Mezi letenskou šlechtou a holešovickými kmány panuje na sociálních sítích nepsaná kulturní válka. Jenže přijde den, kdy i bubenečsko-letenský spisovatel musí uznat, že to nejtypičtější pro zdejší část metropole nenajde na hipsterské Letné, ale v povltavských nížinách Holešovic: Pražskou tržnici. Je důležitá rozlohou, návštěvností i poněkud krvavou historií.
Když musel Miloš Urban před nedávnem Prahu 7 opustit, rozhodl se oblíbené části města vzdát hold románem. Čerstvě vydanou prózu nazvanou Továrna na maso situoval do druhé poloviny 20. let minulého století, tedy do možná nejšťastnější doby Československa. A kam? Na velkojatka obsluhující celou metropoli. Protože Pražská - někdy též Holešovická - tržnice byla původně jatka. Za tímto účelem vznikla koncem 19. století, aby se porážka hospodářských zvířat z ekonomických i hygienických důvodů soustředila na jedno místo.
Vzniklo tak zdí obehnané město ve městě. Desítky baráků, vlastní zdroje energií i vody, vlastní zaměstnanci, hasičská zbrojnice, chladírny, dokonce i vlastní finanční ústav - Řeznicko-uzenářská banka založená roku 1921. Holešovice byly stále periferií, ale už tehdy v nich bydlelo nemálo lidí. Ti si brzy začali stěžovat na zápach z kafilerie a řvaní vyděšeného dobytka tušícího brzký konec.
Ochránci zvířat by možná jatka nazvali zvířecím koncentrákem, každým rokem zde přišly o život statisíce kusů hospodářského dobytka. Provoz trval až do roku 1982, teprve pak se přesunul mimo dohled, do Písnice a Čakovic. Budovy změnily účel, z té chladírenské je dnes komunitní prostor, bývalé stáje pro krávy a býky dlouho okupoval nevěstinec.
Industrializovaná smrt
Pražská jatka byla již ve své době označována za továrnu na maso a stejně se jmenuje i román Miloše Urbana. Je to podobné ohlédnutí za historií jemu blízkého místa, jaké provedl Jan Neruda v Povídkách malostranských. Jenže zatímco Neruda se pokusil zachytit přítomnost, z níž se vytrácí minulost, Urban píše o minulosti nabourané industriální budoucností.
Zabíjet a porcovat zvířata ve velkém bylo tehdy nezvyklé. Jako by strojová civilizace strčila spár někam, kde to působí až svatokrádežně.
Krvavou, odvrácenou stranu modernity samozřejmě v Urbanových dílech nenacházíme poprvé. V románu Lord Mord z roku 2008 líčil hygienizaci Prahy spojenou s asanací židovského ghetta, která jako by oživila sériového vraha zvaného Masíčko, s obličejem podobným flákotě syrového masa. V Továrně na smrt by se tento motiv moderní doby mohl stát ústředním, kdyby však autor nekličkoval mezi žánry i akcenty příběhu.
Čtenář se může znovu opájet jeho úsporným vyjadřovacím stylem, který je retro, aniž by působil zastarale. V tom je Urban jako ryba ve vodě: píše mu to s bravurou, v tomto případě se zdá, že lehčeji než jindy. Jeho dialogy působí často skvostně.
Víc překvapí syžetové ladění knihy. Vzdor názvu se Továrna na maso značnou dobu čte jako dobový společenský román. Příběh se rozvíjí pozvolna. V centru stojí Urbanův typický mužský hrdina, odtažitý, trochu sarkastický, nerozhodný, inteligentní. Zde je to pan Hebvábný, dříve designér neonových reklamních nápisů, nyní vedoucí propagačního oddělení jatek.
Poměrně záhy se také dozvíme, čím je Hebvábný kromě jména zvláštní - není si zcela jist svým dnes bychom řekli genderem. Rád nosí dlouhé vlasy, na jednom místě se dokonce označí za osobu rodu ženského. Dnes by přirozeně splynul s liberální letenskou mládeží, ve své době je ale lidem trochu pro smích nebo v nich vyvolává nejistotu.
Přesto je Hebvábný manželem a otcem dvou dětí, na rodině mu záleží, i když fyzický kontakt s manželkou vyhledává čím dál méně. Úplně jiný tón do jeho života vnese sebevědomá dívka Darja hlásící se na místo sekretářky, ve volném čase pak herečka v provokativním kabaretu.
Podobně jako hrdina filmu Modrý samet od Davida Lynche se Hebvábný vzdaluje bezpečným břehům a noří se do excentrického vztahu, do polosvěta skrytého většinovému zraku.
Analýza rozpadu relativně tradiční rodiny a muže v osidlech nevěry je na celém románu tím nejpodstatnějším a nejpropracovanějším. Přesto čtenář čeká, že v próze Miloše Urbana musí dojít k něčemu temnějšímu. A také že dojde. O spolupráci s jatky jeví zájem česko-německý podnikatel z Liberce, jehož metody hraničí s gangsterskými. Pak jsou ve spalovně kafilerie nalezeny lidské kosti a člověk tuší, že to nebude poslední mrtvola. Přesto dál sledujeme pracovní a rodinné peripetie hrdinů, obvykle prostřednictvím dlouhých, svižně psaných dialogů.
Na scéně se objeví také pražská kriminálka. Detektivové jako by vystoupili z románů Emila Vachka či Eduarda Fikera, spisovatelů narozených na přelomu 19. a 20. století. Objeví se jen párkrát a krátce, ale naznačí, že vedle světa obyčejných lidí existuje svět zločinu a ten že zase doprovází svět bojovníků se zločinem, jinými slovy světy zlých skutků a přesných informací, stop a svědků. Oba do toho "našeho" vpadnou jen výjimečně, nechcete se ale setkat pokud možno ani s jedním.
Guláš motivů
Jak se blíží konec, čtenář začne být nervózní. Mít pocit, že se mu nedostává spíše otázek než odpovědí. Motiv tajemství tu skoro není přítomen, tak co vlastně čteme za román?
Továrna na maso je přes fascinující dobové reálie knihou unikajících příležitostí. Autor vždy nakousne motiv, ale nechá ho nedojedený a pokračuje k dalšímu. Člověk tak nemá co trávit. Rodinné drama si podává ruku se společenským románem a není to špatné, v dnešní době ale čekáme víc.
Spisovatel si namíchá paletu temných barev na kritiku technické civilizace a našeho vztahování se k živé přírodě, v půlce míchání ale jako by ztratil zájem a barvy nechá zaschnout. Obě hlavní postavy vybaví genderovou odlišností, dá nám nahlédnout do pololegálních orgií, ale zase couvne a motiv již nerozvíjí. Nadhodí téma česko-německé nevraživosti, ale víc s ním nepracuje.
Nakonec se z proudu dění vynoří jakási detektivka, ke konci dokonce gangsterka. Avšak bystření čtenářovy analytické mysli se nekoná a pořádný brak to také není, vzácný pane.
V jednotlivostech je Továrna na maso šťavnatá a bohatá na spousty příjemných malých překvapení. Extra bonus poskytne obyvatelům Prahy 7 nebo obdivovatelům Pražské tržnice, která je svým způsobem protagonistou díla. Ti, kdo ji znají málo a po přečtení si pospíší pokochat se dvojicí soch Muž s býkem, střežících hlavní vchod do objektu, však budou zklamáni - sochy se právě restaurují a zakrylo je lešení.
Kámen úrazu může spočívat v tom, že pětapadesátiletý Miloš Urban se jako autor má zřejmě málo pod kontrolou. Nezdálo by se to vzhledem k dokonalému formálnímu projevu. Ale celek vykazuje malou promyšlenost kompoziční i myšlenkovou. Naznačují to i různé drobné hříčky a klamné náznaky. Jednu větu například podá veršem, zřejmě protože mu to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad. Funkci to nemá žádnou, ale proč to nepoužít. A proč do děje anachronicky vložil neony, používané až v desetiletí následujícím? Může za to snad v tržnici nedávno instalovaný neon umělce Michala Škapy, odkazující k soše Muž s býkem?
Zhruba ve stejné době, kdy u nás běžely selankovité filmy pro pamětníky, za Atlantikem vznikaly drsná detektivní škola a film noir. Továrna na maso má v sobě kus obojího. Miloš Urban napsal horší romány, ale také lepší. Jako by se opakovala situace s jeho sedm let starou knihou Urbo kune, psanou s cílem zužitkovat konkrétní návrh utopické architektury, kolem níž jen bylo potřeba zimprovizovat nějaký příběh. Nebo s ještě novější prózou Kar, která byla zase trochu chaotickou vzpomínkou na Karlovy Vary, autorovo město mládí.
Továrna na maso je lepší, avšak příběh tu asi také nebyl tak dominantní jako prostředí. Bohužel v uměleckém díle nelze jednu složku jen tak odseknout od druhé. Bez jatek, šantánů a policejních inspektorů by asi nevznikly všechny ty okouzlující, svérázné postavy: pan Hebvábný, svéhlavá Darja a milující manželka Blanka. Jednou si třeba přečteme týž příběh viděný jejíma očima.
Kniha
Miloš Urban: Továrna na maso
Nakladatelství Argo 2022, 320 stran, 398 korun.
