


Sociální antropolog a válečný reportér Radan Haluzík ve své nejnovější knize Turbo-venkov píše o balkánském venkovu, který leží současně na periferii i v centru. Autor ukazuje, že i ta nejzapadlejší balkánská vesnice je dnes napojena na globální ekonomické toky. O čem svědčí pompézní domy, které tam najdeme a které více méně zejí prázdnotou?

Honosné, často poloprázdné vily vyrůstající mezi salašemi a mešitami nejsou jen okázalou architekturou, ale také symboly migrace, touhy po uznání a kompenzací dávných traumat. Haluzík Balkán představuje jako laboratoř globalizovaného světa – a zrcadlo, v němž se poznáváme i my sami.
Proměny balkánského venkova od pádu komunismu po dnešek. Tak by mohl znít název knihy, pokud by se tématu chopil nějaký méně odvážný badatel. Radan Haluzík ale zvolil název slibnější: Turbo-venkov: Plné krajiny a prázdné domy (nejen) na Balkáně. V publikaci, kterou nedávno vydala Academia, ukazuje, jak se i tamní vesnice vylidňují, a pokud se tam původní obyvatelé či jejich potomci vracejí, tak jen na krátká období v létě. Nebo vůbec. Ale současně si tam dotyční staví okázalé vily, které napodobují obydlí suburbií západních měst.
A právě tyto honosné „baráky“ se v jistém smyslu stávají skutečnými hrdiny Haluzíkovy knihy. Od nich odvíjí svoje pozoruhodné úvahy a zkoumá jejich psychologickou funkci. Podle něj mají opulentní stavby demonstrovat, že jejich majitelé už nejsou žádní chudí kluci z hor, co nad nimi dole ve městě ohrnovali nos. A jejich stavba vyjadřuje touhu po vysněném Západu a symbolických světech, které pro majitele představuje.
Především ale autor poukazuje na paradoxní povahu vil, které někdy připomínají spíše hrady či paláce. Často se přitom jedná o ten samý typ rodinného domu: dvě podlaží, šikmá střecha, balkón. To, co se liší, jsou často „jen“ povrchy. Ovšem „povrch spíše pojmenovává – a tím i dotváří – to uvnitř, než zakrývá“.
Domy sice byly postaveny a často i zařízeny podle západoevropských vzorů, ale to, jak je majitelé obývají (jsou-li tedy zrovna přítomni), je lokálně specifické. Takže mohou mít moderní kuchyň se standardní kuchyňskou linkou, ale vaří a často i sedí v ní postaru na zemi, případně se to vše odehrává v garáži, která slouží jako letní kuchyň i obývací pokoj v jednom. (K čemuž autor podotýká, že i u nás na Slovensku nebo na Valašsku v době modernizace socialistického venkova docházelo k podobným úkazům, například se zbrusu nová moderní koupelna příliš nepoužívala, nebo v rozporu se zamýšlenou funkcí, třeba jako výrobna sýra.)

Haluzík se následně „rozbíhá“ do celého světa a ukazuje, že podobné vily najdeme i jinde. Buď lokálně specificky napodobují styl domů té či oné západní země, nebo se k nim vizuálně hlásí jinak: např. výstavní paláce Romů – Kalderašů v Rumunsku, kteří své úspory získávají prací v Evropské unii, „mají na stropech uvnitř obrovská svítidla ve tvaru eura“.
Balkánský venkov tak autorovi slouží jako vzorek, na kterém inovativně zkoumá a barvitě líčí proměny současného antropogenního a stále více globalizovaného světa. Nese to s sebou křiklavé protiklady: „Vaše rodina chce high‑tech dům s vizuálními odkazy na tureckou minulost, antické kořeny makedonské státnosti i Las Vegas“. Stojí přitom v krajině, kde vedle sebe koexistují tradiční salaš se stádem ovcí, vozové depo kamionů vracejících se z půlky Evropy, mešita se železobetonovou kopulí a vily v západním stylu s vypuštěnými bazény.
Postaveny mohly být proto, že si na ně jejich majitelé vydělali v bohatých západních zemích (čím větší dům, tím déle musí pracovat, a tím méně času mají na to, aby v něm fyzicky trávili). Anebo se alespoň na dálku napojili na zdroje kapitalistického bohatství.
Jsou podle něj asi i pokusem vyřešit rozpory současného světa. Haluzík ale pochybuje, jestli je v silách domu smířit „mobilitu moderní cesty za chlebem a moderního individualismu s odcizením a vykořeněním, která modernitu tak často doprovázejí“.
Autor nedává žádné „zaručené“ a rychlé návody, jak problémy vyřešit (např. odstranit patriarchát či vrátit se k tradiční společnosti), ale přesvědčivě dokládá, že i to, co se děje v poslední balkánské vesnici, se nás týká. Tito cizinci odešli z oblastí, kde nemají slušnou práci, nebo tam zuří válka, a pracují u nás. Staví domy v Kosovu či na Ukrajině a zároveň jsou blízko: „Uklidili přes noc vaši kancelář, postavili výškovou budovu, v níž sedíte, namarkovali vám nákup, starají se o vaši babičku v domácí péči, zatímco ta jejich zůstala doma sama. Učí vás v Egyptě jezdit na velbloudovi.“ Nebo posílají e-maily s podvodnými nabídkami. Radan Haluzík balkánský venkov nevnímá jako vzdálený nebo nudný: je až fantasmagoricky pestrý, bujně proměnlivý a jeho dramata aktuální. Je zde – a my jsme svým způsobem tam.
Kniha
Radan Haluzík: Turbo-venkov. Plné krajiny a prázdné domy (nejen) na Balkáně
Academia 2026, 376 stran



Na pomezí Evropské unie a Ruska se mladí Estonci učí něco, co většina jejich vrstevníků v západní Evropě zná jen z historie. V pobaltské zemi je povinná vojenská služba pro muže mezi 18 a 27 lety, a kdo nastoupí, získá výcvik s moderními zbraněmi i zkušenosti, které jinde nenajde: od hledání min po 24hodinový raft na otevřeném moři.



Fotbalisté Plzně ve 26. kole první ligy porazili doma 2:0 Bohemians. Pražané dohrávali bez vyloučeného brankáře Frühwalda, Plzeň si upevnila 3. místo. V dalších utkáních remizoval Liberec s Teplicemi 1:1, dělbou bodů skončil i duel Olomouce s Karvinou (2:2).



Simona Bubeníčková obsadila na paralympijských hrách druhé místo v běhu na lyžích na 20 km volnou technikou a vybojovala v Itálii čtvrtou medaili a třetí stříbrnou. Čeští hokejisté ztratili v duelu o bronz na paralympijských hrách s Čínou dvoubrankový náskok a po porážce 2:3 nedosáhli na zisk premiérové medaile.






České firmy jsou nadprůměrně konkurenceschopné ve vývozu produktů a součástek klíčových pro energetickou transformaci. Ukazuje to žebříček Greenplexity Harvardovy univerzity, ve kterém se Česko umístilo na 3. místě. Aby tuzemské firmy mohly využít velký ekonomický potenciál této oblasti, musí se však nejprve vymanit z pozice „pouhého“ subdodavatele.