reklama
 
 

Recenze: Knižní bilancování nad půlstoletím s Cimrmanem není hodno Mistrova génia

28. 9. 2016
Útlá kniha vychází při příležitosti oslav půlstoletí Divadla Járy Cimrmana. Podtitul „Legendární divadlo z odvrácené strany“ se ukazuje být poměrně zavádějícím, nemluvě o anotací slibovaném přiblížení „neznámé tváře“ Divadla Járy Cimrmana – čtenář nejenže se nedočká odhalení, ba ani hlubšího osvětlení stinných stránek existence DJC, píše v recenzi Petr Nagy.

Zaslouží-li si něco z české kultury posledních desetiletí přízvisko fenomén, je to bezesporu postava zneuznaného českého génia Járy Cimrmana.

Nesmírně plodný cimrmanovský mýtus již dávno přerostl hranice divadla, ovšem Divadlo Járy Cimrmana (DJC) i nadále zůstává jeho vlajkovou lodí, na níž se dvojice posledních „otců zakladatelů“ – letošní osmdesátníci Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka – plaví společně se svými o jednu až dvě generace mladšími kolegy.

Právě jmenovaní dva nejstarší žijící cimrmanologové jsou autory stěžejních příspěvků ve sborníku nazvaném Půlstoletí s Cimrmanem, který členové souboru DJC nadělili svým četným příznivcům a tak trochu i sami sobě u příležitosti padesáti let existence tohoto kultovního divadla.

Nejdelším textem celého svazku je úvodní Svěrákův fiktivní dopis, adresovaný zesnulému Ladislavu Smoljakovi. Zvolená forma umožnila současnému uměleckému šéfovi Divadla Járy Cimrmana vcelku nenásilným způsobem shrnout významné aktivity DJC z posledních let (provedení Prosa v Obecním domě, vznik anglické verze Záskoku ad.) a zavzpomínat krátce i na dřívější působení divadla, včetně samotných jeho počátků.

Nelehká úloha Smoljakova nástupce

Svěrákovým bilancováním prostupuje potřeba obhajoby (před kým vlastně? před diváky, členy souboru, postrádaným kmenovým autorem a režisérem Smoljakem, či snad před sebou samým?) několika zásadních rozhodnutí, k nimž se v uplynulých letech odhodlal. Nutno podotknout, že smrt hned několika klíčových osobností DJC (vedle Smoljaka též Pavla Vondrušky či Jana Kašpara) postavila Svěráka, potažmo celé divadlo před řadu obtížných otázek. Například kým zaplnit prázdná místa v obsazení jednotlivých rolí? A měli by vůbec nadále hrát?

Pokračující působení Divadla Járy Cimrmana nepochybně omlouvá již samotný neutuchající zájem diváků o jeho představení, trochu falešně ovšem zní Svěrákovo tvrzení, že příčinou takového rozhodnutí (či přinejmenším jeho hlavním důvodem) nebyla obživa. Jako by snad hraní v DJC nebyla práce jako každá jiná a nepředstavovalo alespoň pro většinu členů souboru zásadní zdroj příjmů. Poněkud alibisticky pak vyznívá autorovo – jakkoli třeba odůvodněné – odvolávání se v této otázce na samotného Smoljaka („To bych Tě nesměl znát, abych nevěděl, že kdybych odešel dřív já, uvažoval bys podobně.“).

Ostatně v jiném případě si už němým souhlasem svého blízkého přítele a spolupracovníka tak jistý není, a sice pokud jde o „doplňování stavů“ profesionálními herci (viz například přizvání Vojty Kotka či Josefa Čepelky pod hlavičkou akce „Synové pomáhají otcům“ nebo angažování Miroslava Táborského). Vždyť soubor složený ze samých neherců odjakživa patřil k poznávacím znamením Divadla Járy Cimrmana, stejně jako pravidelná herecká výpomoc tamních kulisáků.

K nejzajímavějším pasážím úvodního bilančního textu, v němž se prolíná humor s nostalgií a smutkem, patří kupříkladu stručný, avšak výmluvný nástin někdejší tvůrčí spolupráce i rozdílných povah „dvou eS“, tedy Svěráka a Smoljaka. „Co bylo dnů, kdy psací stroj netrpělivě čekal, až mu navineme na válec průklepáky a kopíráky a rozchodíme ho. A my pořád žvanili a žvanili. A to hlavně kvůli Tobě, nezlob se, protože Tebe debatování bavilo, kdežto já už bych dávno psal. Byli jsme jako architekt a zedník. Pan architekt pořád nebyl s projektem spokojen, a zedník už by rád rozdělal maltu,“ vzpomíná mimo jiné Zdeněk Svěrák.

Hezké vzpomínky, veselé historky a trocha falše i nudy

Podtitul knihy „Legendární divadlo z odvrácené strany“ se ukazuje být poměrně zavádějícím, nemluvě o anotací slibovaném přiblížení „neznámé tváře“ Divadla Járy Cimrmana – čtenář nejenže se nedočká odhalení, ba ani hlubšího osvětlení stinných stránek existence DJC (třeba odchodu Šebánka a režisérky Heleny Philippové či podpisu tzv. Anticharty je tu věnována pouze letmá zmínka), ale nedozví se vlastně ani příliš nového.

Jak se sobě vlastní jemnou ironií podotýká v krátkém doslovu Miloň Čepelka: „Přečetli jste vzpomínky a dobrozdání o tom, jak je naše divadlo prima a fajn, protože kdyby takové nebylo, tak by tak dlouho netrvalo, a kdyby přesto trvalo, nikdo by to netoužil oslavovat.“ Nevděčného úkolu shromáždit vzpomínky a dobrozdání současných i bývalých členů souboru DJC se zhostil Marek Šimon a mezi třicítkou pamětníků – z nichž mnozí se neubránili patosu – se objevují jména očekávaná (J. Hraběta, B. Penc, J. Weigel, P. Brukner nebo V. Kotek) i pro leckoho překvapivá (J. Menzel, J. Klusák či J. Stivín).

Fotografie ani videa celou knihu nezachrání

Celá polovina útlého svazku patří obrazovému materiálu – vedle očekávaných snímků ze zákulisí Divadla Járy Cimrmana zde nalezneme fotografie zachycující členy souboru při zájezdech i dalších společných aktivitách, svědčící o nefalšovaném přátelském duchu panujícím v tomto početném a generačně nesourodém kolektivu. Nejsilnější dojem však vyvolává konfrontace identických záběrů vybraných herců, které přitom dělí až několik dekád, na několika snímcích časosběrných. Spíše hrst zajímavých marginálií pak nabízí přiložené DVD s názvem Cimrmanův nosič, které obsahuje šest krátkých videozáznamů jak staršího, tak i novějšího data.

Publikace vydaná k 50. výročí existence Divadla Járy Cimrmana bohužel trpí klasickými neduhy podobných oslavných titulů, což o to více zamrzí čtenáře očekávajícího tradiční štědrou porci cimrmanovského humoru a mystifikace. Pomineme-li fakt, že knihu by bylo lépe vydat o rok později (jak podotýká sám Miloň Čepelka, v říjnu 1966 sice vznikla idea cimrmanovského divadla, první veřejné představení ovšem soubor odehrál až 4. 10. 1967), titul Půlstoletí s Cimrmanem neslibuje právě uspokojivý čtenářský požitek.

Cimrmanovské jubileum mnohem důstojněji připomínají jiné počiny DJC (např. stejnojmenný internetový projekt, který je výsledkem spolupráce divadla s Radiožurnálem, nebo nedávno spuštěný YouTube kanál Jára Cimrman) a též zájemci o historii cimrmanovského souboru mohou sáhnout po řadě vhodnějších titulů – třeba po letos vydaném knižním rozhovoru Aleše Palána s Miloňem Čepelkou Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech. Ale jak s oblibou říkal už Jára Cimrman: „I mistr Tesař (der Zimmermann) se utne.“

Zdeněk Svěrák a kolegové: Půlstoletí s Cimrmanem. Legendární divadlo z odvrácené strany. Paseka, Praha, 2016, 128 stran.

Ze začátku jsme byli roztomilí nezkušeností, tu jsme pak ztratili jako každá panna. Štěstí bylo, že jsme se nepokoušeli o satiru, říká Zdeněk Svěrák. | Video: Daniela Drtinová |  30:31

autor: Petr Nagy | 28. 9. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama