Recenze - Když se 11. srpna léta Páně 1492 rozlehlo Římem volání „Habemus papam", málokdo tušil, že zrovna v Alexandrovi VI. získá historie symbol zkaženosti nejen papežů, ale lidstva vůbec. U Rodriga Borgii platí, v ironickém slova smyslu, že byl ve správný čas na správném místě - a pochopitelně se i snažil, a protože byl rodinný typ, nezůstal v tom sám. Rozhodně však nebyl takovým výlupkem lidské špíny, jak se o něm traduje.
Nebo jak to podává komiks dvojice Alejandro Jodorowsky a Milo Manara. Jejich čtyřdílná série vyšla mezi lety 2004-2010 ve čtyřech albech, která byla pro potřeby českého vydání spojena do jediné knihy. V nejnovějším příspěvku do edice Mistrovská díla evropského komiksu tak dostáváme grandiózní přehlídku zkaženosti, oportunismu, nectností, smrtelných hříchů... a naprosto fenomenální kresby.
Býk Borgiů, slunečním paprskem zplozený
Anotace hrdě hlásá, že poznáte skutečnou tvář renesance, o které se ve školách neučí. Což je pravda, pokud budeme hledat ducha doby, ne si ověřovat konkrétní události a jejich řazení na pomyslné časové ose - k tomu scénář přistupuje více než kreativně. Karel VIII. rozhodně nezahynul v lávě Vesuvu, Ceasare Borgia neměl létající stroje od Leonarda da Vinci ( i když pokud by je měl, možná by za ně opravdu platil vlastním tělem) a Lukrécie nezemřela při porodu dvouhlavé zrůdičky...
Otázkou také zůstává, zda v Rodrigově volbě papežem sehrál roli vak se sto padesáti pyji a nakolik se v Andělském hradu praktikovaly transfuze stylem, za nějž by se nestyděla ani krvavá hraběnka Báthoryová. Pokud však vezmeme v úvahu, že představa o renesanci je stále ovládána obdivem k dílům velkých umělců a tezemi o vítězství lidského rozumu nad tmářstvím středověku, pak nelze než ono tvrzení o druhé tváři podepsat.
Scénář Alejandra Jodorowského by se dal kritizovat z celé řady důvodů. Například za nedokončení některých dějových linií nebo za rychlé utnutí celého projektu, které obstará věrný služebník (a špičkový asasín) Micheletto. Chybí také jasně daný, dílo sjednocující (anti)hrdina.
Tím mohl být právě Micheletto, ovšem jeho hlas promlouvá až v závěru, do té doby je pouze živoucím mečem Rodriga Borgii. Právě on dostává ve scénáři z celé rodiny největší prostor, vždyť právě v jeho osobě se, slovy spisovatele Karla Schulze, vztyčil zlatý býk Borgiů a zbývalo už jen sloučit tři věci v jednu: rozkvět církve, dobro Itálie a moc rodu Borgia. Většinou však jen reaguje na vnější okolnosti; jeho vlastní záměry, pokud už jsou vyjeveny, jen málokdy formují další vývoj děje.
Jako by se i v tom odráželo slavné Vanitas vanitatum et omnia vanitas (marnost nad marnost, vše je marnost). Tímto citátem z knihy Kazatel ostatně komiks končí, když se ukáže, že veškeré snažení Borgiů selhalo, a co zůstane, jsou jen strašlivé historky plné zvrácenosti. Nebo jinak: jako kdyby se autoři vůbec nezajímali o lidské postavy.
Jejich osudy jsou jen záminkou pro výpravu do fascinující doby, která se považovala za vrchol civilizace, dala světu nespočet nesmrtelných uměleckých děl, ale také byla ozařována plameny hranic (je přitom ironické, že právě Alexandr VI. se moc inkvizice snažil omezit) a bezuzdným vražděním.
A v tom scénář uspěl, dokázal zprostředkovat vznešenost a krásu povrchu i dekadenci uvnitř - jak ostatně symbolizuje i kresba na obálce: nádherná freska, kterou při pozornějším pohledu hyzdí praskliny.
Dopadne meč boží a potečou řeky krve
Borgia se tedy neřídí kauzalitou. Věnuje se spíše jednotlivým detailům, které jsou rozprostřeny mezi požitkářstvím renesančních elit a kázáním mystiků varujících, že svět se řítí do pekel. První stránce tak dominuje fra Girolamo Savonarola (jeho poprava ve Florencii je mimochodem podle některých historiků počátkem novověku v Itálii) se svou vizí meče božího, který udeří na zemi a pokryje ji krví. Neb Řím již není svatým městem. Sérii výjevů dokumentujících úpadek centra Itálie pak dodává ironickou perspektivu hlava sochy Konstantina Velikého.
Veliký florentský kazatel se zdá být jakousi nemesis Rodriga Borgii, ale ve skutečnosti je jen druhým extrémem doby, přičemž odstranit je třeba oba. Stejně jako si Rodrigo dokáže lidi koupit, případně je zastrašit přímou hrozbou, Savonarola ohromuje strachem z Božího hněvu - a na hranici tak svá díla nese i Botticelli (který však rozhodně v době, kdy se ve Florencii umělecká díla zakazovala, nebyl andělsky vyhlížejícím mladíkem).
Dalším extrémem renesance je podléhání astrologii a nejrůznějším šarlatánům. To reprezentuje zrůdička Karel VIII. - a v menší míře i Lukrécie, poohlížející se po prostředku k potratu. Činy mocných, ať už motivované vírou, touhou po moci, nebo hvězdami, každopádně uvrhly zemi do zmatků a dávají vyniknout tomu nejhoršímu. Neustálé smilnění pak je v podstatě jedinou možností, jak před krutostmi světa uniknout.
Ó ženy krásné, otvory zrádné
A také je to onen okamžik, kdy se ukazuje kongenialita spojení scénáře a kresby. Za tu je odpovědný Milo Manara, italský mistr pornografického komiksu. A i když Borgia není pornografií stoprocentní, velice otevřeně s ní laškuje. Manara své ženy skutečně zbožňuje; jsou téměř všechny dokonale krásné, vášnivé i chlípné a rázné.
Kresba obdivuje rysy jejich tváří, které může přetvořit vztek i vášeň, sleduje linie zad, šíje, zadečků i prsou. A erotikou nabité jsou v jeho podání i scény, v nichž třeba Lukrécie močí, aby dodala poslední ingredienci k jedu, jejž potřebuje na svého manžela. Chtíč je všudypřítomný a velmi... demokratický. Nezná překážku v rase, věku, pohlaví nebo rodinných svazcích.
A je doprovázen nejen výbuchy násilí, ale i naprosto úžasnými komentáři. Jako když Rodrigo bojuje o život své milenky s pochybnými lékaři: „A žádné klystýry. Vanozzin konečník je stejně svatý jako papežův prsten!" Platí tak, že v celé té nesvaté době byla jediná svátost: ta tělesná.
Ovšem komiks svůj výraz nemá postavený jen na ženách (nebo mužích a chlapcích) a explicitním násilí neznajícím pochybná tabu jako „neublížíš těhotné". Manara vše navíc zasazuje do dech beroucích kulis.
Jeho práce se scenériemi, architekturou i bohatě zdobenými oděvy (a maskami, ornáty či zbrojí) je příkladná. Vyžívá se v zobrazování velkolepých budov a prostor, krajin... ale i detailů odkazujících na slavná renesanční díla, umělce nebo ještě dále do minulosti (hlavu císaře Konstantina jsme už zmínili). Podobně jako na obálce, i zde přitom hraje velkou roli odkazování na narušení dokonalosti. Děj je často situován do rozpadajících se památek z dob starého Říma (včetně Kolosea), postavy se zmiňují o pachu a v světlem prodchnutých svatých prostorách poletují hejna much.
I díky tomu je Borgia nejen vzrušující, ale hlavně provokativní a dosahuje podobné působivosti jako před lety Galigula Tinto Brasse a stává se jedním z vrcholů letošní komiksové sezony.
Alejandro Jodorowsky, Milo Manara: Borgia. Překlad: Richard Podaný. Crew, Praha 2013, s. 208.
