reklama
 
 

Recenze: Erotická a šovinistická Druuna je komiks, který není pro ženy

31. 12. 2015 9:44
V postapokalyptickém světě plném odporných mutantů a ještě odpornějších lidských samců přežívá vnadná a ctná Druuna, jejíž pel nevinnosti nesetře ani občasná úlitba chtíči vilného doktora, od něhož musí získat sérum, kterým křísí zbytky lidskosti svého milého. Osud ji však nelítostně vrhne do boje za budoucnost celého lidstva. "Druuna není dostatečně bizarní, vtipná ani podvratná, aby byla něčím jiným než přehlídkou Serpieriho kreslířského mistrovství." Více v recenzi Jarmily Křenkové.

Recenze – Budu tentokrát v úvodu své recenze trochu osobní. Z prvních ohlasů na české uvedení kultovního sci-fi komiksu Druuna i následných rozhovorů o něm jsem si totiž odnesla tři zajímavé postřehy, které cosi vypovídají o nás, ale hlavně o české komiksové scéně zahrnující fandom, čtenáře, vydavatele, editory i publicisty.

Za prvé: Na tento erotický komiks se mohou těšit pouze muži. Za druhé: Tento typ komiksu si mohou vychutnat pouze muži. A za třetí: Je přinejmenším zvláštní, když o erotickém komiksu píše žena.

Jelikož jsem se na české vydání práce Paola E. Serpieriho dlouhé roky těšila, připadají mi tato prohlášení neuvěřitelná a šokující. Nerozumím, proč by jakékoliv dílo mělo mít jakéhosi předpokládaného a jasně definovaného ideálního příjemce předurčeného pohlavím či jakýmkoliv jiným kritériem. A říct, že erotický komiks, jehož hlavní postavou je vnadná pasivní žena, je určený jen mužům, pak dává asi stejný smysl jako tvrdit, že středoškolské anime konzumují výhradně dívky.

Přehnaně devótní přístup některých recenzentů a komentátorů Serpieriho tvorby spolu s jejich opatrnými a vágními prohlášeními, jež Druunu automaticky vsazují do jakéhosi nedotknutelného kánonu děl, o nichž nelze uvažovat jinak než obdivně, vyznívají v kontextu tohoto komiksu nepřesvědčivě a směšně. Taková neschopnost odstupu a kritického čtení je zarážející hlavně proto, že prozrazuje zatvrzení se v pozici, kdy je komiksové médium nahlíženo jedině jako zdroj zábavy, byť už dlouho víme, respektive se aspoň tváříme a proklamujeme, že tak jednoduché to není.

Je přitom zajímavé, že v minulosti zde tento odstup a mediální gramotnost existovaly. V druhé polovině 90. let například vycházela knižní série Gor Johna Normana. I tu předcházela pověst díla pro „správné chlapy“; vystupovaly zde hrdinky podobné Druuně a kreslířský styl ilustrátora Borise Valeja, odborníka na žánr meč a magie, lze analogicky označit jako svaly a vnady. Tehdy ale z ohlasů jasně vyplynulo, že takové pojetí je přežité a nemoderní, není možné se jím ani provinile bavit, a proto přestává být funkční i v rámci brakové fantastiky. Jako by se tu po více než patnácti letech zastavil vývoj a přerušila kontinuita, během níž jsme se učili přemýšlet v různých kontextech a překonávat stereotypy.

Ano, Druuna jistě má především díky Serpieriho kreslířskému umu status legendy, takže pochopitelně vzbuzuje velká očekávání. Ve skutečnosti to s ní ale není tak slavné a plně uspokojí patrně jen ty, kteří uvízli v paradigmatu 19. století, samozřejmě bez ohledu na pohlaví.

Tím ovšem nechci v žádném případě tvrdit, že nemá cenu podobná díla vydávat, právě naopak. Edice Mistrovská díla evropského komiksu je zásadní a nenahraditelný projekt, díky němuž se k nám pravidelně dostává to nejzajímavější z evropské komiksové scény a který lidé z nakladatelství Crew vydupali ze země. Co se týče erotického komiksu, vyšlo toho u nás navíc poměrně málo a Serpieriho práce z poloviny osmdesátých let součástí komiksových dějin rozhodně je; z tohoto hlediska je tedy její zařazení pochopitelným a záslužným krokem.

Vystudovaný malíř a architekt Serpieri má skvělý cit pro figurální kresbu. Umí suverénně rozvrhnout stránku pomocí komplikovaného rámování i komponovat nádherné celostránkové ilustrace plné erotiky, jež se v jeho tvorbě většinou propojuje s brutálním násilím.

Na Druuně je ovšem nejvíc iritující rozpor mezi vizuální dotažeností a neumětelským scénářem, přičemž ono neumětelství bohužel není záměrné. Problém přitom není v přepálené pulpové estetice, přiznané brakovosti, předimenzovaných atrakcích, výbuších násilí ani všeobjímajícím šovinismu. Serpieri prostě neumí psát, a tak Druuna nemůže v žádném ohledu dosáhnout kvality jiných příbuzných děl. Třeba Borgia, Výprava za ptákem času nebo Kasta metabaronů (vyšly v téže edici) a koneckonců i práce Káji Saudka, Ztracené dívky Alana Moora nebo poslední filmový Mad Max jsou dokladem, že s podobným materiálem lze pracovat smysluplně a moderně.

Autorská bezradnost a rezignace na fungující scénář se projevuje i tím, že komiks je zahlcen textem, aniž by taková masa měla specifickou funkci – například v rozvíjení určité mytologie nebo propracovanosti fikčního světa se spoustou názvosloví, která je jinak pro osmdesátá léta typická. O co víc jsou pak Serpieriho figury dotažené, o to jsou jejich charaktery plošší. Postavy včetně hlavní hrdinky, která zcela ztratila hlas a je v komiksu objektivizována ad absurdum, aniž by to ovšem bylo vtipné nebo ironické, existují jen jako náčrty, které autor nekoncepčně a bez jakékoliv úvahy přesouvá z bodu A do bodu B.

Druuna tak není dostatečně bizarní, vtipná ani podvratná, aby byla něčím jiným než přehlídkou Serpieriho kreslířského mistrovství. Na druhou stranu je ale nakonec velmi užitečná v paradoxu, že ač je sama primitivní, zastaralá a ultimátně šovinistická, nezáměrně upozornila na šovinismus a předsudky v nás.

Komiksy manga nejsou jen prvoplánově roztomilé, říká Anna Křivánková a dodává, že objemná prsa i velké oči dívčích postav mají upoutat pozornost. | Video: Martin Veselovský |  12:01

autor: Jarmila Křenková | 31. 12. 2015 9:44

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama