reklama
 
 

RECENZE Alice Munro se už umí se svými ztrátami vyrovnávat

12. 4. 2014
Ve sbírce povídek Drahý život nositelka Nobelovy ceny za literaturu recykluje osvědčené formule svého literárního díla.
Doporučujeme

Recenze - Patří-li k vašim životním pocitům, že reprezentace je rozpojená, souvislosti ztracené a všichni už jsou jenom pitomí, potom je pro vás Alice Munro tou pravou četbou.

Dá si práci a najde souvislosti tam, kde by je jiný přehlédl, dokáže se na věci i lidi podívat z nečekaných úhlů, je pozorná k detailům, nespokojí se s povrchním pohledem, ale - jak správně napsal Josef Jařab v doslovu ke sbírce Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky - hledá hloubku už na povrchu. To je také nepochybně příčinou její popularity a patrně i příčinou, proč byla poctěna nejvyššími literárními cenami, včetně Nobelovy.

Výjimečná sbírka povídek, charakterizují Drahý život mnozí recenzenti, přičemž nešetří superlativy. Jenže Drahý život je jen další ve velmi dlouhé řadě sbírek, které nijak nepřekonává. Nepochybně ji ocení ti, kteří od kanadské autorky ještě nic nečetli. Ti, kteří její předchozí dílo znají, budou recyklací naopak zklamaní.

A sama Munro si je této skutečnosti patrně vědoma a repetitivnost, k níž je ovšem možná nucena nakladatelskou politikou, neboť k věčným pravidlům nabídky a poptávky patří, že jednou osvědčená formule nesmí být změněna, se snaží kompenzovat odlišným charakterem posledních čtyř povídek, které jsou uvedeny sdělením, že "...nejsou klasickými povídkami. Tvoří samostatný celek, pocitově autobiografický, i když fakticky se od skutečnosti občas liší."

Nic to nemění na skutečnosti, že sbírka Drahý život je další v řadě, která potvrzuje proměnu Alice Munro z tvůrce v pouhého producenta.

Upadající lidé

Protagonisty povídek jsou často lidé, kteří upadají. Upadá Greta z první povídky Až po Japonsko, která se dopustí nevěry (mimochodem, její manžel Peter pochází z Československa) cestou vlakem z Vancouveru do Toronta. Munro je často přirovnána k Čechovovi a je otázka, jestli motiv vlaku nepřevzala od něj; jisté je, že v klasické ruské literatuře hraje vlak prominentní roli, nepochybně odtud pochází ona fascinace vlakem, kterou můžeme vidět i v literatuře Dálného východu.

Ztrátu (jako formu úpadku) prožívá i učitelka z druhé povídky Amundsen, která je odmítnuta doktorem. Motiv odmítnuté ženy je pro Munroovou opět charakteristický. Na závěr povídky Maverley shrnuje autorka tento motiv do jakéhosi poslání: "Ta už se umí se svými ztrátami vyrovnat - zatímco on se to teprve musí učit." Jak jsme již uvedli, pouhým opakováním upadá i Munroová.

Jako literární kuriozitu může čtenář přijmout povídku U jezera, která je vyprávěna z pozice duševně nemocné. Inspiraci bych opět hledal v klasické ruské literatuře, odkud tato forma vyprávění opět přešla na Dálný východ, kde sehrála významnou roli v Májovém hnutí. Další zajímavostí je povídka Hrdost, kterou autorka vypráví z mužské perspektivy.

Asi druhým nejčastějším tématem - vedle motivu odmítnuté ženy - je pro Alici Munro motiv nenadálého setkání. V povídce Dolly se oba motivy zajímavě kombinují - vypravěčka se seznámí se ženou jménem Gwen. Později se Gwen setká s jejím manželem, Franklinem, a ukáže se, že Gwen, tedy Gwendolyn, je vlastně Dolly, jeho láska z mládí. Pro paní domu najednou jaksi není místo...

Absence úsilí o vyšší smysl

Moudrost Munroové se projevuje v tom, že situace obvykle nežene do krajností - snad s výjimkou utonutí vypravěččiny sestry Caro v povídce Štěrkovna nikde nenajdeme žádné drastické scény, žádná dramata; postavy mají dost moudrosti na to, aby ustoupily - ať už nepříznivým okolnostem nebo bezohlednosti druhých.

Dílo Alice Munro bývá dáváno do souvislosti - vedle zmíněného Čechova - s dílem Williama Faulknera či Flannery O'Connor; údajně je jim společný regionalismus.

Regionalismus vyvolává otázku po realismu autorky. Jenomže popis prostředí i dobová určitost tvoří pouze určitost pozadí. Pokud jde o děj či postavy, Munro píše dosti volně, místy dokonce nejasně: "Pak šli potichu nahoru a Jackson se uložil v pokoji pro hosty. Když za ním později přišla, zřejmě se tak předem dohodli, i když on to možná tak docela nepochopil."

Vypravěč z povídky Hrdost prodá dům jen proto, aby dokázal pravdivost vlastní výmluvy. Takové jednání nelze považovat ani za pravděpodobné!

Z českých autorů bych za spřízněného tvůrce označil Vlastu Třešňáka. I v jeho povídkách zcela postrádám úsilí o jakýkoliv vyšší smysl. Jenomže zatímco u Třešňáka je to znamení doby normalizace, ve které literárně dospěl, u Munro tato absence úsilí o vyšší smysl - mají-li její postavy vůbec nějaký zájem o náboženství, pak jen velmi vlažný - dělá z jejích povídek nanejvýš ženskou literaturu (čímž ale není myšleno ženské čtení).

Obdobný způsob myšlení pak zákonitě vede k podobnosti situační - v povídce Vlak od Munroové se náhodný kolemjdoucí ujme místa správce a domovníka; v jedné z povídek Třešňákovy sbírky U jídla se nemluví se se stejnou samozřejmostí stane protagonista hospodským.

Pokud Munro něco portrétuje, pak jsou to společenské zvyklosti. Pro českého čtenáře může ovšem být právě tato část velmi poučná - může sledovat, jak jsou společenská pravidla utvářena a přijímána či odmítána ve společnosti, která neprošla žádnou z verzí kulturních revolucí a ve které můžeme tudíž vývoj pokládat za přirozený.

Alice Munro: Drahý život. Překlad: Zuzana Mayerová. Paseka, 2014, 320 stran.

autor: Petr Fiala

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama