reklama
 
 

Recenze: Skalpy ukazují, že indiáni trik s nožem pořád znají

30. 9. 2014
Skalpy. Skalpy. | Foto: CREW
Jen málokterý komiks se dokáže tak rychle a silně zarýt pod kůži jako Skalpy od scenáristy Jasona Aarona a kreslíře R. M. Guéra. Tím si buďte jistí.
Doporučujeme

Recenze - Rezervace Prérijní růže je peklo na zemi. A to čistě proto, že v podstatě všichni, kdo tu žijí, dávno ztratili naději. Nemají budoucnost, nemají minulost. Zbývá jim jen chlast, drogy, (prohraný) boj s osobními démony a silácké kecy o tradici a ideálech, které se někdy ošklivě vymknou z ruky. Dashiell Zlý kůň odtud před patnácti lety vypadl. Nejlepší rozhodnutí jeho života. Bez diskuse.

Jenže nyní se vrací. Dospěl, zdrsněl. Nezmoudřel a rozhodně se nestal vyrovananým. Coby ultimátní lidská mlátička a neřízená střela se dává do služeb náčelníka kemene Lincolna Rudé vrány. Bude pro něj předstírat, že brání zákon. Bude pro něj předstírat, že to nové kasino je pro indiány tím nejlepším. Bude pro něj předstírat, že je přesně takovým grázlem, jak vypadá. Jenže věci jsou složitější. Rodina, kmen, FBI, organizovaný zločin, pomsta, zrada, chtíč... Skalpy.

Úvodní kniha komiksové série Skalpy scenáristy Jasona Aarona a kreslíře R. M. Guéra je prvním plodem nové koncepce magazínu Crew. V něm momentálně vycházejí vždy po dobu jednoho první kapitoly zajímavých komiksových sérií. Buď se u čtenářů chytí a začnou vycházet knižně, nebo ne. Skalpy se chytily. A je to sakra dobře, protože moc lepších věcí letos nevyjde.

Země indiánů? Ale když to říkáte...

Obraz indiánů u nás pořád ještě nejvýrazněji formují mayovky. Nebo v podstatě romantické kýče plné černého svědomí bílého muže typu Tanec s vlky. Aaron v tomhle nejede. Jeho indiáni jsou lidské trosky, pro které je i držení se tradic jen útěšnou lží, díky které je cesta do destrukce, špíny, až na samé dno lidské společnosti, o něco snesitelnější. Jediná možnost, jak být něčím víc, je zločin.

Díky kresbě R. M. Guéra je svět Prérijní růže jakoby vyšisovaný od neustále pražícího slunce. Z každé stránky je cítit vyprahlost, upocenost, odér chlastu a drog, sexu a krve, hnijících odpadků. Nejtypičtějším rysem postav je, že mají rysy ztuhlé, zuby i pěsti zaťaté. Slova se zásadně cedí nebo vyplivují (překlad Štěpána Kopřiva ten rytmus dokonale zachytil v dialozích i popisech). Stárnoucí drsňáci, omlácení mladící, uvadající nebo rovnou uvadlé krásky... Tohle nejsou vznešení divoši, ani ti divocí válečníci ze starých westernů. Tohle je prostě rudá špína.

V rámci u nás vydávaných komiksů je možné Skalpy přirovnat k noirovému konspiračnímu thrilleru 100 nábojů Briana Azzarella. Jen jsou ještě bezvýchodnější. A také ironičtější. Ostatně nazvat knihu odehrávající se v rezervaci „Země indiánů“, to je hodně černý humor. Černošská ghetta jsou pořád nějakým způsobem součástí velkoměst, rezervace jsou ale na okraji v doslovném slova smyslu.

Vztahem ke všem těm výše uvedeným romantizujícím nebo plochým interpretacím pak Skalpy připomínají některé texty Dana Simmonse (který se nenávistí ke všemu, co znamená Tanec s vlky, nijak netají) nebo povídku Raye Aldridge Brána tváří o indiánovi, který uvěřil mýtům o vlastním lidu a není schopen čelit realitě.

Skalpy jsou prostě psány a kresleny s cynickým úsklebkem. Oba tvůci si svou práci vychutnávají a takřka nepostřehnutelně budují komplexní síť vztahů, jejíž rozkrývání pohání děj mnohem dynamičtěji než všechny výbuchy násilí a divokého sexu – a že jich je požehnaně.

Namluv si, že máš na výběr a ber to jako příležitost

Takže je jasné, že je potřeba se podívat na zoubek scénáři. Jason Aaron patří k nejmladším hvězdám amerického komiksu – a opravdu je to Američan, jak připomíná v předmluvě ke Skalpům Brian K. Vaughn (u nás známý hlavně rádobydrsnou disneyovkou Smečka z Bagdádu), ne přivandrovalý geniální Brit.
Aaron si udělal jméno na superhrdinských komiksech, které psal zábavně a nápaditě (především Wolverine nebo Hulk).

Jenže jak připomíná znalec amerického mainstreamového komiksu Vojtěch Rabyniuk, Aarona nedělá Aaronem sebeoriginálnější přístup k superhrdinům, ale jeho nekompromisnost. Ne náhodou se většina jeho nejlepších věcí objevuje v „dospělých“ odnožích velkých nakladatelství. Brutální PunisherMAX. Nečernobílý pohled na válku ve Vietnamu Other Side. Southern Bastards, z nichž je doslova cítit, odkud že to Aaron pochází. A samozřejmě Skalpy.

Vtip je v tom, že Aaron nám servíruje (respektive doslova cpe před oči) násilí a vulgarity, které jsou naprosto zbavené nadsázky nebo nějakého zábavného pojetí. Pevně obé zasazuje do realisticky vykresleného světa, až jeho práce místy připomíná válečné zpravodajství. Zde je na stole krev a zakrvácený nůž a nikomu to nepřipadá divné, zde se dva muži baví o vraždě, zde Dashiell násilně ukázňuje vlastní matku, zde se mladá dívka nabízí novému alfa samci.

Krvavé a sexuální scény u Aarona prostě nejsou taháky na čtenáře, ale něčím, co postavy dělají. Protože takové jsou a nemohou jinak. Je to hnusné a kruté, ale přirozené. Sociální darwinismus v praxi. Nejsilnější nejsou scény, v nichž Dashiell pacifikuje „nepokoje“ a „zločince“, ale přezíravost postav k tomu, co bylo nebo bude vykonáno. Obrat „lidský život nemá cenu“ je v mnoha dílech jen klišé, Skalpy ale připomínají jeho děsivé důsledky.

Tohle ještě neskončilo

Ostatně důsledky jsou v Aaronově scénáři klíčové i jinak. Střet mezi Lincolnem Rudou vránou a FBI má kořeny v sedmdesátých letech, stejně jako rozkol mezi Lincolnem a Dashiellovou matkou. Dávné události stále (de)formují jak přímé účastníky, tak všechny, kdo se nachomýtli... Sám Dashiell se musí vypořádat nejen s lidmi, které kdysi opustil (a pro které je teď zrádcem nebo zaprodancem), ale i s vlastní labilitou a posedlostí.

Díky pečlivé práci s postavami, jejich motivacemi a vzájemnými vztahy či pseudovztahy nepotřebuje Aaron moc prostoru, aby svému světu vdechl hloubku. Navíc mistrně zvládá propojování plánů a střídání časových rovin či jejich prolínání. Ví, kdy nechat vyniknout detaily, kdy scénu nahlížet z neobvyklých úhlů a kdy zdůraznit textovou složku (občas si hrající s indiánskými mýty, občas s redneckým buranstvím)či naopak nechat mluvit obraz.

Drsná historka z podsvětí se plynule přetváří v doslova antickou tragédii se sociálními přesahy. Padouši mají náhle zbytky srdce (nebo si alespoň dopřávají jeho iluzi), na oko kladné postavy pohání neskrývaný rasismus a touha po pomstě... Výsledek? Na konci poměrně útlé komiksové knihy vás má Aaron přesně tam, kde chce. Jen málokterý komiks se dokáže tak rychle a silně zarýt pod kůži.

Což je v případě Skalpů vlastně také ironické. Ano, Čechov by měl radost, bez ohledu na to, že psal o puškách, ne o nožích. Aaron a jeho indiáni maj ten grif prostě v ruce.

Jason Aaron, R. M. Guéra: Skalpy – Země indiánů, Crew 2014.

autor: Boris Hokr

Pokračujte dál

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama