Umberto Eco psával od roku 1985 pro magazín L'Espresso sloupky nazvané Poznámky na krabičkách od sirek. Výběr textů z devadesátých let vydalo Argo pod stejnojmenným názvem v roce 2008, Od hlouposti k šílenství je pak přímým pokračováním mapujícím období mezi lety 2000 až 2015.
Třicet roků je dlouhá doba, v moderních turbulentních médiích tuplem, a vydržet tak dlouho vydávat jednu sloupkařskou rubriku se zdá téměř jako sci-fi. Naštěstí trojúhelník vydavatel – autor – čtenář v případě Poznámek vydržel a obě sbírky dokazují, že i publicistika se dá povýšit na umění.
Eco coby sloupkař se naštěstí víc ptal, než moralizoval, častěji zkoumal, než kázal. Nevedl profesorské monology, ale čtenáře stavěl spíše do role spolusedícího u krbu či nad šachovým stolkem. Samozřejmě že často ostře pálil a nikdy neminul cíl. Nerozdával však podpásovky, spíše galantně rozsekl spor, zalepil ústa neprůstřelným argumentem, po kterém následovalo imaginární usrknutí si kávy se zvednutým malíčkem a potutelným úsměvem pod brýlemi.
Nesklouzl k nějakému argumentování jen proto, aby měl poslední slovo. Eco měl pochopení pro své názorové oponenty. Rozuměl jim a jejich myšlenky nebral na lehkou váhu. Tak jako se v románu Baudolino nikdo nesměje postavám věřícím v placatou Zemi, tak jako v Ostrovu včerejšího dne učenci rozmetají na cucky podivné teorie o tom, že by se snad Země mohla točit okolo Slunce, stejným způsobem se Eco vciťoval do myšlení oponentů skutečných, současných, které vídal mluvit ve zprávách do kamery, hřímat v parlamentu nebo psát do novin.
Dokázal pak ve svých sloupcích čtenáři přinášet empatické pohledy na zdánlivě nesmiřitelné spory, a když jej něco hodně pálilo, vracel se k tomu ve své rubrice i po letech. Trpělivě odděloval zrno skutečného problému od plev populismu, dogmatismu, emocí a mediálního balastu. Vše výše zmíněné dokazuje, proč byl Umberto Eco výjimečný autor a čeho se tak zoufale nedostává dnešním intelektuálům, kteří novinových stránek často využívají k vyřizování účtů, zviditelnění nebo provokaci.
Slabinou při čtení knihy je nárok, který Eco na své čtenáře kladl. Teď není řeč o historickém či uměleckém přehledu, to se u jeho díla očekává. Autor ale evidentně promlouval k lidem, kteří vládli i přehledem mediálním. Téměř v každém sloupku odkazoval k nějaké aktuální politické či společenské situaci v regionu, mluvil o událostech, ve kterých se orientovali možná čtenáři L'Espressa, ale český čtenář je dnes prakticky bez šance.
Nakladatelství Argo se však po vydání Poznámek na krabičkách od sirek poučilo a Od hlouposti k šílenství doplnilo mnohem širší škálou překladatelských poznámek snažících se alespoň stručně nastínit, kdo byli kteří politici či o co šlo v té které kauze, na jakou zrovna Eco naráží. Není to výtka vůči knize samotné, to asi nešlo vydat jinak, ale zkuste si představit Itala, který se na pár stranách musí najednou zorientovat v atentátu na Kramáře, případu heparinového vraha a narážce na sedm míčů v krabici od vína.
Podobně náročné může být i čtení Od hlouposti k šílenství. Naštěstí jen na pár místech. Jinak jde o čtení veskrze příjemné a obohacující (doslova, takový sloupek o odporu k Twitteru by mohl klidně být v učebnicích novinařiny – a nejen ten). Bohužel, na konci se opět dostaví ta melancholie, že to bylo naposledy.
