Obsahuje šest pestrých textů - ti odvážnější by si troufli říct šest povídek. Pohromadě je však drží především forma, nikoliv děj. Maňák se nechává unášet slovem, vrší příměry, jako ohař sleduje každou sebenepatrnější souvislost: místopisnou, historickou, vztahovou a především stylistickou.
Jeho způsob psaní nemůžeme přirovnat ke stromu, který má hlavní peň, z něhož se větví boční haluze: spíše ke keři, co se v daném prostoru rozprostírá útlými výhonky, přičemž každý se snaží dosáhnout co nejdál.
Smrt staré Maši je přesto souborem mikropříběhů, některých z končin, kde se mluví česky, jiných zasazených do Polska, Branibor či Orientu. Jedny se odehrávají plus minus v současnosti, jiné v blíže nespecifikované minulosti. Čas a místo ale nejsou důležité, podstatná je atmosféra.
Nejsilnější výkon podává Maňák v příbězích jako titulní Smrti staré Maši, kde líčí podivínskou bytost dožívající dávno po skončení biblických dob kdesi ve Varšavě. Někteří jsou v ní ochotni rozpoznat samotnou Pannu Marii.
Na tomto paradoxním půdorysu se autorovi daří, na pomezí bezbřehé fabulace a barvitého popisu všednosti se mu pod rukama rodí mýtus. Není to utopie, není to dystopie, je to prapodivný neskutečný svět, který není lepší ani horší než ten skutečný, jen zatraceně jiný.
Řekli jsme slovo příběh. Tam, kde se o něj autor neopírá, pouze ho naznačuje, všechno klape. Platí, že co je statické, je u Maňáka nejvíce živoucí. Bohužel chvílemi se také pokouší vyprávět děj - a zde selhává. Dynamika se mu nedaří, věty, které vedou k dalším asociacím, se náhle stávají brzdou a povídka se trhá. Jako by řidič v jedné chvíli stál na brzdě i plynu.
Závěrečná groteska ze staré Prahy nazvaná O Žitovi sklouzává do bezobsažného opakovaní a historických klišé, aby pak vyšuměla v prázdné pointě, ze které je čtenářovi poněkud teskno.
Ilustrace Michala Bačáka, využitá na obálce knihy, s tím poměrně přesně koresponduje. Ve spleti čar, zachycujících minarety a roztodivnou zeleň kolem, mizí všichni ti tetřevi, velbloudi a další živočichové. Chybí směr a přehlednost. Obsah je ztracen nikoliv v překladu, ale v množství, z kresby se stává ornament. Z Maňákova vrstevnatého vyprávění chvílemi také.
Přitom dovede vykreslit jakousi obdobu barev jihoamerické džungle, ale není Gabriel García Márquez, aby jí čtenáře dokázal provést. I když mačetou literárních dovedností kolem sebe máchá neúnavně, liána ho pevně chytla za kotník a nepustí jej z místa.
Maňákův literární naturel má mnohem blíže k přehlednějšímu prostředí, ke kultivované kulturní krajině, kterou dokáže pozorovat z jednoho stanoviště. Na svět se nedívá dalekohledem určujícím směr budoucích výprav, ale jakýmsi kaleidoskopem, jenž je schopen rozložit barvy viděného a udělat ho pestřejší. Není to vůbec málo, jen si je třeba toho být vědom.
Kniha
Vratislav Maňák: Smrt staré Maši
Nakladatelství Host 2022, 245 stran, 329 korun.
