


Sociální antropolog a válečný reportér Radan Haluzík ve své nejnovější knize Turbo-venkov píše o balkánském venkovu, který leží současně na periferii i v centru. Autor ukazuje, že i ta nejzapadlejší balkánská vesnice je dnes napojena na globální ekonomické toky. O čem svědčí pompézní domy, které tam najdeme a které více méně zejí prázdnotou?

Honosné, často poloprázdné vily vyrůstající mezi salašemi a mešitami nejsou jen okázalou architekturou, ale také symboly migrace, touhy po uznání a kompenzací dávných traumat. Haluzík Balkán představuje jako laboratoř globalizovaného světa – a zrcadlo, v němž se poznáváme i my sami.
Proměny balkánského venkova od pádu komunismu po dnešek. Tak by mohl znít název knihy, pokud by se tématu chopil nějaký méně odvážný badatel. Radan Haluzík ale zvolil název slibnější: Turbo-venkov: Plné krajiny a prázdné domy (nejen) na Balkáně. V publikaci, kterou nedávno vydala Academia, ukazuje, jak se i tamní vesnice vylidňují, a pokud se tam původní obyvatelé či jejich potomci vracejí, tak jen na krátká období v létě. Nebo vůbec. Ale současně si tam dotyční staví okázalé vily, které napodobují obydlí suburbií západních měst.
A právě tyto honosné „baráky“ se v jistém smyslu stávají skutečnými hrdiny Haluzíkovy knihy. Od nich odvíjí svoje pozoruhodné úvahy a zkoumá jejich psychologickou funkci. Podle něj mají opulentní stavby demonstrovat, že jejich majitelé už nejsou žádní chudí kluci z hor, co nad nimi dole ve městě ohrnovali nos. A jejich stavba vyjadřuje touhu po vysněném Západu a symbolických světech, které pro majitele představuje.
Především ale autor poukazuje na paradoxní povahu vil, které někdy připomínají spíše hrady či paláce. Často se přitom jedná o ten samý typ rodinného domu: dvě podlaží, šikmá střecha, balkón. To, co se liší, jsou často „jen“ povrchy. Ovšem „povrch spíše pojmenovává – a tím i dotváří – to uvnitř, než zakrývá“.
Domy sice byly postaveny a často i zařízeny podle západoevropských vzorů, ale to, jak je majitelé obývají (jsou-li tedy zrovna přítomni), je lokálně specifické. Takže mohou mít moderní kuchyň se standardní kuchyňskou linkou, ale vaří a často i sedí v ní postaru na zemi, případně se to vše odehrává v garáži, která slouží jako letní kuchyň i obývací pokoj v jednom. (K čemuž autor podotýká, že i u nás na Slovensku nebo na Valašsku v době modernizace socialistického venkova docházelo k podobným úkazům, například se zbrusu nová moderní koupelna příliš nepoužívala, nebo v rozporu se zamýšlenou funkcí, třeba jako výrobna sýra.)

Haluzík se následně „rozbíhá“ do celého světa a ukazuje, že podobné vily najdeme i jinde. Buď lokálně specificky napodobují styl domů té či oné západní země, nebo se k nim vizuálně hlásí jinak: např. výstavní paláce Romů – Kalderašů v Rumunsku, kteří své úspory získávají prací v Evropské unii, „mají na stropech uvnitř obrovská svítidla ve tvaru eura“.
Balkánský venkov tak autorovi slouží jako vzorek, na kterém inovativně zkoumá a barvitě líčí proměny současného antropogenního a stále více globalizovaného světa. Nese to s sebou křiklavé protiklady: „Vaše rodina chce high‑tech dům s vizuálními odkazy na tureckou minulost, antické kořeny makedonské státnosti i Las Vegas“. Stojí přitom v krajině, kde vedle sebe koexistují tradiční salaš se stádem ovcí, vozové depo kamionů vracejících se z půlky Evropy, mešita se železobetonovou kopulí a vily v západním stylu s vypuštěnými bazény.
Postaveny mohly být proto, že si na ně jejich majitelé vydělali v bohatých západních zemích (čím větší dům, tím déle musí pracovat, a tím méně času mají na to, aby v něm fyzicky trávili). Anebo se alespoň na dálku napojili na zdroje kapitalistického bohatství.
Jsou podle něj asi i pokusem vyřešit rozpory současného světa. Haluzík ale pochybuje, jestli je v silách domu smířit „mobilitu moderní cesty za chlebem a moderního individualismu s odcizením a vykořeněním, která modernitu tak často doprovázejí“.
Autor nedává žádné „zaručené“ a rychlé návody, jak problémy vyřešit (např. odstranit patriarchát či vrátit se k tradiční společnosti), ale přesvědčivě dokládá, že i to, co se děje v poslední balkánské vesnici, se nás týká. Tito cizinci odešli z oblastí, kde nemají slušnou práci, nebo tam zuří válka, a pracují u nás. Staví domy v Kosovu či na Ukrajině a zároveň jsou blízko: „Uklidili přes noc vaši kancelář, postavili výškovou budovu, v níž sedíte, namarkovali vám nákup, starají se o vaši babičku v domácí péči, zatímco ta jejich zůstala doma sama. Učí vás v Egyptě jezdit na velbloudovi.“ Nebo posílají e-maily s podvodnými nabídkami. Radan Haluzík balkánský venkov nevnímá jako vzdálený nebo nudný: je až fantasmagoricky pestrý, bujně proměnlivý a jeho dramata aktuální. Je zde – a my jsme svým způsobem tam.
Kniha
Radan Haluzík: Turbo-venkov. Plné krajiny a prázdné domy (nejen) na Balkáně
Academia 2026, 376 stran



USA by mělo ve svém mírovém úsilí vyvíjet větší tlak na Rusko a nikoli na Ukrajinu. V rozhovoru zveřejněném ve středu s bruselským portálem Politico to prohlásil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Vyzval také lídry Evropské unie, aby připravili náhradní plán, pokud by Maďarsko a Slovensko skutečně zablokovaly dříve dohodnutou unijní půjčku 90 miliard eur (2,2 bilionu Kč).



Rozdíl mezi tarify může dělat i tisíce korun. Mnoho majitelů FVE o tom vůbec neví.



Nový íránský nejvyšší duchovní Modžtaba Chameneí vydal první prohlášení od svého nedělního zvolení. Text vyzývající k uzavření Hormuzského průlivu přečetl moderátor státní televize. Modžtaba Chameneí nebyl spatřen na veřejnosti od začátku izraelsko-amerických úderů na Írán 28. února, v jejichž první den byl zabit jeho otec, duchovní vůdce Alí Chameneí.



Nešlo to. Po prohraném prvním setu zkusila Kateřina Siniaková ještě pár gemů, ale nakonec osmifinále v Indian Wells proti Elině Svitolinové vzdala. Náročný program si vybral svou daň a opět se otevřela otázka, zda by si česká tenistka neměla vybrat jen jednu soutěž.


