První neapolský román z tetralogie Geniální přítelkyně zasáhl Česko stejně nekompromisně jako zbytek světa, kde se autorka či autor píšící pod pseudonymem Elena Ferrante už začátkem dekády zařadila mezi globální literární špičky.
Po strhujícím vyprávění o zrodu přátelství dvou holek přišly ještě dva díly, tentokrát už o dívkách, respektive ženách. A nadšení jako by v tuzemských recenzích, a hlavně na čtenářských serverech, trochu opadávalo. Kolem série Geniální přítelkyně začalo zvlášť často kroužit jedno slovo - telenovela.
Zčásti za to možná může až extrémně vstřícný prozaický styl Eleny Ferrante. Jak prohlásila v jednom z mála, a tudíž hojně citovaném rozhovoru ve čtvrtletníku The Paris Review, romány píše, aby se četly. A že se čtou! Intelektuál zvyklý na vzpurná umělecká vyprávění se diví, jestli je vhodné takto text hltat, možná se trochu ušklíbá nad jeho plynulostí. A světové senzace chtivý čtenář sice dostává brilantně připravený text - ale o čemsi tak fádním, jako jsou kuchyňské řeči matek a jejich kamarádek.
První díl Geniální přítelkyně sledoval vznikající kamarádství hlavní hrdinky a vypravěčky Eleny Grecové a Raffaely Cerullové, zvané Lila. První je zakřiknutá snaživka vzhlížející k té druhé, nadmíru nadané a umanuté femme fatale. Obě přítelkyně i jejich vztah přitom formuje domovská chudinská čtvrť v Neapoli.
Zatímco Lila si přirozenou autoritou a osobním kouzlem získává ulice zamořené mafií a násilím, Elena díky cílevědomosti postupuje školní kariérou, trochu náhodou se z ní stává uznávaná spisovatelka a objevuje vlastní skryté talenty.
Dnes vycházející čtvrtý a poslední díl, Příběh ztracené holčičky, začíná v situaci, již způsobila třetí ústřední postava románové tetralogie: Nino Sarratore, od dětství tajná láska Eleny, ale také milenec a příčina krachu prvního manželství Lily.
Tentokrát rozboural manželství Elenino s uznávaným akademikem Pietrem, který pochází z politicky vlivné rodiny. Elena Pietra opouští, aby konečně mohla žít se svým vyvoleným, aby konečně mohla zjistit, že Nino byl okouzlující hlavně jako nedosažitelný sen. Zároveň se hrdinka snaží dělat dobrou matku dvěma dcerám a udržet si kariéru spisovatelky a intelektuálky.
Stejně jako v předchozích dílech hlavní dějová linka Příběhu ztracené holčičky odsýpá jakoby mimoděk, organicky včleněná do proudu vzpomínek, myšlenek, politiky, představ, strachů, protestů, dojmů a tužeb.
Jestliže prvnímu dílu tetralogie dominovala naivně snová perspektiva dětské vypravěčky, těm prostředním realistická roztěkanost nenechavé přítomnosti Itálie šedesátých a sedmdesátých let minulého století se vším bohatnutím, vzestupem mafie, levicového radikalismu, politické krize nebo terorismu, díl závěrečný je především příběhem hloubavého zpomalení.
Elena Ferrante skočí do příběhu dvou třicátnic s rozjetými kariérami a silnou sítí vztahů. Lile se podařilo vybudovat jednu z prvních IT firem v Neapoli, což jí zčásti dopomohlo k vlivnému postavení v domovské čtvrti - navzdory nevoli camorristů, tedy mafiánů z místní zločinecké organizace. Elena se rozhodne opustit manžela kvůli intelektuálovi Ninovi a to vede k obnovení její - po úspěšném debutu trochu skomírající - spisovatelské dráhy.
Jejich láska ale nedokáže vzdorovat pragmatické, každodenní realitě a po dobrodružné chvíli se vyčerpá, podobně jako se vyčerpává Lilina ochota kooperovat s dobou. Obě ženy potom společně čelí stárnutí dětí, umírání vlastních rodičů, chabnutí všech svých lásek i vášní a nevyhnutelné samotě.
Společně ale neznamená nutně svorně. Elena je skoro až posedlá enigmatickou Lilou, jíž v jednu chvíli přisuzuje moc formovat vlastní vztahy i myšlenky na dálku stovek kilometrů, aby se o chvíli později podivila nad její emocionální nestabilitou a křehkostí. Lila je neustále přítomná v Elenině hlavě, v životě jí naopak uniká. Nezúčastněný pozorovatel by řekl, že se odcizují.
Vztah románové Eleny k Lile se promítá i do jejích románů a esejů, které velkou měrou čerpají z italské feministické tradice, k níž se hlásí také Elena Ferrante. Její hrdinka ziskem zkušeností s ženami, muži, institucemi, politikou i zdánlivě uvolněným světem umění dospívá k uvědomění, že není jedinečnou osobou, ale naopak - je myšlena ostatními. Žena je nucenou realizací společenských představ, často velmi protichůdných.
Elena Ferrante toto postupné uvědomění zpracovává na ploše čtyř knih v podobě jednoho přátelství a několika lásek. A oproti mnoha románům nevěnuje pozornost ani tak patriarchálnímu, mocenskému vztahování se ženy k muži, nýbrž hlavně stejně komplikovanému vztahu dvou žen.
Elena Ferrante: Geniální přítelkyně 4
Vydalo nakladatelství Prostor
2018, 423 stran, 397 korun
Překlad: Alice Flemrová
Pokud je sex bitevní pole, pak přátelství připomíná studenou válku, kdy jedna strana nemůže existovat bez druhé. Příběhy Lily i Eleny jsou příběhy emancipace, jejíž cenou může být právě přátelství. Jak udržet vztah, když se drolí role, na nichž je z velké části postaven?
Zde tkví pravděpodobně druhý, podstatnější důvod, proč někteří čtenáři a recenzenti přirovnávají tetralogii Geniální přítelkyně k telenovelám: Elena Ferrante do několika málo postav vměstnala veškerou banalitu vztahů a roztáhla ji na tisíc stran.
Toto zhuštění do postav a nikoliv do děje - všechny vztahy či třeba nevěry až příliš připomínají nudnou, upachtěnou skutečnost - možná vyvolává poněkud divadelní dojem: tři lidé na sebe narážejí a hluboce prožívají svět ve vší jeho fádnosti.
Možná toto je ale nejcitelnější zásah celé neapolské série. Skutečnost, že je něco banální, vůbec neznamená, že to neexistuje, jak napsal Michel Foucault v eseji Subjekt a moc o formování společenských rolí a osobních identit prostřednictvím neviditelných mocenských tlaků. Jejich neviditelnost je často dána právě tím, že jsou všední, normální a banální.
Elena Ferrante se tuto všednost rozhodla vyzvat k souboji - a velkolepě vyhrála.
