Recenze: Bianca Bellová v románu Jezero nabízí silný, byť temný čtenářský zážitek

Petr Nagy
1. 11. 2016 14:27
Novou a podle mnohých svou dosud nejlepší knihu napsala česká prozaička s bulharskými kořeny a překladatelka Bianca Bellová.
Bianca Bellová
Bianca Bellová | Foto: ČTK

Novelu Jezero nedávno vydalo autorčino kmenové nakladatelství Host a prvotním impulsem k jejímu napsání prý byla velká reportáž z oblasti Aralského jezera v magazínu National Geographic.

Bianca Bellová: Jezero
Bianca Bellová: Jezero | Foto: Host

Dotyčná lokalita se tak stala předobrazem bezmála postapokalyptických kulis, do nichž je zasazen děj její nové prózy a které lemují hrdinovu dobrodružnou pouť „tam a zase zpátky“. Odchod mladíka Namiho z domova je motivován hledáním zmizelé matky a vlastní identity – navzdory dystopickému ladění prostředí i celkové atmosféry má tak Jezero blíže k žánru románu vývojového, potažmo iniciačního.

Schematický půdorys a nahrubo opracované kulisy

Přesnému žánrovému vymezení textu Bellové však zabraňuje samotný fakt, že nejeden z jeho rysů bývá spojován s oběma zmíněnými žánry. K takovým patří zejména jistá modelovost až schematičnost zobrazeného fikčního světa, který v přítomné próze sestává z hrdinova rodného městečka Boros, bezejmenného hlavního města, kam se posléze vydává, a vesnice uprostřed bavlníkových polí, kam jej nakonec přivede jeho pátrání. A samozřejmě titulního vysychajícího jezera, v němž podle legendy sídlí tajemný Duch jezera a které se stává neodmyslitelnou součástí Namiho dětství i leitmotivem celé knihy.

Obdobně schematicky jsou zde vylíčeny či spíše jen hrubě načrtnuty společenské poměry, které v nejmenované zemi panují, což novelu opět vzdaluje žánru dystopie či antiutopie. Sféru oficiální ideologie a státního aparátu ztělesňuje kromě letmých zmínek o armádě či ústředí jen postava již zesnulého Státníka, která se pomalu vytrácí z obzoru všedních dnů rybářů z Borosu stejně jako břehy jejich životadárného jezera.

Neméně mlhavým zůstává i Duch jezera, blíže neurčená entita stojící někde na pomezí náboženství a folkloru a obávaná i uctívaná obyvateli Namiho rodného města, kteří jí pod vedením svého šamana přinášejí dokonce i lidské oběti.

Hrdinova škola života

Podrobnějšího popisu se naproti tomu dostává skladbě zobrazeného společenství a zvláště pak propastným sociálním rozdílům mezi některými jeho vrstvami, příhodně ilustrovaným řadou epizodních postav, s nimiž se Nami v průběhu své pouti setkává, počínaje drsnými námezdnými dělníky z ubytovny a rozmařilým floutkem Johnnym nebo zámožnou filantropkou přezdívanou Stará dáma konče.

Ke slovu přichází též otázka etnické příslušnosti, reprezentovaná nenáviděnými privilegovanými Rusy na jedné straně a vykořisťovaným národem takřka vyhlazených Uroborů na straně druhé. Přítomné indicie (inspirace osudem Aralského jezera, významné postavení ruské menšiny, pěstování bavlny aj.) tak ve výsledku umožňují děj knihy situovat kamsi do pomyslného Uzbekistánu před rozpadem SSSR.

Oč méně prostoru autorka věnovala historicko-politickým kulisám, tím více dbala na vylíčení neutěšené atmosféry svého příběhu a nuzných životních podmínek jeho ústředních protagonistů. Namiho osud je vskutku nelehký, a nabídne-li mu život občas přece jen kousek štěstí, číhá již za rohem kruté prozření nebo nějaká tragédie.

Tělesnost, syrovost a silná atmosféra

Hrdinovo dospívání, jehož jednotlivé etapy se odrážejí v názvech čtyř kapitol Zárodek, Larva, Nymfa a Imago, tak představuje metamorfózu dosti bolestnou a ve výsledku nezáviděníhodnou. Významnou roli hraje v próze Biancy Bellové tělesnost a erotika, obojí samozřejmě podáno v náležitě ponurých či falešných tónech. Od chvíle, kdy je Namimu „rozbolavělému touhou“ dáno prožít nešťastnou první lásku, se mladík stává rukojmím vlastních pudů a jen zřídkakdy ukojených tužeb.

Novela Jezero je dokladem toho, že i v literatuře mnohdy platí známé rčení „v jednoduchosti je síla“. Bianca Bellová svou prózu vystavěla na nekomplikovaném půdorysu a Namiho příběh odvyprávěla způsobem velmi přímočarým, a přesto se jí podařilo do nové knihy vložit cosi ojedinělého a nezvykle silného.

Ačkoliv cesta za poznáním sebe sama a svých kořenů patří mezi tradiční zápletky, zásluhou barvitě vylíčeného dystopického prostředí, nevšedních osudů autentických postav a nadmíru syrové atmosféry nabízí Jezero poměrně silný, byť dosti temný čtenářský zážitek.

Bianca Bellová: Jezero. Host, Brno, 2016, 1.vydání, 192 stran.

 

Právě se děje

Další zprávy