V rovině první se snaží vypravěč – autor prodat svůj nápad kamarádovi, filmovému producentovi. Popíjí spolu u autora na terase, chodí po Sázavě a kapitolu za kapitolou nabourává spisovatel popisem děje budoucího filmu skořápku neoblomného producenta.
Nápad na scénář je prostý, dva kamarádi, jeden gigolo a druhý nájemný vrah, si vyrazí na společnou dovolenou, aby si odpočinuli od práce. Jeden druhému však zatají, že v cíli jejich cesty přeci jen mají oba domluvenou jednu drobnou prácičku...
Rozdělení do dvou příběhových rovin má své výhody i nevýhody. Viewegh je mistr dialogů a producentovy repliky přeskakující z otrávených glos do špatně skrývané zvědavosti vlastně udávají tempo celému příběhu.
Druhou silnou stránkou je námět scénáře s gradujícím finále. Autor svůj nápad popisuje producentovi jako „tarantinovskou historku“ a Melouch skutečně je dobrá tarantinovská historka, jenže pozor. Je to historka roztažená na sto šedesát stran, na kterých se neděje nic víc, než že dva kamarádi jedou na dovolenou a další dva kamarádi si o tom povídají.
Viewegh si je vědom, že nepsal žádný román. Klidně to v textu přiznává, čímž dává průchod své pověstné a sympatické sebeironii. Když prohlásí, že pouze vypráví tarantinovskou grotesku, řekneme si: směle do toho! Když ob kapitolu na čtenáře mrkne, že jenom prodává producentovi nápad na filmový scénář, trochu znejistíme, ale když už asi pošesté podotýká, že vlastně jenom popisuje nějakou historku, o které si myslí, že z ní bude dobrý film, začne být čtenář netrpělivý stejně jako producent a chce to mít za sebou.
Melouch je taková knižní jednohubka. Viewegh je autor vypsaný jako málokterý současný český prozaik a sype vyprávění suverénní rychlostí, jeho nová knížka se tak konzumuje stejně snadno jako v textu zmiňované šampaňské na terase. Stejně rychle ale zmizí, protože k Melouchu se po prvním přečtení už asi nevrátíte.
