reklama
 
 

Recenze: Laskavý průvodce životem Morriconeho nabízí zasvěcený obraz hudební legendy

24. 1. 2016 19:03
Rozhlasový zpravodaj Jan Šmíd se vydal po stopách svého oblíbeného skladatele a jeho filmů. „K českým čtenářům se tak dostává výpravná publikace o slavném skladateli v pravý čas a nezbývá než doufat, že se brzy dočkáme též odborněji laděného přehledu maestrovy tvorby,“ píše v recenzi Petr Nagy.

Světoznámého skladatele Ennia Morriconeho asi netřeba představovat, podrobnější portrét veleúspěšného autora filmové hudby, který si pečlivě hlídá své soukromí, však dosud v českém prostředí chyběl.

Tuto mezeru nyní alespoň částečně zaplnil publicista a dlouholetý zpravodaj Českého rozhlasu Jan Šmíd knihou nazvanou Ennio Morricone a jeho filmový svět. Jak sám podotýká, nejedná se o skladatelovu biografii, neboť Morriconeho životopisec by měl podle něho mít i patřičné hudební vzdělání. Výpravná třísetstránková publikace přesto nabízí poměrně zasvěcený a ucelený obraz života i díla této výjimečné osobnosti.

Autor vcelku pochopitelně upřednostňuje hledisko tematické před chronologickým – namísto marné snahy převyprávět Morriconeho pestrý osud, která by nakonec nutně vyústila v sáhodlouhý výčet jmen režisérů a názvů filmů (italský skladatel spolupracoval s desítkami filmařů zvučných jmen a složil hudbu k více než pěti stovkám snímků), se český publicista zaměřil na klíčové kapitoly Morriconeho osobního a profesního života.

Vybrané postavy a díla, jež se staly milníky na skladatelově cestě za nesmrtelností, se tak mohly dočkat obšírnějšího komentáře, okořeněného nadto Šmídovými postřehy, zážitky, ba i fotografiemi. Bohatý obrazový doprovod ostatně tvoří zajímavou a důležitou složku celé knihy – vedle archivních snímků nebo reprodukcí filmových plakátů jej tvoří právě záběry pořízené samotným autorem ve Spojených státech amerických, Španělsku, Itálii či Francii a opatřené jeho komentářem.

Autor stižený „morriconománií“

Šmíd nijak nezastírá svou slabost pro slavného skladatele (jemuž neřekne jinak než „maestro“) a jeho tvorbu, kterou dokládají nejen jeho četné výpravy po stopách některých filmů, na jejichž vzniku se Morricone podílel, ale i poctivé studium (a následné citování) dostupných cizojazyčných pramenů.

Text proto nepostrádá ani osobněji laděné pasáže, dokumentující Šmídův dlouholetý zájem o Morriconeho tvorbu, jehož počátek sahá do konce 80. let, kdy autor poprvé zhlédl snímek Tenkrát na Západě, který jej prý ovlivnil jako žádný jiný film.

Hudba z filmu Quentina Tarantina Osm hrozných obdržela nominaci na Oscara. Skladatel Ennio Morricone se o ní dozvěděl v Praze, při zkoušce. | Video: CNSO |  00:44

Mezi nejčastěji skloňovanými jmény samozřejmě nemůže chybět Sergio Leone, jehož „spaghetti westerny“ ze 60. let – proslulá „dolarová trilogie“ (tj. Pro hrst dolarů; Pro pár dolarů navíc; Hodný, zlý a ošklivý) a snímek Tenkrát na Západě – zásadním způsobem ovlivnily nejen dějiny tohoto filmového žánru, ale i vyhlídky do té doby takřka neznámého skladatele.

Leonemu a jeho filmům (kromě westernů především Tenkrát v Americe) autor věnoval hned několik kapitol a větší prostor dostal rovněž Roland Joffé (Mise, Vatel ad.), Giuseppe Tornatore (Bio Ráj, Malena, Legenda o 1900 aj.), zatímco jiným, mnohdy neméně významným filmařům je zde věnována pouze letmá zmínka (Henri Verneuil, Pier Paolo Pasolini, Bernardo Bertolucci, Roman Polanski, Terence Malick, Brian De Palma, Barry Levinson), popřípadě se na ně vůbec nedostalo (bratři Tavianiovi, Pedro Almodóvar, Franco Zeffirelli, Mike Nichols či Oliver Stone).

Co se týče žánrů, poněkud stranou Šmíd ponechává zejména hororovou produkci, přitom ani v této oblasti se Morricone nemá za co stydět – hudbu složil kupříkladu ke kultovní Věci Johna Carpentera, k pokračování Vymítače ďábla či k několika zdařilým snímkům Daria Argenta.

Maestro pohledem laika, ale zato zblízka

Autor rozhodně nezapře své bohaté reportérské zkušenosti. Jeho vyprávění o oblíbeném skladateli je okořeněno množstvím zajímavostí spjatých s pojednávanými osobnostmi, snímky nebo lokalitami a své informace nezřídka získává prostřednictvím rozhovorů s místními obyvateli či pamětníky. Šmíd coby zkušený zpravodaj a autor řady úspěšných cestopisných titulů dokáže barvitě popsat navštívené prostředí, poutavě vylíčit kýženou atmosféru a živě zprostředkovat vlastní dojmy (třeba z návštěvy maestrova římského bytu a jeho pracovny).

Naopak jistou slabinu představuje autorova neodbornost na poli jak hudební, tak filmové vědy. Šmídovy komentáře k vybraným snímkům se takřka výhradně týkají zápletky, hereckých výkonů či průběhu samotného natáčení a povětšinou rezignují na hlubší rozbor jejich formální stránky (režie, střihu, kamery atd.). Podobné výhrady lze pak vztáhnout i na autorovy popisy Morriconeho vybraných skladeb, kde klade důraz především na maestrovou volbu hudebních nástrojů a jeho využívání méně obvyklých rekvizit, zatímco hudební složku jako celek nahlíží pouze z hlediska její funkčnosti ve spojení s daným filmem.

To sice neznamená, že by Šmíd čas od času nepřicházel se zajímavými postřehy (třeba o skladatelově využívání ticha), jeho hodnocení Morriconeho tvorby je však ryze subjektivní a nijak se ji nepokouší zařadit do kontextu soudobé filmové hudby. Ze zdrojů dostupných v českém jazyce lze v tomto ohledu doporučit alespoň monografii Dějiny filmové hudby (čes. 2011), která vedle dílčích poznámek k jednotlivým Morriconeho skladbám obsahuje i kapitolu Ennio Morricone a spaghetti western: výstřednost a pop, z jejíhož názvu je patrné, že autor – uznávaný muzikolog a zároveň hudební skladatel Mervyn Cooke – si dokáže na rozdíl od Jana Šmída zachovat tváří v tvář Morriconemu a jeho tvorbě kritický odstup (maestra staví po bok Barryho, Manciniho nebo Quincyho Jonese coby filmových skladatelů se zkušenostmi z nahrávacího průmyslu a z jazzového prostředí, kteří stáli za rozvojem mainstreamových, popově laděných instrumentálních doprovodů).

Život mezi hudbou a filmem

Ennio Morricone patří k celebritám, jež si své soukromí pečlivě hlídají, a tak se i těžištěm Šmídovy knihy stává – jak název napovídá – „jeho filmový svět“. Přesto se čtenář leccos dozví o skladatelově skromném dětství v římské čtvrti Trastevere (která inspirovala spisovatele Alberta Moraviu či filmaře z řad italských neorealistů), šťastném manželství (Ennio si svou Mariu vzal již v roce 1956 a jsou spolu dodnes) a jeho vlastní rodině (ze čtyř dětí vykročil v otcových šlépějích pouze syn Andrea).

A také lépe pochopí Morriconeho celoživotní urputnou snahu zajistit rodinu, jež se může na první pohled jevit jako obyčejná hamižnost (maestro ovšem neváhal mnohokrát podpořit realizaci sympatického projektu při vědomí mizivého honoráře) a která jej přiměla podílet se i na filmech pochybné kvality. Nutno podotknout, že už komponování hudby pro film jako takové bylo mnohými – včetně mladého Morriconeho – vnímáno jako cosi vzdáleného opravdovému, vysokému umění a zavánějícího leckdy „hudební nádeničinou“.

Opomenuty nejsou ani nedávné skladatelovy aktivity, k nimž patří zejména jeho spolupráce s Českým národním symfonickým orchestrem, s nímž už stihl nahrát hudbu k několika filmům (mj. Tornatoreho Nejvyšší nabídce a Osmi hrozným Quentina Tarantina) a také absolvovat úspěšné celosvětové koncertní turné My Life in Music, na které letos navazuje další sérií vystoupení nazvanou 60 Years of Music (zahajovací pražský koncert se odehrál v pátek 15. ledna před vyprodanou O2 arenou).

K českým čtenářům se tak dostává výpravná publikace o slavném skladateli v pravý čas a nezbývá než doufat, že se brzy dočkáme též odborněji laděného přehledu maestrovy tvorby.

Jan Šmíd: Ennio Morricone a jeho filmový svět, nakl. Gutenberg, Praha, 2015, 312 stran.

autor: Petr Nagy | 24. 1. 2016 19:03

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama