Každá generace ten příběh musí vyprávět znovu: mladý muž odejde do hor, dlouho je za křupana, ale nakonec se sžije. Protože se změní.
Tento archetyp k napsání románu stačil i devětatřicetiletému italskému rodákovi Paolovi Cognettimu. Jeho v češtině právě vydaných Osm hor je průzračný, nesentimentální příběh o tom, co čtenáře dráždí. Nebylo by lepší všechny ty kanceláře, obchody a počítače nechat být a obejít se bez nich? Třeba by takový život byl opravdovější. A čas by plynul pomaleji. Koho z nás něco takového někdy nenapadlo?
Nabízí se srovnání s řadou románů Marcela Pagnola Jak voní tymián. Osm hor se odehrává ve vyšší nadmořské výšce a v současnosti, jinak to ale jsou literární bratranci.
V Cognettiho příběhu opečovaný hrdina se svými rodiči přichází do hor už jako dítě. Najít si přátele není snadné, ale když se to podaří, je to napořád. Tady beze zbytku platí: dokud je smrt nerozdělí. To už ale mladý muž ví, že prázdninová idyla byla jen sladká slupka, že ovoce hor má trpkou příchuť vyčerpávající práce, nezdarů, ba i mezilidských úkladů.
Přesto nahoře nachází něco, co mu na osvětlených bulvárech města chybělo. Ne, není to naplnění osudu, či dokonce smysl života, ale celistvost. Opravit ohradu, posekat horskou louku, posedět na břehu vysokohorského jezera. Kompletní činnosti, ke kterým se nedá přidat nic dalšího. Co jiného by člověk chtěl?
Vy z města tomu říkáte příroda
Městského kluka Pietra po túrách do kopců původně tahal jeho otec. Šlo jen o návštěvy, sice okouzlující a zasvěcené, každý výšlap měl ale i svou stinnou stránku: sestup. Navíc tu byl vzdor vůči otci.
Tím, kdo Pietrovi otevře hory dokořán, je Bruno. Málomluvný, sveřepý hoch, z něhož vyroste mlčenlivý a zarputilý chlap. Horal, který se tu narodil a jistě zde i zemře. Jen on ví, jakou váhu má pokusit se přežít zimu ve vlastnoručně vystavěném domku z kamene a trámů ve výšce tří tisíc metrů.
"Vy z města tomu říkáte příroda. Ve vašich hlavách je tak abstraktní, že má i abstraktní jméno. My tady říkáme les, pastvina, potok, skála, věci, který se dají využít. Když se nedají využít, jména jim nedáváme, protože nejsou k ničemu," vysvětluje Bruno.
Čtenáři se rázem zachce obout pohorky, také se brodit sněhem, nasekat si dřevo a nad plameny uvařit kotlík čaje. Takový jinde neservírují. I to ticho je v nočních horách úplné. Dokud se ovšem neutrhne lavina.
Paolo Cognetti, jenž loni získal nejvýznamnější italskou literární cenu Strega, v knize zúročil vlastní zkušenosti. Také on odešel z města do hor. Co mu snad život odepřel v reálu, svěřil svým románovým hrdinům. Je k nim podobně nesmlouvavý jako hory: dá jim zažít lásku, ale takovou, která netrvá. Nechá je postavit dům, s tím ale zatočí živly.
Paolo Cognetti: Osm hor
Vydalo nakladatelství Odeon
2017, 232 stran, 249 korun
Překlad: Alice Flemrová
Připustí, aby se kluci vypořádali se svými otci, avšak ne bezbolestně. Teprve pak může Pietro vyrážet na túry, na které ho kdysi lákal táta. Ve vrcholových denících na štítech hor vyhledává jeho zápisy a vidí, jak byl otec sám. Stejně jako on teď.
V Alpách samozřejmě nevydrží. To, že se rozhodne pro jiné, dokonce vyšší hory, však nic nemění na důvodech odchodu. Ví, že zůstat na jednom místě je trumf, který nepřebije ani vyšší karta.
Cognettiho vyprávění zaskřípe, jen když jde o motivy některých postav: číst Osm hor není jako výstup osvědčenou turistickou trasou, občas je třeba dostat se přes průrvu a rozložit svou váhu na sněhových polích.
Tyto úseky jsou ale naštěstí brzy ty tam a čtenář může pozvednout oči - už ne k horám, neboť v nich stojí, ale k obloze. "Všechno vypadá malý, co?" říká horal. Kdo mu nerozumí, ještě zůstal trčet v nížinách.
