Začíná to slibně: postarší inženýr Rudy za komunistů dojížděl zpod Praděda do Prahy, kde byl zaměstnán v Ústavu pro výzkum paranormálních jevů. Cestou ve vlaku slýchával písně, třeba The Man Who Sold the World od Davida Bowieho; jenže ji slýchal čtyři roky předtím, než ji autor složil.
Rudy zkoumal mentální energii a umí ji také využít. Na počátku románu ho ale potkáváme už dávno po pádu komunismu, kdy namísto práce v ústavu na požádání v hospodě bez doteku ohýbá lžičku, když ho sousedé po několika pivech přemluví.
O pár kopců dál se nachází mladý podivín Mirek, který sice vystudoval medicínu, ale raději žije na samotě, tráví dny běháním, umí číst aury a zabývá se léčitelstvím.
Oba senzibilové postupně spojují síly, protože na obzoru se zjeví nepřítel: Kristiána Nedomu znal Rudy už z ústavu jako senzibila schopného orientovat se v chaosu důlních neštěstí i jako postavu záhadného původu, která pracuje jak pro StB, tak pro CIA. A Nedoma, po letech se vynořivší v Jeseníkách, má ještě starší původ: je reinkarnací drsného kovboje Hanse, který za okupace nejspíš pomáhal nacistům, ale hned na konci války se ujal čistek a podílel se na vraždění odsunovaných Němců.
Časem se ukáže, že na tomto světě se vyskytl už jako loupeživý rytíř Jan z Wüstehube, majitel a zakladatel hradu Kolštejna z doby po vymření Přemyslovců. Do toho přibude ještě Rudyho babička Hella, která se znovu a znovu rodí z popela, záhadně krásná a protestantské víře oddaná Majka nebo akční Číňanka Lipo, vynikající v bojových uměních. Inu, je toho dost, zvlášť když každá z postav není tím, čím se zdá být při prvním představení.
Aktéry tedy máme vybavené jak do bitvy - a ona skutečně nastává. Román zachycuje dobu, kdy se schyluje k dalšímu střetu sil světa temnoty a světla. Každý z protagonistů o tomto základním principu ví jenom něco, a proto spolu hodně mluví, díky čemuž se v tom trochu orientujeme i my čtenáři.
Začínáme tušit, jak je důležité dobře si vystavět a zaheslovat svůj myšlenkový palác, pomůže nám i nahlédnutí do díla sochaře a léčitele Břetislava Kafky, které načítá jedna z postav. A když už tu máme Kafku Břetislava, dostane prostor i koncept proměny, který ve své povídce předestřel Kafka Franz. Vše může souviset se vším, protože jsme ve světě, kterému vládnou mentiony, tedy nemateriální částice vysílané mozkem a možná i jinými zdroji.
Jak souboj světla a tmy dopadne, kdo se přidá na jakou stranu a kdo položí život, není vhodné prozrazovat. Je snad ale vhodné položit si otázku, co si má čtenář počít s tímto podivným příběhem o zvláštním světě, který se nám postupně vyjevuje zpoza turisticky úhledného okolí Velkých Losin, kde během čarodějnických procesů působil i neblahý inkvizitor Boblig.
Parodie na spiritistické příběhy to není, na to je příliš uctivá. Není to ovšem ani pokus o prvoplánovou fantasy, zasazenou do slezských kulis. Na to je zde zas příliš reálií, ať už se týkají skutečných postav, nebo lokálních míst. Senzibila ale moc dobře nejde číst ani jako obhajobu mysticismu a parapsychologie, telepatie či hypnózy, protože proč by pak tento pokus o cestu za hranu viditelného byl navlečen na dějovou osnovu, která působí jako odvar ze Star Wars: Epizody VI - Návratu Jediho.
Precedens by tu přitom bylo: tvůrcům televizního seriálu Akta X z 90. let minulého století se povedlo namíchat směsici několika žánrů, které se navzájem umocňovaly a celek držel pohromadě. Markéta Pilátová v Senzibilovi naopak tu nosnou žánrovou podobu nenašla. Byť vytvořila souvislý románový příběh, ve finále se rozpadá na kusy, které vyznívají rozpačitě.
Je to ostatně vidět z proměn líčení děje: především u milostných pasáží jako by vypravěč přestoupil do románu rovnou z červené knihovny, motta ke kapitolám jako by vybíral milovník kvalitního rocku a folku, názvy kapitol jako by tvořil velký ironik a pasáže o Břetislavu Kafkovi či páteru Ferdovi zase náruživý zastánce jejich díla.
Styl vyprávění rozpaky ještě umocňuje tím, že chvilku dostanou prostor k vyprávění i některé postavy, takže věci vidíme z jejich perspektivy. I ony ale mají za úkol tlačit káru s dějem rychlým tempem dál, protože v románu se ocitá tolik věcí, že to působí až dojmem jednoho slavného dortu.
Senzibil Markéty Pilátové působí jako pokus vydat se k nevyzkoušenému a románově špatně uchopitelnému tématu - výlet byl podniknut, ale nepodařilo se mu dát tvar, který by žánrové prvky akčního, milostného, regionálního a mystického příběhu soudržně sloučil.
Kladným hrdinům se v próze při boji s temnou stranou osvědčí postup, kdy potlačí racionální zacílení a jen bezmyšlenkovitě těkají. Románu samotnému ale taková roztěkanost spíš ubližuje.
Kniha
Markéta Pilátová: Senzibil
Nakladatelství Torst 2020, 320 stran, 333 korun.
