Hlásal soucit k ženám, zároveň je sváděl. Barnes napsal román o gynekologovi

Hana Ulmanová Hana Ulmanová
27. 8. 2021 11:55
Prozaik Julian Barnes je syn dvou učitelů francouzštiny a zanícený frankofil, jak víme od roku 1984, kdy románem Flaubertův papoušek vstoupil do světa velké literatury. Ani pětasedmdesátiletý Brit však neznal doktora Samuela-Jeana Pozziho, o něhož se začal zajímat, když jej roku 2015 poprvé uviděl na obraze Američana Johna Singera Sargenta.
Také na obálce českého vydání se skví portrét Samuela-Jeana Pozziho od Johna Singera Sargenta z roku 1881.
Také na obálce českého vydání se skví portrét Samuela-Jeana Pozziho od Johna Singera Sargenta z roku 1881. | Foto: Hammer Museum

Onen portrét, vytvořený pětadvacetiletým malířem roku 1881 v Paříži, je mnohem slavnější než sám Pozzi díky až dekadentní explozi červené.

Tomu odpovídají i obálky různých vydání Barnesovy knihy Muž v červeném kabátě: postava má buď začerněnou hlavu, nebo je použit výřez, na němž jsou z těla vidět jen štíhlé prsty. Na ostrovech titul vyšel předloni, teď se zásluhou nakladatelství Odeon objevil u nás. Ve vytříbeném překladu Petra Fantyse, který ho navíc opatřil svižným a informacemi nabitým doslovem.

Autor knihy Julian Barnes.
Autor knihy Julian Barnes. | Foto: Urszula Soltys

Pozzi, francouzský lékař s italským příjmením, nebyl urozeného původu. Profesní dráhu zahájil jako chirurg specializující se na střelné rány ("materiál" mu dodávaly mimo jiné souboje), záhy se však přeškolil na gynekologa. Průkopnicky hlásal, že k pacientkám se musí přistupovat s laskavostí, soucitem a respektem. Ve Velké Británii se naučil zásadám antisepse, a jelikož též miloval umění, vyzval přátele, aby zdi jeho nemocnice vyzdobili malbami.

Navíc byl veřejně činnou osobností: senátor a venkovský starosta, během Dreyfusovy aféry ostře vystupující proti xenofobii a antisemitismu. Jako ateista přeložil Darwina, coby člověk zvídavý a neprovinční procestoval svět od Buenos Aires po Bejrút. Přitom byl, slovy monacké princezny Alice, "nechutně pohledný". A možná i proto, že uvázl v nešťastném manželství, do něhož ho asi vlákala vyhlídka na jmění, svedl mnoho žen včetně některých pacientek. Nabízí se otázka, nakolik ho lze soudit dnešními měřítky.

Aby ji úspěšně zodpověděl, jeden z klíčových představitelů dnešní experimentální prózy Barnes zjevně potřeboval hodně hybridní žánr. Svou na první pohled biografii otevírá rokem 1885, kdy je Pozzimu osmatřicet a se dvěma francouzskými aristokraty cestuje do Londýna.

Vyprávění má však hned několik začátků. Navíc není členěno na kapitoly a volně běžící text doplňují dobové černobílé fotografie nebo obrazy.

Hranice životopisu - založeného na pečlivém výzkumu, kdy Barnes udivuje až encyklopedickými znalostmi jmen, dat a událostí, o kterých běžný smrtelník moc neví - pak narušují povětšinou vtipné, ironické i sarkastické postřehy o společnosti, umění a literatuře, blížící se spíše eseji.

Historickou skepsi autor vyslovuje především opakováním mocné fráze "nikdy se už nedozvíme", která platí zejména o sexu, erudici romanopisce pak projevuje v energickém splétání osudů. A celé je to tak trochu one man show, neboť Barnes si pro své účely přeložil úryvky z dopisů, deníků a tehdejšího tisku.

K tomu přímo hýří aforismy a bonmoty, které, jak s nadsázkou a třebaže v jiné souvislosti píše, mají čtenáře "ohromit a pobavit a vyvolat v něm pocit méněcennosti". Nu, povedlo se.

Kromě Pozziho, jehož osudy spisovatel stopuje až do hodně kuriózní smrti, v textu vystoupí plejáda dalších postav. Manželka Thérèse a její matka, které obě mlčí, jelikož po sobě nenechaly žádné záznamy. Dcera Catherine, jež si vedla deník, z něhož jasně vyplývá, že nebyla šťastná - a že její vztah s otcem nebyl ideální.

Dále je tu slavná herečka Sarah Bernhardtová, s níž měl Pozzi poměr ještě jako student a posléze jí po letech vyoperoval cystu na vaječníku "velikosti hlavy čtrnáctiletého dítěte". Veliký americký spisovatel Henry James, jenž Pozziho provedl Londýnem, ale třeba také, jelikož Barnes črtá panoramatický obraz doby s přesahy, Jamesův životopisec Leon Edel. Nebo - zase v další odbočce - princ Charles a Camilla Parker Bowlesová, na jejichž adresu údajně už skoro současní Pařížané pronášeli: "Vyberete si milenku, která je tuctovější než vaše manželka. Ti Anglosasové jsou vážně…"

V různých okamžicích se vynořují přední francouzští literáti jako Gustave Flaubert, Charles Baudelaire nebo Guy de Maupassant, z britských je nejvíce pozornosti věnováno Oscaru Wildeovi. Autor rozebírá jeho proslulé věty vyřčené v soudní síni jako "Kniha nemůže být mravná nebo nemravná, pouze dobře nebo špatně napsaná", popřípadě "Literární dílo nevyjadřuje názor, cílem umění je pouze krása". Stejně tak zmiňuje, že londýnské inscenaci Wildeovy hry Salome zrušil cenzor povolení "nikoli kvůli sexu, násilí, dekadenci nebo zkrátka kvůli francouzštině", nýbrž na základě prastarého zákona zakazujícího na britských jevištích ztělesňování biblických postav.

Čímž budiž naznačeno, že k beletristicky empatickému a zároveň fakty podloženému pochopení osobnosti doktora Pozziho je podle Barnese nutno podat co nejpodrobnější a nejpronikavější obraz doby, pro kterou se také v našem kontextu vžilo spojení belle époque - ve francouzské historii je ohraničené lety 1871, to znamená koncem francouzsko-pruské války, a 1914.

Krásná však až tak úplně nebyla. Ano, vyšší vrstvy si, jak vidno nejen na Pozziho příkladu, vychutnávaly umění žít, milovat a tvořit, dopřávaly si i nejedno dříve zakázané fyzické potěšení a značně kultivovaly zevnějšek, viz postava dandyho. Pod uhlazeným povrchem se však skrývalo násilí.

Obal knihy Muž v červeném kabátě.
Obal knihy Muž v červeném kabátě. | Foto: Odeon

Anglie i Francie neochvějně věřily, že mají "civilizační poslání", což je jen jiný výraz pro koloniální expanze. Uvolněná morálka se až na předem stanovené výjimky typu hereček nevztahovala na ženy: muž, který měl pletky, byl schvalován, zatímco u ženy obdobné chování představovalo vážné nebezpečí a bylo nutno je zneviditelnit či přímo potlačit. A ne všechny evropské moresy se nutně zamlouvaly novým průmyslníkům či zbohatlíkům přicházejícím na starý kontinent z Nového světa.

V tomto kontextu Barnes zřejmě činí závěr, že Pozzi přes své selhání v roli manžela i otce představoval hlas rozumu a pokroku.

Kniha končí poznámkou autora a citací jedné Pozziho věty: "Šovinismus je jen určitou formou nevědomosti." Od toho se Barnes svým způsobem odpíchne a jme se snášet argumenty proti nacionalismu a zejména proti brexitu, z něhož viní specificky Angličany, nikoli obecně Brity.

Muž v červeném kabátě by ovšem byl dílem s politickým rozměrem i bez zbytečně explicitního ponaučení už jen tím, jak poukazuje na tradici plodné výměny lidí a myšlenek oběma směry přes Lamanšský průliv. A samozřejmě také na stereotypy, které obdobné střetávání doprovázejí.

Julian Barnes je formuluje tak brilantně, že snad ani nemohou urazit. Jeden za všechny: "Přesvědčení, že Brit ve spojení se sexem je něco, co může vyvolat jen ustaranou lítost, tu (rozuměj ve Francii) stále přetrvává jako dogma." Prostě požitek.

Kniha

Julian Barnes: Muž v červeném kabátě
(Přeložil Petr Fantys)
Nakladatelství Odeon 2021, 328 stran, 399 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Lukašenko vyřeší problém s migranty na polských hranicích do konce roku, slíbil

Bělorusko se do konce roku pokusí vyřešit problém s migranty na své západní hranici, slíbil běloruský vůdce Alexandr Lukašenko v rozhovoru, který zveřejnila ruská agentura RIA Novosti. Evropská unie obviňuje Lukašenkův autoritářský režim, že migrační krizi na vnější hranici EU vytvořil v odplatě za sankce, které unie uvalila na Minsk kvůli porušování lidských práv, potlačování opozice a zfalšování loňských prezidentských voleb. Lukašenko obvinění odmítá.

Polsko a částečně i Litva od léta čelí náporu tisíců migrantů, převážně z Blízkého východu, kteří se pokoušejí překročit hranice a dostat se dále do Evropské unie, cílem je často Německo. Migrační krize se vystupňovala na podzim, Varšava se rozhodla začít stavět na hranici s Běloruskem 5,5 metru vysokou zábranu. S Lukašenkem, jehož legitimitu EU odmítla po loňských volbách uznat, minulý měsíc dvakrát telefonicky hovořila končící německá kancléřka Angela Merkelová.

"Já jí (Merkelové) rovnou řekl, že se vynasnažím vyřešit tento problém do Nového roku, protože jej nepotřebujeme. Lidé (migranti) se potloukají po Minsku a Grodnu," uvedl podle ruské agentury Lukašenko.

Bělorusko podle něj požádá uprchlíky z Blízkého východu, kteří se v zemi nacházejí legálně s turistickými vízy, aby se vrátili zpět domů, protože "humanitární koridor" vedoucí do vytouženého Německa nebude. Dodal, že do Iráku se z Běloruska už vrátila více než tisícovka běženců.

Zdroj: ČTK
Další zprávy