Když začala herečka Marie Doležalová v létě 2014 psát blog s jarmuschovským názvem Kafe a cigárko a s podtitulem „historky z hereckého podsvětí“, netušila ještě, jak úspěšný rok má před sebou a kolik příležitostí jí přinese nová role blogerky.
Z absolventky Pražské konzervatoře a současné členky souboru Divadla Na Fidlovačce, která se u českých diváků zapsala především coby Iška z filmových Pusinek režisérky Karin Babinské a jako Saša z oblíbeného televizního sitcomu Comeback, se během několika málo měsíců stala držitelka historicky první ceny Magnesia Litera v kategorii Blog roku, autorka hojně prodávané knižní podoby svých blogových zápisků a finalistka právě vrcholící taneční soutěže StarDance.
Co vlastně způsobilo, že si začínající blogerka záhy získala množství příznivců, kteří každý čtvrtek netrpělivě očekávali další její text? A co na jejím psaní upoutalo porotu složenou z Petry Soukupové, Emila Hakla a Pavla Mandyse natolik, aby Marii Doležalovou zařadila mezi šestici nominovaných autorů po bok Jiřího Peňáse nebo Ivy Pekárkové? (Připomeňme jen pro pořádek, že absolutního vítěze určila veřejnost prostřednictvím internetového hlasování.)
Tajemství úspěchu blogu Kafe a cigárko odhaluje trefný verdikt poroty, podle níž Doležalová „mnoha předsudky opředenou profesi rozpustile demytizuje“ a její „sebeironické, často nápaditě pointované texty prokazují autorčin rozhled i vypravěčskou dovednost“.
O herectví trefně, zábavně a hlavně upřímně
Zápisky Marie Doležalové skutečně nepřipomínají texty, jaké bychom čekali z pera současné české herečky, která ještě nezavršila třicítku. Její „historky“ totiž odhalují celou řadu zajímavých a mnohdy překvapivých faktů nejen z herecké branže. Autorka není pouze vnímavou pozorovatelkou svého mikrosvěta a pohotovou komentátorkou jeho zákonitostí, nýbrž také nadmíru zdatnou stylistkou. A zde jsme u druhé příčiny úspěchu jak internetového blogu Kafe a cigárko, tak jeho stejnojmenné knižní podoby. Přestože Doležalová nepíše – a ani nechce psát – jazykem povýtce metaforickým či poetickým, literární kvality jejím zápiskům upřít nelze, stejně jako humor, sebeironii a upřímnost.
Poslední půlrok, co mám blog, už na mě lidé nemluví pomalu, v jednoduchých větách a s přehnanou artikulací.
Ostatně právě nefalšovanou upřímnost, vyzařující z hereččina blogu v míře vskutku nezvyklé, pokládá sama autorka za svou nejsilnější zbraň. „Najednou mám všude otevřené dveře – a to díky svým chybám, o kterých píšu. ‚Tamta cena‘ byla už jen konečnou třešničkou na dortu, který jsem dostala za upřímnost,“ prohlašuje Doležalová v závěru své knihy a my nemáme sebemenší důvod o jejích slovech pochybovat.
S touto upřímností, kterou si ovšem nesmíme plést s naivitou, pak kráčí ruku v ruce pocit důvěrnosti, jejž si čtenář Kafe a cigárka odnáší díky vhodně zvoleným výrazům a formulacím (autorka se mu „svěřuje“, „prozrazuje mu tajemství“ a obrací se na něho s dobře míněnými „radami“).
Historky nejen z natáčení
Tematická šíře zápisků je až překvapující – kromě zážitků z divadla, filmu a televize v nich Marie Doležalová zúročila kupříkladu své zkušenosti s moderováním dětského pořadu, účastí v soutěžních pořadech, účinkováním v několika talk show či s různými druhy mediálních výstupů. Leitmotivem „historek z hereckého podsvětí“ však pochopitelně zůstává herectví coby autorčino řemeslo, vášeň i splněný sen. Poučená a přitom sympaticky nadšená průvodkyně nám poodkrývá barvité zákulisí svého mikrosvěta, od studia na konzervatoři přes herecké konkurzy a práci na nových rolích až po záskoky nebo alternaci.
Musíte se naučit hrát sympatie, předstírat spolupráci a fingovat lásku. Celý váš budoucí život nebude o ničem jiném.
Co se týče žánrového vymezení, dalo by se nejspíše v případě Kafe a cigárka i většiny blogů obecně hovořit o čtenářsky vděčné směsici deníkové literatury a fejetonistiky s občasnými přesahy do dalších prozaicko-publicistických útvarů. Nejoblíbenějším nástrojem autorčiny reflexe se pak stává strukturovaný přehled rozmanitých variant, složek či rysů pojednávaného jevu, budící leckdy až dojem zavedené typologie (např. filmová povolání z pohledu herečky, znaky alternativního divadelního souboru, hlavní typy režisérů).
Ani v takových chvílích se ovšem nevytrácí autorčin ostrovtip, a tak se například v charakteristice režiséra předehrávače můžeme dočíst, že „kdysi dávno chtěl být hercem, nebo dokonce i byl. Pak si uvědomil, že ví, jak hrát nejenom své role, ale i cizí, a tak se stal režisérem“.
Osobitá uvnitř i navenek
Za zmínku stojí též osobitá vizuální stránka knihy, netradičním formátem počínaje a kvalitním papírem konče, na níž nese svůj podíl i autorčino rozhodnutí podílet se finančně (padesátitisícovou odměnou spojenou s cenou Magnesia Litera) na přípravě titulu vydaného ostravským nakladatelstvím Domino.
Zapomenout nesmíme ani na výtvarný doprovod v podobě komiksových stripů konvenujících s obsahem jednotlivých textů, na němž Doležalová spolupracovala s kreslířem Janem Hofmanem. Zamrzí jen absence obsahu, který by čtenáři usnadnil orientaci ve svazku čítajícím na šest desítek textů.
Málokterý blog se u nás dočká tištěné podoby, natožpak aby se zařadil mezi knižní bestsellery. V minulosti najdeme snad jediný neoddiskutovatelný příklad podobného úspěchu, a sice Deniky Ostravaka.
Marie Doležalová ovšem namísto jazykového experimentu, výrazné autostylizace a pseudonymního vábení nabízí něco mnohem cennějšího – otevřenou a upřímnou výpověď z prostředí hereckého světa, v níž se kritická reflexe mýty opředeného řemesla mísí s autorčiným nezdolným entuziasmem (na jazyk se mi dere nadužívaný, ale v tomto případě vskutku přiléhavý výraz „pozitivní energie“), smyslem pro humor a poutavým vypravěčstvím. A tak můžeme jen doufat, že ve svém psaní, které na čas přerušila kvůli účasti ve StarDance, bude i nadále pokračovat a kniha Kafe a cigárko se jednou dočká druhého dílu.
