Proč už společnost necítí ani největší bolest. Vyšly Houellebecqovy eseje

Petr Fischer Petr Fischer
6. 1. 2021 12:08
Exhibicionista, dekadent, islamofob, „obyčejný prasák“, misogyn, frustrovaný stárnoucí bílý muž či obhájce konzervativních hodnot, které už hodnotami dávno nejsou. Čtyřiašedesátiletý Michel Houellebecq, toto zlobivé dítě současné francouzské i evropské literatury a autor úspěšných románů Elementární částice, Mapa a území nebo Serotonin, už dostal nepočítaně jmen.
„Přiložte na ránu prst a stiskněte,“ radí Michel Houellebecq.
„Přiložte na ránu prst a stiskněte,“ radí Michel Houellebecq. | Foto: ČTK/AP

Ze všeho nejvíc by mu mohlo sedět přízvisko nietzscheovské - "fyziolog ztraceného času", jak dobře a překvapivě přesně dokreslují autorovy eseje a rozhovory. V českém překladu Alana Beguivina je nedávno vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Houellebecq nedělá nic jiného, než že dokola a ze všech stran diagnostikuje rozklad tkáně západních společností, které přestávají držet pohromadě, protože nemají čím držet. Kromě onoho všudypřítomného rozkládání, samozřejmě.

Osobní i kolektivní existenciální krizi evropských společností se věnuje od 90. let minulého století, kdy zveřejnil průlomovou knihu Rozšíření bitevního pole. Zachytila vyprazdňování života potomků tradiční střední třídy.

Román záměrně tančící někde mezi Sartrovou Nevolností a Camusovým Cizincem naplňuje tíživá atmosféra moderní nudy, kdy se vše proměnilo v nerozeznatelné panoptikum směnné hodnoty. Také v nynějších esejích Houellebecq poměrně často naráží na tuto pokračující nivelizaci všeho, na kterou ve svých úvahách už před 170 lety upozorňovali autoři jako Søren Kierkegaard nebo Karl Marx.

Bezuzdná konzumace zboží - jídla, pití, přírody, sexu, turismu, lidí - tvoří srdce krize, která se postupně rozlezla po světě a šíří se dál, přičemž jejím předobrazem je bezedná sexuální touha.

"V současné době fungujeme v dvourozměrném systému: erotické přitažlivosti a peněz," soudí Houellebecq v rozhovoru zařazeném do výběru. "Zbytek, lidské štěstí nebo neštěstí, z nich vyplývá. Podle mě nejde o žádnou teorii: skutečně žijeme v jednoduché společnosti, kterou je možné popsat těmito několika větami."

Michel Houellebecq na archivním snímku z roku 2006.
Michel Houellebecq na archivním snímku z roku 2006. | Foto: Shutterstock

Autor tím mimo jiné vysvětluje, proč jsou jeho romány přeplněny obrazy prodejného sexu, až se některým čtenářům zajídají. Těžko při probírání diagnózy jedné umírající civilizace obejít její sexuálně nenasytné srdce, které, jak Houellebecq říká od prvního po poslední román, ztratilo schopnost lásky.

Absence lásky, dá se také vyčíst z esejů, je skutečně centrální téma Houellebecqovy - často hrané - bezbřehé dekadence. Nakonec sám v esejích skandálně přizná, že řadu věcí opravdu miluje, mimo jiné písňový svět kanadského zpěváka Neila Younga.

Houellebecq přistupuje k psaní přesně tak, jak naznačuje v esejistickém manuálu pro všechny spisovatele, kteří jsou v době rozkladu jinak zbyteční. Úvaha "udeřit tam, kde to má význam" shrnuje vše, co člověk potřebuje k tomu, aby si ho všimla literární scéna přejedené a unavené společnosti.

"Otevírejte témata, o nichž nechce nikdo slyšet. Ukazujte zákulisí. Klaďte důraz na nemoc, agónii, ošklivost. Mluvte o smrti, o zapomnění. O žárlivosti, lhostejnosti, frustraci, o absenci lásky. Buďte hnusní, budete pravdiví," radí.

Dokonce i formálně se tu blíží nietzscheovské fyziologické symptomatologii společnosti. Forma "šlehu" či stručného aforismu mu sedí, mimo jiné i pro všepožírající ironii, kterou čtenáři znají z jeho románů. Má to však i léčitelskou, fyziologicko-lékařskou příčinu, jak Houellebecq říká ve svém "spisovatelském manuálu": "Každá společnost má méně odolná místa, rány. Přiložte na ránu prst a stiskněte."

V některých pasážích těchto aforistických minipróz se ironie přelévá do výsměchu a denunciace: když se "rozjetý Michel" směje primitivismu a hlouposti básní Jacquese Préverta, když mluví o "levicové chátře", která ukradla politickou debatu celému 20. století, či o feministkách jako o "hloupoučkých a v zásadě neškodných krávách".

Vulgární vypjatost je vyjádřením hněvu i intelektuálního zhnusení, jehož se ostentativně sebevědomý a arogantní spisovatel opravdu nebojí. V pestrém souboru esejí je však až nečekaně dost konstruktivních politicko-sociologických úvah, a dokonce i několik zvonivých průzračných stran o smyslu umění a jazyka poezie. Nebo o roli technologické revoluce v psaní a znovuzrození jinak už mrtvého spisovatele, který díky osobnímu počítači může znovu tvořivě pracovat s textem.

"Nečekaně se pólem živého odporu stala kniha," píše o kus dál Houellebecq, vychvalující tištěné médium, které ze světa nevytlačily ani rychlé jedničky a nuly ve čtečkách. "Kniha jako předmět je praktičtější, přitažlivější a ovladatelnější, a tak si zachovala přízeň veřejnosti."

Soubor esejů a rozhovorů do smysluplné tloušťky dotahuje novela nazvaná Lanzarote. Houellebecq se tu připravuje na větší "cestovatelský" román Platforma, který vyčerpává masový turismus jako další ze slepých cest k sobě.

Obal knihy Eseje.
Obal knihy Eseje. | Foto: Vyšehrad

Lanzarote je jen nástřel něčeho podstatnějšího, díky němu je ale dobře vidět, že autorovy romány, často napadené pro povrchnost a opisování z internetu, jsou přece jenom podstatnější a vypracované literární tvary, ve srovnání s polotovary typu Lanzarote vlastně velká magická díla.

Ne, nebudeme napodobovat sžíravou ironii autorovu. "Vychutnat si ho" při čtení esejů může každý sám. A při tom se třeba zaobírat myšlenkou, do jakých ran dnešní společnosti se mohou jeho či naše kritické prsty zabořit, aby to ještě bolelo.

Problém u Michela Houellebecqa tedy nebude ani tak v jeho bezohlednosti, nýbrž v anestetickém znecitlivění společnosti. V tom, že ani ty největší bolesti už nejsou skoro cítit.

Kniha

Michel Houellebecq: Eseje
(Přeložil Alan Beguivin)
Nakladatelství Vyšehrad 2020, 208 stran, 249 korun

 

Právě se děje

Další zprávy