Hranice mezi generačními souputníky a vzájemnými sympatizanty Milanem Knížákem a Václavem Klausem se v jejich seniorním věku ještě víc stírá. Je možná až s podivem, jak rychle se po tolika letech aktivního "trollingu" ve veřejném životě prakticky zneviditelnili.
Václav Klaus v tichosti vládne svému institutu, o němž většina národa pravděpodobně ani neví, kde je. Milan Knížák stabilně operuje především okolo nenápadné galerie opatřené jeho jménem nedaleko pražského Staroměstského náměstí.
Oba se ke slovu dostanou především tehdy, když novináři potřebují účelově rozvířit názorovou hladinu na jakékoli chytlavé téma. Duo vysloužilých reprezentantů minulých desetiletí pro tento účel představuje téměř ideální materiál.
Pro své dlouhodobé intervence do institucionálního i mediálního prostoru jsou stále dobře rozpoznatelní, i když dnes už spíš pro starší generaci, a k tomu do značné míry předvídatelní - minimálně v tom, že od nich lze téměř spolehlivě čekat názorový opak.
Mimoděčným důkazem tohoto "statementu" je koneckonců i název publikace doprovázející Knížákovu stejnojmennou výstavu, která od letošního března do jara příštího roku kočuje po několika českých a moravských regionálních galeriích. Jmenuje se Žít jinak a na teritoriální ose Karlovy Vary - Opava - Zlín - Klatovy bude během své spanilé jízdy ve formátu "neúplné retrospektivy" na jednotlivých zastávkách demonstrovat mantru autorovy nestádnosti.
Dá se však předpokládat, že většina lidí přehlídku neuvidí a právě pro ně se stane základním výstupem projektu doprovodná kniha, která už svým áčtyřkovým formátem a dvoucentimetrovým hřbetem může na pultech galerií a knihkupectví vzbuzovat respekt.
Nutno říct, že není stránkovaná, ale kdo obětuje pár minut počítání z první obecné, zjistí, že rozsah jen zlehka přesáhne dvě stě stran - když se odečtou životopisné přehledy, anglické překlady a černobílý obrazový doprovod, který bohužel často nemá příliš velkou vypovídací hodnotu směrem k originálům, zůstane zhruba pětapadesát slabikářově řídce popsaných stran.
Většinově obsahují výběr starších textů - směsky manifestů, deset inspirativních lekcí Univerzity Aktual, scénáře obřadů a akcí, hudebních textů, poezie nebo povídek.
Spolehlivým rozlišovacím znamením s až symbolickým přesahem je v tomto případě paperbacková vazba, která je oproti hardcoverům obvyklým znamením jisté rychloobrátkovosti. V tomto případě je možné publikaci s nadsázkou označit za přístupnou formou nasdílené informace na téma "Milan Knížák snadno a rychle" zhruba v intencích monografické maturitní otázky.
V základních bodech a oblastech údaje selektivně představují Milana Knížáka v jeho typickém renesančním záběru a vzhledem k tomu, že naprostá většina publikovaných dokumentů pochází z 60. a 70. let minulého století, jsou jeho dobově ukotvené kvality neoddiskutovatelné a nechybí jim ani přesah směrem k dnešku.
Na druhou stranu je ovšem třeba podotknout, že informativní objevnost této v pravém slova smyslu kompilační publikace jako celku není prakticky žádná.
To, co v tomto případě stojí za zmínku, je "druhé čtení", například porovnání Knížákových manifestů Žít jinak z let 1965 až 1966, podle nichž publikace dostala jméno, s loňským Žít normálně.
Nebo úvodních pár pozérských slov z první básně: "Jsem génius a seru na lidi / Slepí jsou / Svět nevidí / A všechno mi závidí". Za pozornost stojí i jednoduchá figurální kresba přes desítku Knížákových vizitek z éry jeho působení ve funkci generálního ředitele Národní galerie s podotekem "fuck you" v komiksové bublině, která dostatečně přesvědčivě vypovídá ohledně způsobu jeho práce v této instituci.
Milan Knížák: Žít jinak
2018, Nakladatelství Kant, 204 stran, 699 korun
Charakteristické jsou také sebeadorující věty posledního textu nazvaného U nás na Marsu to vidíme jinak, kdy se nížepodepsaný emeritní rektor a ředitel za svou práci plácá po zádech a naopak s úděsem vymezuje proti tomu, co se v "jeho" "ústavech" děje dnes.
Publikace Žít jinak sice má zřejmě především ambice představit Milana Knížáka spíš jako člověka a umělce nadstandardních kvalit než naopak, ale chtě nechtě se jí daří obojí a v tom je její paradoxní cena.
Doba Milana Knížáka je spojená s minulostí a svým způsobem o tom svědčí i přátelské ocenění z roku 2015 udělené právě Institutem Václava Klause. Slovy románu Milana Kundery lze ale už konstatovat, že život je jinde.
Autor je kunsthistorik a kurátor
