reklama
 
 

Recenze: Nesbø se vrací k hrdinům, kteří krvácí na sněhu. Bez Harryho Holea mu to svědčí

19. 1. 2016
Jo Nesbø Jo Nesbø | Foto: ČTK
Jo Nesbø se v románu Půlnoční slunce opět vrací do Norska sedmdesátých let minulého století a opět vzdává hold klasikům drsné školy – nebo aspoň její špinavější odnože, kde už dávno nejde o čistého detektiva ve zkaženém světě, ale o lidi chycené v pasti vlastních – a co hůř, cizích – rozhodnutí. Po čím dál překombinovanějších dobrodružstvích (slovo případy už se ani nezdá vhodné) Harryho Holea podobný přístup Nesbømu vyloženě prospěl.

Na dalekém severu Norska, ve Finmarce, se nachází zapadlá vesnička, do které právě dorazil cizinec. Říká si Ulf a tvrdí, že přijel z Osla na lov bělokurů. Jenže malému Knutovi – a dost možná i jeho čerstvě ovdovělé matce Lee a vůbec všem ostatním – je jasné, že tady něco nehraje. Vždyť ten Ulf ani nemá pořádnou pušku. A přesto na mrazivém severu právě začala lovecká sezona – která se ovšem ani v nejmenším netýká bělokurů...

První Krev na sněhu byla kratičká historka z osloského podsvětí, kde nechyběly vraždy, zrady, přestřelky... a kde tempo udával především svérázný hrdina, který díky poruše vnímání nepatřil zrovna k nejspolehlivějším vypravěčům. Volné pokračování mění radikálně prostředí i použité žánrové motivy, ale drží se základní výhody svého předchůdce – stále překvapuje.

Ve Finmarce se člověk neschová

Ulf je podobně jako nájemný zabiják Olav obětí skutečnosti, že není tak krutým parchantem, jak si jeho okolí myslí. Vlastně na rozdíl od Olava, který se coby zabiják cítil užitečný, není parchant vůbec. Prostě potřeboval peníze na léčbu dcerky. A když si Rybář, šéf osloského drogového podsvětí, špatně vyložil okolnosti úmrtí jednoho pochybného dealera, tak Ulf raději mlčel. Získal tím pověst nekompromisního zabijáka a stálý příjem. Jenže na léčbu to pořád nestačilo. A tak Rybáře podrazil. A Rybář na to přišel...

Zápletka je tedy jasná – hrdina na útěku před bývalými kolegy. Podle žánrového schématu je jasná i nádherná žena v ohrožení, na kterou hrdina na útěku narazí. Vše ostatní už ale jede trochu jinými cestičkami, než by jeden čekal. A znovu je třeba připomenout, že v obou románech spojených motivem krve na sněhu je tím, co určuje vychýlení z očekávání, hlavní hrdina.

Ulf totiž nejenže není chladnokrevný nájemný zabiják, on má problém zabít i v sebeobraně. Což mu proti profíkovi, který je mu na stopě, moc šancí nedává. Jeho femme fatale pak patří ke svérázné náboženské sektě, která má v kraji velké slovo. A samozřejmě i onen kraj je fascinující sám o sobě.

Zde přitom dochází k určitému kroku zpátky oproti minulé knize. Nesbø totiž při vší úctě není žádný regionální spisovatel, který by měl hluboký vhled do duše Sámů a dalších obyvatel dálného severu. Jeho regionem je prostě a jednoduše Oslo – a je vcelku jedno, zda současné, nebo to ze sedmdesátých let. Jakkoliv byla proto první Krev na sněhu krátká, byla hutná – každý obraz a slovo přesně pasovaly a vytvářely dojem, že mají význam, že jsou v nejlepším slova smyslu reálné a celý svět díky nim doslova hmatatelný.

Půlnoční slunce ve stínu realismu

Půlnoční slunce takto hmatatelné není. Jakkoliv má o třetinu větší rozsah, prostředí působí jako kulisy a příběh sám jaksi banálněji. To druhé přitom můžeme vzhledem k melodramatické lince považovat i za záměr, nikoliv zápor. A stejně tak není třeba zavrhovat knihu detektivního žánru za to, že neobsahuje vědecké pojednání o Finmarce.

Sám Nesbø ostatně přiznává, že zdrojem inspirace pro popis prostředí byly jednak jeho osobní vzpomínky, jednak vzpomínky dalších lidí a až pak odborné práce například k problematice laestadianismu. Logicky tak svět románu působí více snově, přízračně a... pohádkověji. Což je vzhledem ke scénám z Osla (kde narazíme i na odkazy na minulý román) a zápletce o vrahovi loveném jiným vrahem rozhodně zajímavé.

V jistém ohledu připomíná Půlnoční slunce třetí holeovský román – Červenku. I v ní sáhl Nesbø po motivech, prostředí a čase, které mu nebyly zcela vlastní (konkrétně otázka norských vojáků bojujících po boku wehrmachtu). A i v Července bylo jasné, že Nesbø danou problematiku zvládá dostatečně na to, aby podpořil působivý příběh ze současnosti, ale rozhodně by se neměl pokoušet konkurovat autorům, kteří mají druhou světovou válku za domácí půdu.

Pro čtenáře se přitom nejedná o žádný problém. Je to čisté konstatování, v čem je Nesbø silný – a že rozhodně nepíše norskou verzi Posledního Laponce. Je tedy třeba vědět, co od knihy chceme. Půlnoční slunce je prostě rychle odsýpající příběh, který těží z šikovné hry s žánrovým schématem a z vnitřního konfliktu hlavní postavy „zabít a zachránit“ se vs. „nezabít a umřít“. A odehrává se v pohádkově krásných a volných kulisách Finmarky.

Společně pak obě Krve na sněhu představují především důkaz, že se Nesbø skutečně nemusí obávat konce Harryho Holea – a s ním ani jeho čtenáři. Naopak, nové cesty, kterými se vydává, jsou nadmíru lákavé.

Jo Nesbø, Půlnoční slunce - Krev na sněhu II, Kniha Zlín, Zlín 2015, s. 213.

Komiks Alois Nebel se pořád hlásí o slovo, určitě se k němu v nějaké formě vrátíme, říká spisovatel Jaroslav Rudiš. Také tvrdí, že rozdíly mezi Čechy a Němci nejsou tak velké, jak bychom někdy chtěli. | Video: DVTV |  15:11

autor: Boris Hokr | 19. 1. 2016

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama