reklama
 
 

Recenze: Michael Chabon v románu Telegraph Avenue umí hrdě čelit kapitalistické moderně

3. 11. 2014 17:45
Michael Chabon v Telegraph Avenue zamaskoval encyklopedii popkultury jako humoristický román. Může si to dovolit.

Recenze - Vítejte v Kalifornii na začátku 21. století. Konkrétně na Telegraph Avenue, spojnici mezi akademickým, bílým prostředím Berkeley a afroamerickým Oaklandem. Právě zde provozují svůj obchod s elpíčky kamarádi Archie a Nat. Jeden je syn bývalého hrdiny akčních blaxploatation filmů sedmdesátých let, druhý je odrodilým synem středostavovské rodiny.

Společně táhnou káru starosvětských milovníků hudby už hezkých pár pátků, ale nyní je a jejich rodiny čeká osudová zkouška. Doslova za rohem má vyrůst obří obchodní středisko. A jeho součástí bude i třípatrových obchod s hudbou; obchod, kterému dva snílkové nemohou nikdy konkurovat…

Nový román Micahela Chabona samozřejmě nabízí mnohem víc. V obchůdku Brokeland Records se ostatně mnohem víc míchá, než jen bílá s černou a nostalgické desky s živou hudební tradicí. Je to skutečný mišmaš, brokelandský kreol, jak v knize zazní na pohřbu místní celebrity Cochise Jonese - trochu toho, tročičku onoho, pořádná dávka kreaitivity a odvahy a vášně. Výsledkem je opojná hra barev, vůní, zvuků… A že se v tom Chabonovi nějak ztrácí něco jako příběh? No, zrovna tady to vážně nevadí.

Chabonovy rozmařilé historky ze sousedství

Michael Chabon není zrovna nejplodnější autor, ale když už něco napíše a publikuje, je to hutné a výživné. Ať už jsou to jeho výborné eseje Mapy a legendy, holmesovská pocta Konečné řešení nebo některý z jeho velkých románů. Židovský policejní klub stavěl na výborné znalosti americké drsné detektivní školy, která byla naroubována na žánr alternativních dějin a okořeněna pořádnou dávkou židovské kultury, mystiky a dějin.

Některé motivy přitom jako kdyby vypadly ze seriálu South Park, což neznamená nějaké znevažování, ale prostě to, že Chabon umí tnout do citlivého místa, vypíchnout absurditu světa i osudovou tragédii. Ale také to, že má prostě rád moderní mýty a hru s nimi. Která ostatně tvoří základ jeho zatím nejlepšího románu - Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, fresky popisující druhou polvinu dvacátého století skrze osobní historii dvou přátel (s propojením na české prostředí a legendu o golemovi) a obecné dějiny amerického komiksu.

V Telegraph Avenue si nahraďte komiks elpíčky (nikoliv nutně jednoho žánru, ale když se budete soustředit na cokoliv spojeného s jazzem, neprohloupíte) a dejte důraz na absurditu spíš než na tragédie, na barvité scénky než na rozmáchlou epiku, a máte jasnou představu, co vás čeká. Velká, zábavná jízda, z které odejdete rozjaření a dobře, byť možná trochu melancholicky - naladění a připraveni zase chvíli čelit světu.

Tentokrát se prostě neřeší nic moc velkého. A vlastně, neřeší se nic… Ano, děj je krom hrozby ze strany velkého kapitalismu vládnoucího světu tam venku, za hranicemi osobitého mikrosvěta hrdinů románů, poháněm i sporem o domácí prorody a hlavně komplikovaným vztahem otců a synů tří generací rodu Stallingsových, ale i zde se nakonec ukáže kouzelné "neřešení".

Archie sice najde něco jako cestu ke svému otci Lutherovi - který se zoufale snaží svět přesvědčit, že ještě má na jeden velký filmový návrat, byť přespává po garážích - i se svým náhle se objevivším synátorem Titem, o kterého se čtrnáct let nestaral, a snad dokonce i se svou ženou Gwen a jejich novorozeňátkem…

Ale, prostě se tak stane. Archie je chronický oddalovač rozhodnutí, požitkář, který nedokáže udržet své choutky a kterému se dobré úmysly tak nějak nedaří.
Aktivní je spíš svět kolem ně a jeho žena… ale někdy, je i jeho přístup, nechat věci plynout, vhodný. Vzhledem k tomu, že jeho otec je machr přes ležérní kung-fu, kterého učila ženská, co nakopala zadek i Bruce Lee, berme to jako jeden z drobných autorských vtípků.

A podobně se vyřeší-nevyřeší i další podzápletky - od jisté zakrvácené rukavice svědčící o dávném zločinu z dob rasových bojů sedmdesátých let po opilecké "propuštění" na svobodu, kterého se dostane vzducholodi černošského magnáta a bývalé hvězdy amerického fotbalu Gibsona Gooda. Znovu je ale třeba říct, že to v nejmenším nevadí. Zával detailů a vtipných narážek víc než vyváží kroniku marného boje proti soukolí kapitalismu, které by snad někdo čekal.

Hrdinové nostalgie drží svůj styl

Zvláště když se z nich Chabonovi daří složit velkolepý, nostalgický obraz osobitého světa osobitých lidiček a vzpomínek. Román ani zdaleka není moderní - Barack Obama je v něm ještě pouhým senátorem; lidé sice mají mobily, ale ty ještě zdaleka nejsou tou šílenou parazitickou formou technoživota jako dnes; na ulicích se prohání kluk na skateboardu s klukem na kole a oba dobře ví, že na tomhle se jezdit bezpečně nedá…

U téhle knihy má smysl se prostě bavit, dělat si poznámky k filmům (sledování Kill Billa nebo Jackie Brownové už rozhodně nebude stejné) a albům, o kterých je v románu zmínka nebo dokonce i řeč. Chabon klidně obětuje pár stránek rozjímání nad melodíí, scénou, zapomenutým střípkem chutě dortu ze starého dobrého světa dětství. Může si to dovolit.

A všude možne narazíte na nadšence a fanoušky a staromilské mecenáše. Jedno jestli sbíráte kartičky legend kung-fu nebo funky desky starých mistrů či obdivujete styl hvězd, kterých je Luther Stallings trestí nejtrestovatější - afro, šmrnc, zlaté plavky milenek a drsný boj v ulicích ghett… Kde by se jiní utápěli v poměřování toho, čí kung-fu je mocnější a jazz jazzovatější, Chabon si kuchtí svojí velkou kreolskou nostalgii.

U téhle knihy má smysl se prostě bavit, dělat si poznámky k filmům (sledování Kill Billa nebo Jackie Brownové už rozhodně nebude stejné) a albům, o kterých je v románu zmínka nebo dokonce i řeč. Chabon klidně obětuje pár stránek rozjímání nad melodíí, scénou, zapomenutým střípkem chutě dortu ze starého dobrého světa dětství. Může si to dovolit. Protože on má na to, zamaskovat encyklopedii popkultury jako humoristický román (snad jen Philipa K. Dicka, dalšího z hrdinů Berkeley jsem zde nenašel, ale je tu aspoň Asimov). Po asi tak stu stranách už si ostatně budete říkat, že je to sakra jeho povinnost!

Povinnost, kterou splnil na jedničku a jeho nostalgičtí hrdinové dál vládnou Telegraph Avenue coby živoucí instituce a paměť nejen lidí, ale i místa a ducha. Když se vezme v potaz množství všech popkulkturních narážek, není žádným rouháním napsat, že kráčí - a čtenář s nimi - pryč ode všech temnot a vysokejch zdí. A budou kráčet tak dlouho, dokud si zachovají styl, kterého jim Chabon nadělil dost a dost.

Michael Chabon: Telegraph Avenue. Euromedia Group - Odeon, 2014.

autor: Boris Hokr | 3. 11. 2014 17:45

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama