Rozhovor - Vítězem již devatenáctého ročníku Literární ceny Knižního klubu se stal román Červenobílá. Českobudějovický autor Dalibor Vácha v něm zúročil svůj dlouholetý zájem o československé legie a jim věnované filmy, knihy i divadelní hry. Čtenáři se tak stanou svědky velkých válečných operací navazujících na velkou válku i drobných, o nic méně krutých situací ze sklonku sibiřské anabáze.
Román se věnuje šesti letům československých legií v Rusku. Dobrovolnické vojenské jednotky bojovaly v letech 1914 až 1920 na ruském území nejprve proti rakouskouherské armádě a poté proti Rudé armádě.
Váchova kniha je přesvědčivá nejen díky barvitým, místy až hypnotickým popisům, ale i díky autentickému jazyku a míchání reálných postav s fiktivními - vedle Rudolfa Medka se v románu objevují například plukovník Švec, velitelé Čeček a Kutlvašr.
Výsledkem je strhující román, který dává nahlédnout do válečného pekla a hlavně do nitra těch, kdo si jím prošli a jejichž "Sbohem, armádo!" bylo delší, než mohl kdokoliv čekat.
Porota, v níž byli spisovatelé Tereza Brdečková, Pavel Brycz a Petra Soukupová, literární kritik a historik Pavel Janáček a knihkupec Jiří Seidl, vyzdvihla u románu Červenobílá autentický styl vyprávění, precizní vykreslení postav i přesvědčivě podané drama bojů.
Aktuálně.cz: Jak se cítíte coby čerstvý vítěz Ceny Knižního klubu? Víte, do jaké společnosti autorů a autorek jste se dostal? A máte mezi nimi nějaké oblíbence?
Daniel Vácha: Cítím se skvěle, a to právě i díky knihám, které vyhrály před tou mojí. To, že je Červenobílá ve společnosti takových děl a já ve společnosti takových autorů, je pro mne největší pochvala. Asi nikoho nepřekvapím, když dodám, že mým oblíbencem je Jiří Šulc.
A.cz: Okolo vaší knihy se objevují poznámky, že se jedná o "chlapské" téma, oproti například loňské vítězce Vladimíře Klimecké, o jejíž knize se mluvilo jako o výrazně ženské. Máte pocit, že by váš příběh byl cílen právě na muže?
Vzhledem k tématu, související obálce a obsahu nemůže být ani divu, že je to považováno za „chlapské“ téma. Na druhou stranu, já úplně nevěřím na „chlapská“ a „ženská“ témata, pokud je kniha kvalitní, takovéhle rozdělení je spíše nálepka. Jestli byl ten příběh cílen přímo na muže? Neměl jsem v hlavě žádného vyprojektovaného cílového čtenáře. Já si myslím, že tohle není žádný román pouze pro chlapy, ale třeba je to pouze můj dojem.
A.cz: Tématu legií a první světové války se věnujete dlouhodobě. Čím si vás toto období tak získalo? Kořeny v rodině?
Na počátku zájmu stál barvitý deník jednoho legionáře, který jsem prolistoval téměř náhodou během stáže v prachatickém archivu při studiu na univerzitě. A potom knihy Karla Fibicha a Rudolfa Medka, což se spojilo se zálibou v dobrodružných románech, a tak to pokračuje vlastně až do přítomnosti. V bližší rodině se legionáři žádní nevyskytovali, čímž se možná liším od mnoha badatelů i nadšenců.
PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980)
- Absolvoval Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obor anglický jazyk – dějepis.
- V roce 2012 obhájil dizertační práci na Historickém ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity.
- Zabývá se především dějinami každodennosti československých legií v Rusku a meziválečnými dějinami Československa. Na tato témata již publikoval několik odborných studií a článků.
- V nakladatelství Epocha mu vyjde publikace Bratrstvo.
- Román Červenobílá získal Literární cenu Knižního klubu.
A.cz: V nakladatelství Epocha vyjde kniha Bratrstvo – tentokráte tedy publikace odborná. Jak moc se lišila práce na obou titulech? Případně jak moc se naopak prolínala?
V mnoha aspektech se obě knihy míjí: Bratrstvo je napsané již nějakou dobu a Červenobílá vznikla minulý rok. K tomu přistupuje fakt, že Červenobílá začíná až několik týdnů poté, co jako historik opouštím československé legie v Bratrstvu. Nicméně, jinak se jedná o velmi blízké příbuzné. Nebýt Bratrstva a dvou tuctů vědeckých studií na stejné téma, které vyšly v posledních deseti letech, Červenobílá by asi nikdy nevznikla.
A.cz: Jak vypadá váš pracovní proces? Je řízený pravidly, nebo patříte k těm, kteří se snaží urvat čas, kde to dá? Máte nějaké zaběhnuté rituály?
Oba extrémy. Mám stanovená pravidla, kolik chci za den napsat, ale někdy mne psaní pohltí natolik, že jde všechno ostatní rychle stranou a prostě musím psát. A píšu prostě víc. Rituály? Píšu vestoje, s Hemingwayem však vědomou souvislost nehledejte. A v poslední době se tak trochu vracím k psaní první verze textu na papír, ne rovnou do počítače.
A.cz: Kniha je zajímavá i prolínáním pasáží v přítomném a minulém čase. Jak moc bylo obtížné držet tyto roviny od sebe a čeho jste touto stylizací chtěl dosáhnout?
Pokoušel jsem se o oživení toku příběhu a možná kladu větší nároky na pozornost čtenáře. Zároveň mi však nelineárnost vyprávění vyvolává pocit toho, jak vidíme my naše životní příběhy, rozhodně ne přísně jako řadu po sobě jdoucích událostí.
Mám stanovená pravidla, kolik chci za den napsat, ale někdy mne psaní pohltí natolik, že jde všechno ostatní rychle stranou a prostě musím psát. A píšu prostě víc. Rituály? Píšu vestoje, s Hemingwayem však vědomou souvislost nehledejte. A v poslední době se tak trochu vracím k psaní první verze textu na papír, ne rovnou do počítače.
A.cz: V knize vystupuje řada reálných postav – měl jste někdy potíže s tím, co si s nimi můžete ve svém románu dovolit? Jak se vám s takovými, filmovou terminologií neherci, nad kterými nemáte absolutní kontrolu, pracovalo? Neměl jste tendence je někdy dávat stranou?
Reálné postavy si v procesu psaní dělaly, co chtěly, to je úplná pravda. Jejich role v dějinách dat a míst je neměnná, jejich scénář by se mohl zdát stanovený, ale spíše jsem se jim pokusil nahlédnout do hlavy, odhadnout šedá místa, která nelze vědecky ověřit. Snažil jsem se také vyvážit počet těchto „neherců“, protože samotný příběh je nesen těmi fiktivními postavami, i když na druhou stranu, i ty měly své inspirace a reálné předlohy.
A.cz: V románu nezavítáme jen na proslulou magistrálu, ale i do Číny. Jsme svědky bojů, osobních dramat, navštívíme gejši. Kde pro vás bylo osobně nejtěžší naladit se na ducha scény? Prodat její autenticitu? Máte nějaké postupy nebo triky, které jste si vypůjčil od jiných spisovatelů? Jací jsou vůbec vaši oblíbení autoři?
Na první část otázky odpovím značně lakonicky: pokud jsem napsal úsek, v němž jsem měl problém se naladit na ducha doby, vyškrtl jsem ho, protože v něm něco, nebo všechno, skřípalo. Ohledně postupů a triků bych mluvil asi spíše v nevědomé rovině, mnohé inspirace tam jistě budou, ale asi jsem si nikdy neřekl: tuhle scénu napíšu jako Medek nebo třeba Norman Mailer. Oblíbení autoři je značně široká otázka; hodně zkráceně odpovím: Rudolf Medek (a ne ta jeho nejznámější díla), pak například Joseph Heller, Norman Mailer nebo Ernest Hemingway.
A jelikož mám rád i literární fantastiku, může zmínit Franka Herberta, Howarda Phillipse Lovecrafta nebo Terryho Pratchetta a Stephena Kinga.
A.cz: Ostatně v žánrovém časopise XB-1 vám teď vyšly i dvě povídky a malý lovecraftovský horůrek je možné dohledat i na internetu. Jak jste se k této tvorbě dostal a hodláte v ní pokračovat?
Science-fiction, horor a fantasy byly a jsou mé oblíbené žánry zhruba od chvíle, kdy jsem si sám začal vybírat to, co budu číst. Po kouskách jsem občas něco napsal, určitě to není mezi fanoušky výše zmíněných žánrů žádná výjimka, a nyní dokonce po mých povídkách právě v XB-1 sáhli. Mám podobné příběhy jako odpočinkovou zábavu, tudíž u nich hodlám minimálně odpočinkově zůstat.
A.cz: V poznámce zmiňujete legionářskou literaturu, divadelní hry a filmové obrazy. Snažil jste se někde napodobit nebo vyvolat jejich duch? Jejich jazyk a řekněme barvu?
Blížím se snad barevnosti některých legionářských románů a pamětí. Navíc v přímé řeči nezřídka využívám legionářského slangu za účelem vyvolání specifické atmosféry.
Ta doba je pro nás z větší části černobílá, vždyť fotografie ani filmové záznamy té doby jinou barvu mít nemohou. Svět Červenobílé černobílý opravdu není, čtenář snad bude mít dojem, že okolí hrdinů není statický obraz zašedlé fotografie, ale skutečný svět, stejně barevný jako ten náš. Blížím se snad barevnosti některých legionářských románů a pamětí. Navíc v přímé řeči nezřídka využívám legionářského slangu za účelem vyvolání specifické atmosféry. S tím však byl trochu problém, protože bylo nutné vyvážit míru použitých slov, neboť mnohá jsou pro nás dnes již nesrozumitelná. Snažím se čtenáři zprostředkovat dojmy a pocity, abych ho vtáhl do dávno zmizelého světa, a je právě na čtenáři, aby posoudil, do jaké míry se to povedlo, či nikoliv.
A.cz: V určitém ohledu jsou dnes legie a legionáři ve stínu kupříkladu letců RAF, možná i díky účasti některých legionářů ve fašistických hnutích...
Důvodem pravděpodobně bude větší vzdálenost od přítomnosti, vícenásobná ideologická deformace - prvorepubliková oslavná, nacistická a komunistická destruktivní - a hlavně obtížnost najít místo pro podobné téma v současné společnosti. Starší a střední generace se s legionářskou tematikou obvykle již mnoho nesetkala a pro tu mladší je to vážně přece jenom moc daleko. Samotný obsah tématu je však natolik silný, že při správné prezentaci spoustu lidí oslovit musí, k tomu bohužel v posledních letech nedošlo.
A.cz: Udržujete si přehled o legionářských motivech v současné kultuře a myslíte si, že by i díky vašemu románu mohlo dojít k jakési renesanci tohoto tématu? Pokud ano, jakou řekněme společenskou objednávku by taková díla asi naplňovala a jaká nebezpečí z hlediska klišé nebo trivializace by jim hrozila?
Snažím se udržovat si přehled a ono to úplně komplikované není. Před nějakou dobou jsem chtěl napsat studii o obrazu čs. legií v moderní české populární kultuře, ale nenalezl jsem dostatek relevantního materiálu. Zrovna Tomáš Bandžuch a jeho Ve službách republiky se mi líbilo, stejně jako práce Leonarda Medka – mají vlastní příběhy v uvěřitelných kulisách, rozhodně efektní. S renesancí bych byl opatrný, ale třeba ano. Bál bych se umělého přehnaného vlastenčení, papírových figur a asi nejvíce příběhů o českých „Rambech“ a neporazitelných legiích. Ta údajná neporanitelnost je mimochodem jedním z velmi houževnatých klišé, která stále přežívají.
A.cz: Momentální dění na Ukrajině a v Rusku... Zaujalo vás na něm něco z hlediska člověka, který se těmito zeměmi skrze legie dlouhodobě zabýval? Chybí vám něco například v mediálním pokrytí těchto událostí?
Nelze opomenout utrpení tamějších lidí, hrozbu pro Evropu a z profesionálního hlediska je pro mne klíčová mediální masáž, a to ze všech stran konfliktu, která vytváří vlastní virtuální realitu dle mého názoru odlišnou od skutečnosti východní Ukrajiny. U mediálního pokrytí mi spíše vadí přemíra zjednodušujících historických paralel a přirovnání pronášených komentátory, než aby mi tam něco chybělo. Domnívám se, že informování u těchto událostí je zcela v souladu se současnou přemedializovanou společností, tudíž tam pravdu lépe nehledat.
A.cz: V “doporučené” literatuře jsem narazil na knihu nedávno bohužel zesnulého pana Roberta Saka Anabáze, ze které jsem měl vždy dojem, že se jedná o svého druhu baladu ne v próze, ale v odborném textu. Patřil k těm, které jste někdy požádal o radu či konzultaci?
Balada v odborném textu? To je vaše vlastní vyjádření? Pokud ano, gratuluji, to by se mu vážně líbilo a já to také oceňuji. S Robertem Sakem je to jinak na dlouhé vyprávění, stejně jako všechno okolo této fascinující osobnosti. Po mnoho let jsme se setkávali profesionálně - třeba nad Bratrstvem - i přátelsky, nicméně o Červenobílé nic nevěděl. I když mne sám několikrát s úsměvem pobízel, abych se do něčeho podobného pustil. A hlavně, už si ji nebude moci přečíst a já se nikdy nedozvím jeho názor, kterého jsem si vždy vážil. Mělo to být svého druhu překvapení, ale bohužel jsem mu nestihl ani předat pozvánku na slavnostní vyhlášení. Důležité však je, že jeho životní příběh si my budeme moci přečíst, neboť stihl dokončit paměti, které by snad měly brzy vyjít.
A.cz: Jaké jsou vaše další plány? Dobrý restaurant, nebo další kniha?
Tvůrčích plánů mám vždy hodně, ale nerad o nich mluvím, protože pak mám dojem, že jsem se k něčemu upsal, a ten pocit mne svazuje. A cestu do dobrého restaurantu, přesněji hospody, raději neplánovat, lépe rovnou vyrazit.
