Recenze - Je s podivem, jak mohl české kritické obci ve velké většině uniknout tak silný hlas. Debutový román Justina Torrese My, zvířata (We, the Animals, 2011) je totiž bezesporu literární událostí v tom nejlepším slova smyslu.
Justin Torres se narodil roku 1980 v portorikánsko-irské rodině a detaily jeho života jsou mnohdy ztotožňovány se samotným románem. Sám však v rozhovorech tvrdí, že rozhodně nejde o autobiografii, že naopak toužil vytvořit svět, který by podobně jako v řecké tragédii nebo folkloru nebyl ukotven v konkrétních reáliích.
Byť se v konečné podobě románu objevují milníky ustanovující časoprostor – osmdesátá léta, stát New York, poněkud dysfunkční smíšená rodina –, tak o fakta zde neběží. Ale pěkně popořádku.
Holden, Duke, Mag
Hlas Torresova vypravěče patří bezejmennému chlapci, nejmladšímu z trojice bratrů, na počátku příběhu asi sedmiletému. Jeho řeč je jeho nejvýraznějším charakterizačním prostředkem, a tím se může zařadit v rodině literárních postav k takovým hrdinům, jako jsou Holden Caulfield ze Salingerova románu Kdo chytá v žitě, Duke Custis z Prezydenta Krokadýlů od Warrena Millera nebo Mag z eponymního románu Jacka Kerouaca.
Byť všechny tyto knihy vznikly v padesátých letech, s Torresovým protagonistou je spojuje emocionální síla, obraznost, citlivost a zároveň drsnost dětí, které musí dospět, aby přežily. Vypravěč mluví v rytmu proudění krve, tlukotu srdce a zrychleného dechu.
Tvar textu zcela přirozeně souzní s jeho motivy, hovoří se zde o tom, co děti zajímá, vzrušuje a bolí nejvíc, o tělesnosti, strachu ze smrti a tmy, rodině a lásce. Hrdina plasticky popisuje každou modřinu na mámině tváři, tátovo zpocené tělo, ale i děs z utopení.
Suverénnost, s níž předkládá každodenní události rodiny, ale i formující zážitky celé smečky bratrů (toulky, shánění peněz, rvačky, hry, starost o mámu, útěky, ale i iniciační setkání se smrtí, porodem, násilím či sexem), vystupuje i ve skvostném překladu Olgy Bártové.
Zvířecí trojice
Román uvozuje citát z Platónových Zákonů a mimo jiné se v něm praví, že „dítě je proti všem zvířatům nejméně ovladatelné“. Zvíře je zde chápáno jako cosi tupého, povolného, nicméně bratři z Torresova románu si berou to nejlepší z obou – z dítěte vnímavost a touhu po lásce a ze zvířete dravost a úskočnost.
Jejich síla tkví však ještě v pevném spojení v jednu bytost, smečka je nerozdělitelná, chráněná magickou mocí trojice. „Když jsme byli bratři (…), hrávali jsme si na ženskou (…) Když jsme byli bratři, byli jsme mušketýři (…) Byli jsme Boží zázrak.“ (Zcela nepřekvapivě se tato pasáž nalézá na stránce 33 – ani v literatuře náhody neexistují.)
Sám autor v jednom rozhovoru poznamenal, že trojka nemůže nebýt dramatická, bratři jsou jedno tělo, jedna duše, mnohokrát jsou v textu přirovnáváni k mláďatům, vždy v houfu, ale zároveň jsou „trollími dětmi“, které zřetelně stojí proti většině.
Byť má celý román jen něco málo přes sto stran a je rozdělen do devatenácti krátkých částí, vypravěč jako by nasával skutečnost a líčil ji simultánně za všechny tři bratry. Mluví v dlouhých větách, mnohdy frázovaných středníky, kupí zde výčty, neoddychne si, dokud nevychrlí vše, co potřebuje. A přitom jde o text, kde není ani slovo navíc,
Byť má celý román jen něco málo přes sto stran a je rozdělen do devatenácti krátkých částí, vypravěč jako by nasával skutečnost a líčil ji simultánně za všechny tři. Mluví v dlouhých větách, mnohdy frázovaných středníky (Torres prohlašuje, že „středníky fakt žere“), kupí zde výčty, neoddychne si, dokud nevychrlí vše, co potřebuje. A přitom jde o text, kde není ani slovo navíc, dětský jazyk je naprosto uvěřitelný, bezprostřední, plný detailů, které dospělá paměť pro své vlastní dobro raději zapomíná.
Justin Torres popisuje strukturu románu jako šňůru korálků v náhrdelníku. Možná to není nejoriginálnější metafora, ale v případě jeho debutu vystihuje hned několik podstatných rysů. Neexistuje zde, kromě závěrečných pěti částí, absolutní linearita, části fungují samy o sobě, ale zároveň sdílejí určité motivy a ladění, a právě v tom na sebe navazují.
Podobně jako bratrská banda není román jen součtem svých částí, označených Kapitola jedna, dva, tři apod. I bratři mají vlastní povahy, byť se zpočátku prezentují jako tříhlavá bytost.
Tanec smrti
A právě jejich odcizení a zároveň vypravěčovo dospění, či zasvěcení, chcete-li, je kompozičním vrcholem celého textu.
V část nazvané Niagara se namísto dosavadní převažující první osoby plurálu objevuje výhradně osoba první. Vypravěč jede s taťkou na výlet k Niagarským vodopádům, kdo by však čekal idylické líčení, šeredně by se mýlil. Torres s motivem vody pracuje opakovaně. Pro chlapce je voda odmalička prostorem strachu – voda dusí, ve vodě se i nejbližší derou přes jeho záda ke vzduchu, voda zalévá zákop.
U vodopádu nechá taťka syna několik hodin v informační budce sledovat krátký film o odvážlivcích, kteří se vrhají v sudech do hlubin vodopádu. Obraz ho fascinuje a po chvíli s ním začne hrát podivnou hru: „Dělal jsem, že jsem mořský panic, princ, že musím pochytat všechny chlapy v sudech a zachránit je před smrtí (…). Pak jsem je přestal zachraňovat, protože jsem se plně oddal; točil jsem se na špičkách a díval se, jak mi po těle klouže voda, jak se valí; kroutil jsem rukama a vrtěl jsem boky proti proudu.“
Tento tanec smrti předjímá blížící se soumrak, reflektuje energii a krásu, v jejímž pozadí se však dobrovolně vrhají muži nehybně sevření dřevem do tlamy smrti.
Hlubina noci
Následující část s názvem Noc mého zasvěcení zahajuje pět takřka filmových sekvencí, které lineárně zachycují události, jež vedou k vypravěčově symbolickému osamostatnění.
Třetí vypravěčská osoba vyjadřuje odstup, vševědoucnost, a tudíž alespoň částečnou nadřazenost. Tím, že ví o bratrech víc než oni sami, zná jejich budoucnost a osud, přestává být členem smečky. Přechod k vědomému vypravěčství tak signalizuje vyprávění pro někoho, stylizaci a postupování prostoru další osobě, ne jen trojjediné osobnosti bratrů.
Hned první věta zřetelně oznamuje, že všechno je jinak: „Vyrostli z nich vytáhlí, hubení, šlachovití kluci. (…) Časem poznají, že žádní jiní kluci nejsou tak nelítostní, tak mladí a tak osiřelí jako oni.“ Třetí vypravěčská osoba vyjadřuje odstup, vševědoucnost, a tudíž alespoň částečnou nadřazenost. Tím, že ví o bratrech víc než oni sami, zná jejich budoucnost a osud, přestává být členem smečky. Přechod k vědomému vypravěčství tak signalizuje vyprávění pro někoho, stylizaci a postupování prostoru další osobě, ne jen trojjediné osobnosti bratrů – „A teď já. Jen se na mě podívejte. (…) Vidíte, jak jsou ze mě celí nesví (…) Jen se na nás podívejte – ten večer jsme byli spolu naposled, ten večer jsme ještě byli bratři.“
Směšování vyprávěcích osob i časů reflektuje vědomí vypravěče o vlastní jinakosti, snahu vymanit se ze známého prostředí, ale zároveň v podstatě i smutek nad tím, co už nemůže zůstat při starém, pokud má on sám přežít. V Torresově románu nedojde hrdina jako v tradičním bildungsromanu dospělosti skrze zmoudření, ale skrze šílenství.
Úsvit, poslední část „noci“ zcela mění ladění předchozích dramatických událostí – náhle se vypráví v prézentu, ve třetí osobě, explicitně se hovoří ke čtenáři („Podívejte“, „Poslouchejte“), syntax je uspořádaná, postavy jednají jako ve zpomaleném filmu.
Scéna, v níž otec koupe syna, tvoří paralelní obraz k předchozím obrazům vody, ale i rodiny. Už se nemluví o mámě a taťkovi, ale figuruje zde otec, matka, syn, bratři, všichni jsou zdvořilí, ale palčivě rezervovaní, pláč, šílenství a vztek nahradilo jen ticho, protože o čem nelze mluvit, o tom lze mlčet, anebo ještě jinak – to musí vyprávět někdo jiný, někdo nezúčastněný.
V závěrečné části Jak to chodí v zoo se vypravěč vrací – a závěrečným zaříkáváním komentuje úvodní Platónův citát. Odpoutání se od dítěte i zvířete je možné jedině za podmínky, že se člověk narovná.
Justin Torres: My, zvířata. Argo, 2013. 132 stran. Doporučená cena 248 korun.
