Praha – Radovan Menšík je nejmladším vítězem Literární ceny Knižního klubu (LCKK), ovšem rozhodně se nejedná o nějakého začátečníka. I do soutěže, kterou letos vyhrál, již přispěl před lety. A s jedním úspěchem se spokojit nehodlá.
Zvláště když oproti jiným ročníkům porota slovy spisovatelky Terezy Brdečkové deklarovala jednomyslné rozhodnutí, že právě jeho Vedlejší pokoje jsou “to”, co nejvíc zaujme, co má největší potenciál čtenářský i umělecký. Na silné pointě a promyšlené výstavbě založený román rozhodně patří k formálně nejzajímavějším knihám, které soutěž během své dvacetileté historie nabídla. My vám nyní přinášíme rozhovor s jejím autorem.
A.cz: Jak se cítíte coby čerstvý vítěz? Víte, do jaké společnosti autorů a autorek jste se dostal? A máte mezi nimi nějaké oblíbence?
Radovan Menšík: Je to báječný pocit, nicméně – jak už to s těmi báječnými pocity bývá – není zcela popsatelný. Mým oblíbeným autorem z vítězů LCKK je Hana Andronikova. Té je velká škoda, nemohu ji hodnotit jako člověka, protože jsem se s ní osobně neznal, ale její knihy jsou výborné.
A.cz: Kdy jste se začal zajímat nejen o literaturu, ale i o to být jejím tvůrcem?
V dětství jsem hodně četl verneovky a nejlepším způsobem, jak se s přečteným dobrodružstvím vypořádat, pro mě tehdy bylo napsat něco s podobnou zápletkou a názvem. Dodnes mně dělá proto problém určit, jestli Jules Verne napsal Čtrnáctiletého nebo Patnáctiletého kapitána. Jednoho z nich jsem totiž napsal já. Myslím, že Čtrnáctiletého, to by totiž bylo blíž mému tehdejšímu věku.
A.cz: Jste autorem i sbírky povídek z roku 2011 Moucha v kleci a jiné povídky, to jsou čtyři roky – co jste jako autor po tu dobu dělal? Poznají vás čtenáři povídek, nebo jste si cizeloval jiný hlas, podobu?
Po tu dobu jsem psal ještě jiný román, jehož příběh nosím v hlavě už od střední. Ten příběh se mi líbí, zatím se mi ale nelíbilo, jak jsem ho zpracoval. Momentálně na něm opět pracuji, tentokrát by z toho měla být novela, tak snad se konečně zadaří. Čtenáři mých povídek jsou většinou lidé, s nimiž se znám osobně – ti mě poznají určitě. Povídky stojí na snovém základě a jsou rozvíjeny pevnou, chladnou logikou, čemuž odpovídá i jejich jazyk. Příběhy protínající se ve Vedlejších pokojích jsou oproti tomu reálné, jsou mnohem blíž skutečnému životu a jazyk, kterým jsou vyprávěny, je víc nasáklý emocemi. Ty povídky mám pořád rád, jen je mi líto, že jsem je nenapsal o něco později. Ale totéž si budu nejspíš jednou myslet i o Vedlejších pokojích.
A.cz: Narazil jsem na vaši závěrečnou práci, jmenuje se Využití vlivu mýtů při rozvíjení etických postojů. Je právě etika, morální integrita a její proměny vaším stěžejním tématem?
To byla má bakalářská práce, diplomka se jmenuje Předzvěst existencialismu v románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi. Nicméně nějaký etický přesah by měl být v beletrii běžný, pokud nám literatura má k něčemu být.
A.cz: Důležitým prvkem je v knize – bez ohledu na víru či nevíru postav – Bůh. Přitom podobné otázky se jako kdyby z české literatury vytratily. Čím to podle vás je a proč je tomu u vás naopak?
Nabízí se odpovědět něco o české ateistické společnosti, ale já sám do ní vlastně spadám. Nemyslím si, že Bůh je, ale byl bych strašně rád, kdyby byl. Proto je mi tolik blízký právě Dostojevskij, který z kolísání mezi vírou a nevírou vytěžil svá nejlepší díla. Nebo možná že protože je mi tolik blízký Dostojevskij, zabýval jsem se podobným tématem i já, těžko říct.
A.cz: Zaujala mě pasáž s prolínáním zvuků v rámci nočního penzionu, včetně soulože dvou párů (jednoho zvuky tlumícího, druhého nikoliv). Jak jste se vlastně dostal k nápadu strukturovat knihu podle pokojů penzionu kdesi stranou všeho světa?
Zvuky, které se v románu občas ozvou z vedlejších pokojů, jsou vlastně úplně běžné: smích dětí, hudba, televize, vzdechy při milování… Vyrostl jsem v paneláku a s přítelkyní často pobýváme v penzionech, tam slyší člověk ledacos. Kde se zrodil nápad postavit vedle sebe příběhy ze sousedících pokojů, už sám nevím. Původně mělo jít jen o povídku, tou měly být právě kapitoly o milostném sténání za zdí, ale nějak se mi to rozrostlo...
A.cz: Styl knihy připomíná odosobněnou kameru, jako kdybychom sledovali záznam vědeckého experimentu... Nehrozil podobný přístup až odcizením postav čtenáři?
Zmínka o odosobněné kameře mě docela překvapuje, spíš bych řekl, že jde o kameru vsunutou do pacienta, snímající ho zevnitř. Většinu textu tvoří vzpomínky postav, jejich myšlenky, pocity, naděje, obavy. Celý román – a úplný závěr především – je psán tak, aby bylo možné si jej různě vyložit. Já sám vím asi o čtyřech různých interpretacích, přičemž na každou z nich všechno v románu sedí. Text lze číst jako magický, ale i jako zcela realistický příběh. Zatím jsem měl možnost mluvit jen s pár lidmi, jimž se dostala kniha přednostně do rukou, ale přesto už mají všechny zamýšlené interpretace své zastánce.
A.cz: Svět knihy je podivně bezčasý a nelokalizovaný, je jeho předobrazem nějaké konkrétní místo a čas, nebo se snad jedná o podobenství lidí zachycených v pasti vlastní existence bez schopnosti směřovat k něčemu většímu a skutečnému?
Prvním důvodem je, že jsem se nechtěl při představách, co se v daném penzionu a okolo něj odehrává, svazovat vzpomínkou na jedno konkrétní místo, ale namíchat dojmy z různých míst, kde jsem byl. Druhým důvodem je vliv Kafkových textů a pak je tu ještě třetí důvod, ten nejdůležitější, ale ten nemůžu prozradit, abych případné čtenáře neochudil o jedno z největších překvapení knihy.
A.cz: Pobavila mě pasáž s popisem knihovničky jedné z postav. Především postřeh o fantastických žánrech. Udělal jste si vlastní čtenářský názor na každý z v pasáži uvedených žánrů, tedy i na erotické romány či životopisy popových hvězdiček?
Čtu hodně, takže se občas dostanu i k žánrům, které běžně nevyhledávám. U knih, na něž jsem myslel, když jsem uvedenou pasáž psal, mi nevadí ani tak zoufale chudý jazyk a jednoduchý děj bez náznaku jakékoli myšlenky, ale především ta do očí bijící snaha o zalíbení se co největšímu počtu čtenářů, sázení na osvědčená (prodávaná) témata a jejich vykrádání.
A.cz: Jaký typ čtenáře jste vlastně vy osobně?
Mám rád knihy s nápaditým jazykem a originálním dějem, nejšťastnější jsem, když mě překvapí pointou, kterou jsem vlastně mohl čekat. To je asi dost obecná odpověď, jenže můj vkus je v současné době hodně rozmanitý. Momentálně nemám ani tak oblíbené autory, ale spíš nakladatelství a konkrétní edice. Někdy se mi stává, že ani nevím, koho čtu, protože jde často o spisovatele, kteří u nás zatím nejsou moc známí. A navíc mají leckdy dlouhá a těžko zapamatovatelná jména. Z těch už provařených autorů bych zmínil třeba Michaela Cunninghama, Cormaca McCarthyho nebo Milana Kunderu, srdcovkami pro mě už asi navždy budou zmínění Kafka a Dostojevskij.
A.cz: Jaký je vlastně podle vás smysl literatury?
Literatura by podle mě měla rozviřovat myšlenky čtenářů, popichovat je k vlastním úvahám, inspirovat je, vyzývat je, aby se na napsaném textu podíleli tím, jak jej pochopí a vstřebají. Dnes se na nás valí hromada informací a není jednoduché se s nimi kriticky vypořádat. Zkušený čtenář by v tomto mohl být přece jen ve výhodě.
A.cz: Ještě jednou ke stylu a jazyku vaší knihy – kteří autoři byli vaší inspirací nebo vzorem? Některé prvky mi připomínaly například prózy Maďara Petera Farkase, scéna s dvojicí pivních filozofů zase Hrabala...
Dříve se můj styl řídil podle jednotlivých autorů, dnes už to bude spíš mix mnoha různých knih. Od Petera Farkase jsem dosud nic nečetl, ale děkuji za tip. Hrabalovy prózy mám rád, nicméně filozofování u piva je tak běžný jev, že si nemyslím, že bych tento moment převzal zrovna od něj. Což neznamená, že tomu tak nebylo.
A.cz: Pracujete jako učitel. Odráží se to nějak ve vaší tvorbě? A naopak, vnímáte nějak, jak se u mladších ročníků proměňuje vztah k literatuře? A máte tendence případně tento vztah nějak řídit?
Zatím jsem nic ze školního prostředí nenapsal, i když inspirace by se zde našlo rozhodně dost. Snad se v textech mé učitelství projevuje v jemně dávkovaných morálních apelech, ale spíš je to naopak: spíš jsem se stal učitelem, abych v textech jen tak neplácal a taky skutečně něco dělal. Samozřejmě se pokouším lásku k literatuře vzbudit i v dětech, a to nejen v češtině, ale i v literárním semináři, který vedu. Není to úplně beznadějné, jak se někdy říká, i když souboj s mobilními telefony nebo jinak nastavenými domácnostmi, kde ty děti vyrůstají, není zrovna jednoduchý.
A.cz: Jaké jsou vaše další plány coby autora?
Především bych chtěl dotáhnout do konce zmíněnou novelu a pár povídek, které mám rozdělané. Zároveň už se opatrně rozhlížím po látce na další román.
