při pokusu přeplavat s ním jezírko. Nordan si dobře všímá nadšení, s nímž se běloši tohoto vtipu chytili, s nímž udělali z vraždy jen další vtipnou historku, jejíž odmítnutí je z hlediska společenského statu quo čímsi nemyslitelným.
Autor si pohrává s jazykem, v němž je slyšet buranství, vzdělanost omezené a degenerované lokální aristokracie i vynucená servilita chudiny. Ke slovu se dostane i autentický vtip, podle něhož nebohý Bobo kradl vyzrňovač bavlny a utonul při pokusu přeplavat s ním jezírko. Nordan si dobře všímá nadšení, s nímž se běloši tohoto vtipu chytili, s nímž udělali z vraždy jen další vtipnou historku, jejíž odmítnutí je z hlediska společenského statu quo čímsi nemyslitelným.
Kniha však zároveň nijak neglorifikuje ani ty teoreticky uvědomělé. Novináři ze severu spustí v Arrow Catcheru turistický boom (i v hotelu Šíp, který měl kdysi mezi místními sebevrahy velmi dobrou pověst...) a doslova se kochají místními průpovídkami a malostí zdejší „bílé lůzy“, a paradoxně tak místní pobízejí v jejich zatvrzení se. Ambiciózní a idealistická učitelka Alice se zase každou chvíli pokouší přiblížit svým žákům krutosti světa a naučit je empatii.
Což vede ke scénám, jako je návštěva u malého, popálením znetvořeného Gregga. Zde Nordan z čiré veselohry výletu načančaných dětiček za kamarádem z chudinské čtvrti plynule přejde k líčení kontrastů čerstvě omítnutého pokoje, v němž je stále cítit spálené lidské maso, stěn pokrytých veselými přáními brzkého uzdravení Greggových spolužáků a samotného Gregga – bez nosu, rtů a víček, němě a v bolestech čekajícího na nevyhnutelnou smrt.
Obžaloba té jedné jediné sloky
Důležité je, že Nordan nikdy nezůstává pouze u zesměšňování. I těm nejhorším přiznává právo na lidskost. Ale skrze svůj sžíravý humor ukazuje, jak je ona lidskost od začátku deformovaná a odsouzená k záhubě. Když Solon přichází konečně ke svému znetvořenému synu, začne mu hrát jeho oblíbenou píseň.
V tu chvíli je skutečně milujícím otcem, vyděšeným, k čemu v jeho rodině došlo. A všichni jeho blízcí se k němu přidají a hrají Greggovi celou hodinu jednu jedinou sloku. Další totiž neznají – a dost možná ani žádná další neexistuje, dodává sám autor. A má pravdu. Pro jeho (anti)hrdiny, stejně jako pro skutečné postavy jeho mládí (vyrůstal v sousedství kraje, v němž k vraždě došlo) skutečně žádná jiná píseň a další sloky neexistují.
Jsou nuceni žít v marastu, z něhož se jen občas povznese osamělý hlas předurčený být vyvržencem. Žijí ve světě, kde je vše dané. Černoch zapíská na bělošku a v tu chvíli je o jeho osudu rozhodnuto. Je jedno, kdo nakonec zmáčkne spoušť a jak si to sám zdůvodní. „Trest“ je již dávno dán.
Alicina víra, že naučí své dětské svěřence odhalovat nespravedlnost a prát se za správnou věc, je tak marná a v podstatě asi stejně naivní, jako když v samotném závěru společně s lady Montberclaireovou objeví v jednom obchůdku SMĚSI A PŘÍSADY Z ČERNÝCH KOČEK či HÁBITY K ASTRÁLNÍM LETŮM.
Nordanova obžaloba zlého světa, s nímž je třeba si „vystačit“, vede boj proti větrným mlýnům. Ale jde do toho boje upřímně a odvážně a zaslouží si víc než jen obdivné hvízdnutí. Mnohem víc.
Nordan Lewis: Obdivné hvízdnutí. Překlad: Marcel Arbeit. Argo, 2013.
