„Příliš mnoho rozkoše a neplodnost.“ Vyšla kniha o tom, jak bicykl osvobozoval ženy

Jízdou na kole se prý ženám rychle zhoršuje „dobrý vzhled“, hubnou, přibývají jim vrásky a ztrácejí veškerou svěžest, kterou předtím měly. Sedadla je mohou nadměrně sexuálně stimulovat, a pokud z nich jízda na kole rovnou nedělá prostitutky, způsobuje jim neplodnost. I tak zněly obavy, které mnozí kritici vyjadřovali, když první ženy začaly používat bicykly. Tak jako v mnoha jiných oblastech, i v cyklistice si musely své právo dlouho vydobývat. Jakými etapami tyto boje procházely a na kterých frontách se odehrávaly, to podrobně líčí britská cyklistická nadšenkyně a knižní redaktorka Hannah Ross v knize Revoluce: Jak ženy na dvou kolech měnily svět. V překladu Jitky Esserové a s ilustracemi Petry Waldauf Slabé ji česky vydal Malvern.

Pozor na děti, vyperte prádlo a obědvejte ve 12

Autorka rekapituluje námitky lékařů, ale také tradičních církví, které se pohoršovaly nad tím, že stále více věřících dává v neděli přednost výletu na kole, než aby seděli v kostelní lavici. Obecně panovalo mínění, že ženy na kole vážně ohrožují tzv. „přirozený řád věcí“ a že by bylo záhodno vrátit je na jejich původní místo. Na jedné karikatuře z roku 1900 s titulkem „Pozor na děti, vyperte prádlo a obědvejte ve dvanáct“ se žena stojící u kola chystala na vyjížďku, zatímco její manžel klečel, aby jí zavázal tkaničky. Cyklistický průmysl už ale zdaleka nebyl tak nepřátelský: „Výrobci kol si uvědomovali, že ženy jsou pro jejich příjmy klíčové, a proto vedli reklamní kampaně, které oslavovaly silné, nezávislé ženy v racionálním oblečení,“ píše Ross.  

Ostatně brzy se ukázalo, že pohyb na čerstvém vzduchu je navzdory dobovým obavám či dokonce morální panice zdravější než nuda a pasivita, k nimž byly leckteré údajně nemocné ženy vinou medicínského přístupu odsouzeny. (Mnoho lékařů tehdy léčilo jejich duševní problémy, jako jsou deprese či řada symptomů obecně označovaných jako „hysterie“, předepisováním „odpočinkové léčby“, která v podstatě spočívala v nečinnosti.)

Cyklistika měla také zásadní význam při prosazování reformy oblékání a postupného odkládání korzetů; ne náhodou život žen, které byly nuceny nosit tehdejší módu, jedna pamětnice označila za „jednu dlouhou sebevraždu“.

Ovšem už jen odložit sukně zprvu vyžadovalo odvahu: feministka Helena Swanwick popisovala, že ze začátku při jízdě na kole pravidelně padala na zem, protože se jí sukně zachytávaly do pedálů. Nabírané kalhoty se zprvu odvážila nosit jen za tmy. Pocit osvobození byl ale i za těchto okolností takový, že jej oslavovala písní s paradoxními slovy: „Jaká nádherná rozkoš být mužem!“.

Budoucí cyklistky povzbuzovaly i příručky jako Cyklistika pro ženy z roku 1896, v níž je Američanka Maria Ward nabádala, aby se nebály ani nutných oprav a práce s maticemi a šroubky: „Každá žena, která umí používat jehlu nebo nůžky, může stejně dobře používat i jiné nářadí.“

Bicykl jako klíč k navazování vztahů i k odboji

V západním světě tak kola do každodenního ženského světa pronikla relativně rychle. Najednou díky tomu mělo více žen než předtím přístup k novým zážitkům i příležitostem a možná také k novým romantickým vztahům. Sociologové ve Velké Británii dokonce přičítají jízdnímu kolu snížení genetických vad spojených dříve s křížením příbuzných. (A jiné prameny zase uvádí, že farní záznamy v Anglii ukazují výrazný nárůst sňatků mezi vesnicemi díky vzestupu obliby bicyklu v 90. letech 19. století.)  

Některé ženy ovšem na kola nasedaly i z jiných důvodů: britské sufražetky i s jejich pomocí prováděly rychlé a nenápadné žhářské útoky, sestry Freddie a Truus Oversteegenovy zase v nacisty okupovaném Nizozemí poté, co prošly školením, střílely na okupanty ze sedla tandemu, když projížděly kolem: „Truus šlapala do pedálů, Freddie mířila.“ Jinak ovšem evropské a americké cyklistky v té době nenásilně bojují už spíše za to, aby dosáhly rovného postavení také v cyklistickém profesionálním sportu.

Boje o to, aby žena vůbec měla právo na kole sama jet, které se na přelomu 19. a 20. století sváděly v Evropě a Spojených státech, se poté přesunuly do dalších zemí, zvláště muslimských, kde se tradicionalisté s podobnou představou nehodlali smířit, takže kupříkladu v Íránu se prý uvažovalo o „krytém kole“.

Ideologické spory ohledně cyklistiky nekončí

Kniha Revoluce je oslavou statečných žen, které navzdory nepřátelství a odporu okolí (ano, někdy i jiných, konzervativnějších žen) probojovávaly cyklistický prostor pro ostatní. Autorka přibližuje roli, jakou jízda na kole sehrála v životech některých slavných žen, například fyzičky Marie Curie, která se svým manželem Pierrem oslavila jejich sňatek cyklistickým výletem; nebo jak dobrodružné a někdy i životu nebezpečné byly válečné cyklistické výpravy Simone de Beauvoir.

Související

Proč nás válka přitahuje? Odpověď ve své knize hledá slavný americký psycholog

V závěru Hannah Ross naznačuje, že i v západním demokratickém světě je co zlepšovat, tedy že láska ke šlapání do pedálů by měla iniciovat další, podle ní kýžené společenské změny: „Když odmítneme přetížené silnice a znečištění a místo toho se rozhodneme dýchat v našich městech čistý vzduch, cítit se bezpečně a cestovat zdravěji a příjemněji, měli bychom dojít k závěru, že jezdit na kole je něco, čeho stojí za to se držet.“ To se zdá jako celkem rozumné a nijak přehnané tvrzení.

Ovšem ve světě, v němž někteří (i vlivní politici) tvrdí, že „svět ohrožují cyklisti“, taková slova získávají na výbušnosti. Ani v našem civilizačním okruhu tedy ideologické boje ohledně cyklistiky zdaleka neskončily. S politickou mobilizací motoristů se navíc kulturní války kolem ní mohou stupňovat, v čemž je tedy kniha i u nás aktuálnější, než bychom si asi přáli.