reklama
 
 

Recenze: Nový sci-fi román Miloše Urbana je střípkem do mozaiky. Jako svébytné dílo selhává

Aktualizováno 5. 11. 2015 19:12
Sci-fi román Urbo Kune spisovatele Miloše Urbana doprovázejí nákresy a vizualizace utopické metropole, jež jsou dílem studentů architekta a pedagoga Petra Hájka. Kniha je součástí projektu, který v sobě propojuje literaturu, hudbu, film, výtvarné umění a architekturu. “Čtenář se neubrání pocitu, že jde v první řadě o literární propagaci stejnojmenného architektonického projektu,” píše v recenzi Petr Nagy.

RecenzeSpisovatel, překladatel a nakladatelský redaktor Miloš Urban bezesporu patří ke stálicím tuzemské literární scény s nezaměnitelným autorským rukopisem. Jeho čtenáři tak mají vcelku jasnou představu o tom, co od svého oblíbeného prozaika mohou očekávat, přestože se je tentýž autor zarputile snaží – zvláště v posledních letech – každým novým titulem znovu překvapit.

Utěšeně se rozrůstající řada Urbanových románů specifického formátu a vzhledu (výsledek dlouholeté spolupráce s výtvarníkem a knižním grafikem Pavlem Růtem), které vycházejí v jeho kmenovém nakladatelství Argo, se proto vyznačuje když už ne stylovou, tak přinejmenším žánrovou různorodostí.

Odhodlán opustit výnosnou žílu fantasticky laděného příběhu s tajemstvím (Sedmikostelí, Stín katedrály, Santiniho jazyk), která již zavedeného autora doopravdy proslavila, pokusil se Miloš Urban v dalších titulech naroubovat své tradiční motivy a osobní libůstky na různé žánry – od historického románu po čistokrevnou detektivku.

Doposud však většina těchto experimentů připomínala spíše slepé uličky, jejichž tvorbu si autor očividně užíval více než někteří jeho čtenáři. A tak i ohlášky Urbanovy nové knihy označované za sci-fi, která nakonec vyšla v rámci říjnového Velkého knižního čtvrtku, mohly vedle napjatého očekávání vzbuzovat jisté obavy.

Postav město a napiš sci-fi

Román s neobvyklým názvem Urbo Kune (v překladu z esperanta „společné město“) je nadmíru zajímavý už svou vlastní, v médiích hojně přetřásanou genezí. Prvotní impuls k jeho napsání totiž autor obdržel zvenčí – byl osloven architektem a vysokoškolským pedagogem Petrem Hájkem, který se svými studenty z pražské Fakulty architektury ČVUT a bratislavské VŠVU vytvořil projekt utopického města-domu inspirovaného myšlenkami rakouského teoretika architektury Jana Tabora.

Základní ideou Hájka a jeho studentů totiž bylo propojit architekturu s dalšími druhy umění, vedle stěžejní hudby (viz Taborův „komponovaný urbanismus“) také s výtvarným uměním, filmem nebo právě s literaturou.

Stěžejní leitmotiv a zároveň hlavní dějiště příběhu – futuristické město membránovitého tvaru rozkládající se na místě dnešního zbraslavského kamenolomu – tak byly určeny předem a na autorovi pak bylo vystavět na tomto půdorysu svébytné literární dílo. Výchozí zadání také Urbana nasměrovalo k jím dosud málo využívanému žánru science fiction, jehož tuzemské kořeny (konkrétně Čapkovo drama Věc Makropulos) se s nevelkým úspěchem pokusil oživit v románu Boletus arcanus.

Nutno ovšem podotknout, že prvky sci-fi zde hrají roli spíše podružnou, byť autor využívá hned několika klasických motivů, roboty počínaje a paralelním světem konče (kniha ostatně nese podtitul „paralelní román“).

Nový žánr, staré motivy

Více prostoru, než tomu bylo v posledních Urbanových románech, naopak dostávají autorova oblíbená témata, postavy a rekvizity, což román zasazený do nepříliš vzdálené budoucnosti trochu paradoxně sbližuje s výše zmíněnou trojicí jeho emblematických próz, opěvujících ztracenou velikost naší minulosti a její vzácné relikty.

Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem příběhu se tak stává další z řady urbanovských staromilců, antikvář Mikuláš Jelen, který přijme nabídku vybudovat a spravovat v nevšedním městě Urbo Kune docela obyčejnou veřejnou knihovnu. Jeho společníkem se nadto stává profesor a spisovatel Roman Rott, postava neskrývaně odkazující na protagonistu několika předešlých Urbanových románů Romana Ropse (přičemž i ten zde sehraje svou roli), a padne též zmínka o starožitníkovi Maximu Untermesserovi (tj. aluze na další autorovu oblíbenou figuru, Maxe Unterwassera).

Mnohem podstatnější než autorovo spiklenecké pomrkávání na zasvěcenější čtenáře jeho děl je však způsob, jakým Miloš Urban ve svém novém románu mísí několikero žánrů. Základní dějovou linii tvoří hrdinovo pátrání po tajemném zakladateli futuristického města-domu, na veřejnosti se již drahnou dobu neukazujícím architektovi a mecenáši Zikmundu Kůnovi.

Ústřední zápletkou tak próza vzdáleně připomíná Weissův Dům o tisíci patrech, leitmotiv knihovny zase ve spojení se žánrem sci-fi upomíná třeba na Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Mikuláš coby detektiv-amatér je však poněkud laxní, a příběh tudíž postrádá kýžené napětí. Obdobně polovičaté je ostatně i Urbanovo nakládání se žánrem sci-fi. Autorem vykreslený svět blízké budoucnosti se totiž vyznačuje dosti nepravděpodobnou koexistencí současných a očekávaných technologií (auta, tramvaje, vlaky nebo telefony vs. roboti, drony či samotné membránové město) a při líčení mnohem vyspělejšího paralelního světa se zase spokojil s jeho hrubým náčrtem.

Utopická metropole euroskeptického středovýchodu

Nad detektivní či vědeckotechnickou rovinou románu nabírá vrchu jeho vrstva společensko-kritická, odvíjející se od autorem nastíněné vize možného dalšího vývoje dnešní Evropy. Titulní metropole se totiž původně měla stát hlavním městem Spojených států starokontinentálních alias Eurosvěta, čemuž nakonec zabránili sami Češi, jejichž románová charakteristika není právě lichotivá („omezená a permanentně frustrovaná, nazlobená maloměšťácká monstra náchylná ke konfliktům“).

Rozpačitě vyznívají i četné Urbanovy narážky na současné české a světové reálie, které sice mohou místy pobavit, ale zároveň podtrhují autorovu nedůslednost (proč Holejšovice či Shakingspeare a vedle toho Zbraslav nebo Salinger?).

Čtenář románu Urbo Kune se neubrání pocitu, že jde v první řadě o literární propagaci stejnojmenného architektonického projektu, a to nejen v rovině textové (obsáhlé popisy vzhledu a hypotetického fungování nerealizovaného města-domu), ale i obrazové, neboť namísto tradičních ilustrací Pavla Růta knihu doprovázejí nákresy a vizualizace metropole, jež jsou dílem studentů Petra Hájka.

Próze sice nelze upřít čtivost prozrazující rukopis zkušeného rutinéra, avšak poměrně plytký děj a nedostatek autorské sebekázně – Urban do příběhu vměstnal až příliš svých oblíbených motivů a témat, jako by tím snad chtěl vyvážit nutnost dodržet povinné zadání – jí notně ubírá na výsledném čtenářském dojmu.

Miloš Urban: Urbo Kune (paralelní román), Argo, Praha, 2015, 372 stran.

autor: Petr Nagy | 4. 11. 2015 13:56

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama