Praha Rudolfa II. byla doupě neřestí, tvrdí Juraj Červenák

Boris Hokr
6. 12. 2014 19:00
Rozhovor se známým autorem románů a povídek žánru drsné fantasy, kterému právě vyšla detektivka z rudolfinské Prahy Krev prvorozených.
Juraj Červenák.
Juraj Červenák. | Foto: Richard Klíčník

Rozhovor - Slovenský spisovatel Juraj Červenák se na literární scéně pohybuje už od začátku devadesátých let. Dlouho jej však znali spíše fanoušci žánru hrdinské fantasy jako autora několika „conanovek“, posléze vlastních drsných příběhů ze slovanské minulosti, jako byla série Černokněžník, trilogie Bohatýr o Ilju Muromci nebo dvoudílný Bivoj.

Populární romány často doplňovaly i povídky, přičemž s jednou z nich – Z posvátné vody zrozená - se Červenák prosadil i do legendárního magazínu Weird Tales. V posledních letech však fantastika v jeho tvorbě ustupuje před historickým dobrodružným románem v příbězích kapitána Kornela Báthoryho a historickou detektivkou v sérii Stein a Barbarič.

Tento odklon mu vedle nezpochybnitelného daru vyprávět čtivý, dynamicky se rozvíjející příběh přinesl nejen širší publikum, ale i výzvy. Nejnovější česky vydaný román, druhý případ Steina a Barbariče, se pak celý odehrává v Praze Rudolfa II. a narazíme v něm na řadu reálných postav, byť i v krajně nelichotivém pojetí. A netýká se to jen jmen známých pouze z učebnic dějepisu – letmo se zde mihne i renesanční kavalír Petr Vok.

Juraj Červenák: Krev prvorozených.
Juraj Červenák: Krev prvorozených. | Foto: 2media

Rozhodně však nelze čekat taškařici ve stylu Svateb Petra Voka nebo Pekařova císaře. Jednak Stein a Barbarič čelí krvavému spiknutí a jednak se autor chtěl vyhnout rudolfínským klišé.

„Během psaní jsem ale zjistil, že příběh z Prahy roku 1598 se bez alchymistů, rabbiho Löwa či golema prostě neobejde. Tak jsem se alespoň pokusil o nové, zábavné variace. No a některé notoricky známé postavy mají pouze cameo, dějem se jen mihnou jako připomínka, že tam tenkrát žily, ale do mého příběhu se nezapletly," říká Červenák.

Aktuálně.cz: Jak byste představil svým čtenářům Prahu Rudolfa II., kterou naleznou v Krvi prvorozených?
Juraj Červenák: Jako vskutku kosmopolitní město. S císařským dvorem do Prahy přibyla i tehdejší evropská společenská, hospodářská a umělecká elita. Nastal ohromující rozmach všech oblastí života. Přirozeně, jako autora dobového kriminálního thrilleru mě mnohem víc zajímala stinná stránka této „světovosti“ – dobové záznamy poukazují na prudký nárůst zločinnosti, dokonce se zrodil i nefalšovaný organizovaný zločin (především tlupy italských banditů).

Juraj Červenák.
Juraj Červenák. | Foto: Richard Klíčník

Jedna z postav románu přirovnává tehdejší Prahu k Babylonu, semeništi národů a doupěti neřesti. Mordy, loupeže, zakázané souboje, prostituce, lichvářství či šarlatánství všeho druhu byly na denním pořádku. K tomu si přičtěte náboženskou nesnášenlivost, která už tenkrát vřela na Hradě i v ulicích (a v celém Českém království a habsburské říši) a později explodovala v událostech vedoucích k Bílé hoře a třicetileté válce...

A.cz: A jaká je pro vás Praha současná?
Babylon, doupě neřesti! Žertuji, samozřejmě. Ačkoli... No, radši to nechme. Jako spisovatele historických románů mě zajímá především Praha dob minulých. Stověžatá je jedno z posledních ryze historických měst. Třeba v Bratislavě máme pěkné památky, ale je to spíš takový skanzen pro Rakušany v obklíčení prosklených nákupních center.

V Praze ta minulá staletí pořád vyvěrají zpod dlažby. Proto jsem se sem vydal i v mnoha předchozích románech; o starém Vyšehradu jsem psal v Černokněžníkovi a Bivojovi, o obléhaní Švédy v Dobrodružstvích kapitána Báthoryho. No a čistě lidsky: znám tady několik lidí, které řadím mezi své nejlepší přátele.

Juraj Červenák.
Juraj Červenák. | Foto: Richard Klíčník

A.cz: Předchozí díl dobrodružství Steina a Barbariče se odehrával v Banské Štiavnici. Lišil se nějak přístup k dohledávání reálií?
Banská Štiavnica (v románu dobově pojmenovaná Schemnitz) je mé rodné město, přežil jsem zde většinu života. Jeho atmosféru mám proto v krvi, mé vlastní kořeny se proplétají s kořeny města. Co se ale týče sbírání informací o historii lokace, není příliš rozdíl mezi studiem dobové Štiavnice a dobové Prahy. Jaký kde stával kostel, nevěstinec či pranýř, kdo byl v té době rychtářem či hejtmanem, to si nastuduješ relativně snadno.

Mnohem podstatnější je vědět něco o všeobecné atmosféře měst v té době, dokázat věrně zachytit ten smrad moči vylévané z oken přímo na dlažbu, tehdejší pachuť piva nebo exotický přepych v palácích městského patriciátu. Praze jsem věnoval velkou pozornost. Všechna místa z Krve prvorozených jsem si prošel, většinu z nich v noci, kdy se odehrávají nejdramatičtější scény. V knize mám třeba honičku na koních, tak jsem si celou trasu pěkně prošel. Zkoušel jsem si vzdálenosti a zjistil jsem třeba, že to, co jsem rozepsal na dvě stránky, by hrdinové stihli maximálně za jednu stránku.

No a Hradní stráž se na mě dívala s velkou nedůvěrou, když jsem asi v jedenáct večer vylezl na zábradlí Prašného mostu a zdánlivě bezdůvodně zíral do tmy mezi stromy v Jelením příkopu.

Po Krvi prvorozených slovenská kritika poukazovala na to, že je to detektivka v duchu Agathy Christie. Fór je v tom, že jsem jakživ Agathu nečetl. Opravdu nikdy, ani jedinou knížku, dokonce jsem nesledoval ani Poirota v televizi. Po těch recenzích jsem si ale něco od Christie půjčil a ejhle, opravdu tam nějaké styčné body jsou. Hrátky s časem, rozuzlení v kruhu všech podezřelých...

Juraj Červenák

A.cz: Co jste viděl? Pavel Renčín, autor Městských válek, jednou vzpomínal na doslova magický zážitek na nočním Nuselském mostě, kde jej chytla bouřka...
Bohužel, jen tmu a stromy kolébající se ve větru. Ale to stačilo, potřeboval jsem jen nasát tu správnou atmosféru. Ta je tam pořád hodně ponurá, takže tím hustější musela být na konci šestnáctého století.

A.cz: Detektivní žánr je velmi rozmanitý. K jakému typu příběhů jste se původně chtěl přiblížit?
Jsem odkojený klasikou, především Doylem (hlavně Pes baskervillský) a van Gulikovými případy soudce Ti. Stala se mi ale zajímavá věc: Po Krvi prvorozených slovenská kritika poukazovala na to, že je to detektivka v duchu Agathy Christie. Fór je v tom, že jsem jakživ Agathu nečetl. Opravdu nikdy, ani jedinou knížku, dokonce jsem nesledoval ani Poirota v televizi.

Po těch recenzích jsem si ale něco od Christie půjčil a ejhle, opravdu tam nějaké styčné body jsou. Hrátky s časem, rozuzlení v kruhu všech podezřelých... Na jedné straně to může vypadat jako objevování dávno objeveného, na druhé jsem trochu pyšný na to, že jsem vlastně bezděčně vystihl snad největší klasiku žánru. O to přesně mi šlo – napsat naprosto tradiční staromódní detektivku.

A.cz: Stein a Barbarič jsou přesto hlavně „dobrodružné“ historické detektivky, však jste také začínal psaním hrdinské fantasy...
Jsem vnímán jako autor tzv. historické fantasy, tedy příběhů ve stylu „meče a magie“, ale odehrávajících se v konkrétním historickém prostředí – hlavně za dob starých Slovanů a během protitureckých válek. Do těchto příběhů si vždycky propašuji nějakou starou žánrovou lásku, třeba prvky westernu, pirátských románů, výprav za poklady ve stylu Indiany Jonese či orientálních dobrodružných cestopisů Karla Maye.

Juraj Červenák.
Juraj Červenák. | Foto: Richard Klíčník

Detektivka mi do textů prosakovala postupně, nějaké pátraní s překvapivým rozuzlením se objevilo třeba v Černokněžníkovi. Pak jsem napsal fantasy detektivku Kámen a krev a někteří čtenáři mi říkali, že je to moje nejlepší povídka a měl bych zkusit ryzí detektivku. Tak jsem je poslechl.

A.cz: Nu, máte i skvělé sexuální scény, nenapsal byste i ryzí...
Musím se přiznat, že mě psaní sexuálních scén kdovíjak nebaví a určitě bych nikdy nenapsal příběh, který stojí vyloženě na nich. Romantika, oťukávání, houstnoucí erotické dusno, to ano, v tom je jisté napětí, takovou scénu si vždy rád napíšu. A občas dopřeji hrdinovi i něco víc, třeba v Ďáblově pevnosti jsem Báthorymu dovolil, aby dal průchod i těmto tělesným potřebám (a když už, tak jsem za ním a jeho slečnou nepřibouchl dveře, ale nechal tam čtenáře s nimi).

Také mám několik drsnějších scén ve Zlatě Arkony, kde je to důležité pro příběh, pro definování postav a jejich vztahů. Ale nemám problém s příběhy typu Leoneho dolarové trilogie s Eastwoodem, kde se ženské postavy takřka nevyskytují a nikdo se žádnou romantikou, natož erotikou nezabývá.

Až když jsem se na fantasy a dobrodružných románech vytrénoval, nabyl jistou řemeslnou zručnost, mohl jsem se vrhnout na žánr, který v rámci oddychové literatury považuji za nejtěžší a nejpreciznější.

Juraj Červenák

A.cz: Co vás nakonec nejvíc zaujalo na historii, že jste čím dál víc opouštěl nadpřirozené prvky?
Je pravda, že nadpřirozena v mých románech postupně ubývá a cyklus Stein a Barbarič je o ně úplně oproštěn. V jistém stádiu tvorby jsem nabyl dojmu, že magie a zásahy nadpřirozených bytostí jsou vlastně „nepovolený prvek“. V závěru Zlata Arkony jednu z dějových linií vyřeší slovanské božstvo, dopustil jsem se nefalšovaného deus ex machina, a právě tehdy jsem si řekl, že odteď mí hrdinové, i kdyby na nějaké ty čáry či démony narazili, všechno vyřeší jen vlastními schopnostmi, hlavou a mečem.

A.cz: Takže návrat k howardovské klasice?
To mě nikdy nenapadlo, ale ano, máš pravdu. Vracím se ke kořenům.

A.cz: Dá se říct, že odklon od tradičních fantasy souvisí i s nároky, které na sebe kladete? Protože seřazeny vedle sebe jsou vaše knihy skutečně dokladem o autorovi, který na sobě celkem cílevědomě pracuje.

Juraj Červenák: Zlato Arkony 2.
Juraj Červenák: Zlato Arkony 2. | Foto: Juraj Červeňák

Není to tak, že bych čistě historický román považoval za nadřazený tradiční fantasy s draky a kouzly. O tom to není. Jen mě prostě historie začala zajímat víc než mytologie. Že s tím jde ruku v ruce nějaký můj autorský vývoj, to je víceméně náhoda. Ale je pravda, že na detektivku jsem si dlouho netroufal. Až když jsem se na fantasy a dobrodružných románech vytrénoval, nabyl jistou řemeslnou zručnost, mohl jsem se vrhnout na žánr, který v rámci oddychové literatury považuji za nejtěžší a nejpreciznější.

Ostatně, potkalo to i další žánrové autory, od fantastiky se k detektivce odrazili třeba Procházka či Kopřiva. Asi je to pro nás další level. Fantaskní světy a dynamickou akci, to už dáváme levou zadní. Teď je načase použít tu disciplínu žánrové literatury pro něco dějově a psychologicky propracovanějšího.

A.cz: Momentálně pracujete na dalším dílu Dobrodružství kapitána Báthoryho, cyklu z dob protitureckých válek v 17. století. Když se probíráte všemi těmi materiály a pak si zapnete třeba internet... napadá vás něco nepěkného?
Ptáte se, jestli si během sledování večerních zpráv postesknu za starým dobrým narážením na kůl, stahováním z kůže a vařením v oleji? Jistě, ale kdo ne? Tohle je věc, kterou jsem si vychutnal hlavně u Steina a Barbariče. Záměrně jsem jim dal značné pravomoci, takže je tam scéna, ve které jim papaláš vyhrožuje stylem „Víte, kdo já jsem?!“ a oni ho bez cavyků natáhnou na skřipec a jeho p*del pozná raný novověk. Takovéto lekce pokory a vlastní malosti by asi řada z nás s chutí ordinovala mnoha politikům, celebritám či internetovým diskutérům.

Mapa k cyklu Kapitán Báthory.
Mapa k cyklu Kapitán Báthory. | Foto: Juraj Červenák

A.cz: Jak postupujete při psaní? Jste poctivý plánovač, nebo nahodíte první větu a koukáte, kam vás zavede?
Pečlivý plánovač. U každého románu, u detektivky obzvlášť, mám ještě před napsáním první věty podrobný koncept celé knížky. Jistě, v průběhu psaní se to mění, občas i výrazně, ale to je obvykle znak živého příběhu a samostatně uvažujících postav. Koncept se tedy mění, ale pořád tam je. Každý den si po napsání dotyčného dějového celku, dokud jsem ještě ponořený v příběhu, udělám pár poznámek k další scéně či celé kapitole. Dalšího dne ráno tak nemusím zírat na prázdný monitor a hladce se odrazím od toho, co jsem si napsal večer.

A.cz: Jak se mění postup dobrodružného a detektivního románu? Ptám se i proto, že Stein a Barbarič mají i relativně uměřený rozsah...
Byl to tuším Ken Bruen, kdo prohlásil, že každý příběh (zejména ten detektivní či thrillerový) se dá vypovědět na dvou stech stránkách, a kdo to neumí, je žvanil a grafoman. Já mám na kontě i šestisetstránkový román, ale dnes se opravdu snažím být stručnější a osekat text na minimum. Občas pro navození atmosféry pustím i nějaké to slůvko navíc, ale v dialozích a v akci jdu na kost.

U historického románu s jistým epickým rozmachem text snadno nabobtná, ale u detektivky se opravdu snažím vměstnat do těch dvě stě až dvě stě padesát stran. Zdánlivě to může být v rozporu s mou snahou o komplexní historický román na detektivním pozadí, ale nedá se nic dělat; je to thriller, tak to musí „šlapat“. Pořád je to oddechovka, dynamika a čtivost má přednost před filosofováním a předváděním autorových znalostí o dané době a prostoru.

A.cz: Mimochodem, býval jste známý i coby filmový publicista a filmová estetika je jasně rozpoznatelná i v některých tvých textech. Jaký je váš vztah k filmu tehdy a dnes? Musíte se třeba nějak při psaní knihy krotit, aby z toho nebyl spíš nějaký „vysněný film“?
Film a já, to je dlouhý příběh. Kdysi jsem pracoval i ve videopůjčovně a pár let jsem byl vedoucím kina. Zákonitě mou tvorbu ovlivnily spíš filmy než literární předobrazy. Proto všechno, co píšu, pořád vidím v hlavě jako precizně natočený a sestříhaný film. Zejména v akčních scénách se o onu filmovou estetiku a dynamiku pořád snažím.

U historického románu s jistým epickým rozmachem text snadno nabobtná, ale u detektivky se opravdu snažím vměstnat do těch dvě stě až dvě stě padesát stran. Zdánlivě to může být v rozporu s mou snahou o komplexní historický román na detektivním pozadí, ale nedá se nic dělat; je to thriller, tak to musí „šlapat“.

Juraj Červenák

Osobně kupříkladu nemám moc rád příliš rozsáhlé ponory do myšlení hrdinů. Nic proti tomu, ale já hrdiny radši definuji skrz jejich konání a dialogy. Tam, kde se jiný autor zeširoka rozepíše o tom, jak je hrdina vnitřně rozervaný a zatrpklý, můj Kornel Báthory či Joachim Stein se jen křivě ušklíbnou.

Proto obvykle ani nepíšu v první osobě. Rád se na své hrdiny dívám čistě zvenčí, jako objektivní vypravěč. Souvisí to právě s velkou zálibou ve filmech či seriálech.

A.cz: Vaše knihy jsou populární v Čechách i na Slovensku. Vnímáte nějaké rozdíly v přístupu? Preference některých hrdinů, specifické výtky?
U fantasy rozdíly nevnímám. Bál jsem se, jak čeští fanoušci přijmou Kapitána Báthoryho, přece jen jsou protiturecké války v Uhrách převážně „slovenské“ téma, ale přijetí bylo zhruba stejné na obou stranách Moravy. S detektivkou je to složitější. U nás na Slovensku nemá tradici, autory tohoto žánru spočítáš na jedné ruce. Doslova. Jako autor historické detektivky jsem na slovenské literární scéně naprosto jedinečný úkaz. Jsem doslova průkopník žánru.

V Česku je to samozřejmě něco úplně jiného, trh je zahlcený konkurencí. Detektivky u vás píše spousta autorů. Debatoval jsem o tom s Milošem Urbanem, jehož Přišla z moře je netradiční žánrovou variací, snahou vyhranit se proti „tradici“ a klišé. Když mi o tom vyprávěl, já oponoval, že na Slovensku si v žánru detektivky nejdřív musíme nějaké tradice (a třeba i ta schémata a klišé) vybudovat, až potom můžeme přejít k experimentům.

A.cz: A analogicky – pronikl jste od žánrových fanoušků ke čtenářům mainstreamu. Jak na vás reagují? A potažmo i nakladatelé nebo kritici?
Detektivní série byla pozitivně přijata jak čtenáři mých fantasy příběhů, tak i mainstreamem. Noví čtenáři nejdřív reagovali způsobem: „Fantasy bych jakživ neotevřel, ale detektivku si rád přečtu.“ Jenže pak mi někteří psali, že se jim to líbilo tak velmi, že sáhli i po starších věcech, hlavně po Báthorym, a velice se jim to zamlouvalo i navzdory fantasy prvkům.

Juraj Červenák.
Juraj Červenák. | Foto: Richard Klíčník

Co se týče drsnosti, mí starší fanoušci mi po Mrtvém na Pekelném vrchu říkali, že to bylo vyměklé a prý si podruhé nemám brát servítky. V Krvi prvorozených jsou proto o něco explicitnější scény, třeba u mučení už „kamera neuhýbá“. Jak jinak, pro nefantasy čtenáře je to značně drsné čtení i v oné „vyměklejší“ podobě.

A.cz: Jaké jsou vaše současné mimoknižní projekty?
Napsal jsem nějaké rozhlasové hry a mám rozpracovaných pár filmových námětů. Nějaká fantasy, nějaká pohádka. No a je tady relativně vážný zájem jistého producenta o film se Steinem a Barbaričem. V tomto stádiu je ale konkretizování předčasné. Kromě toho jsem aktuálně dokončil knihu Legendy zlatého města, sbírku jakýchsi pseudo-pověstí z mého rodného kraje, která poslouží pro výukový projekt Živá učebnice. Děcka se budou týden učit hrou v jakémsi pedagogickém LARPu na motivy mých příběhů. Což v podstatě znamená, že jsem napsal svou první dětskou knížku.

A.cz: Píšete v češtině, což ti dává skvělou pozici ke kontrole překladů Tvých knih. Vnímáš nějaký zásadní nedostatek v českých verzích? Nebo odklon od originálu?
Jistý odklon tady je, a to nevyhnutně, protože se snažím psát čím dál bohatším jazykem se spoustou lokálních a archaických výrazů. Převést mou slovenštinu do odpovídající češtiny není snadné, ale s Robertem Pilchem, který mé texty překládá už dobrých patnáct let, se s tím vždy snažíme nějak poprat. Během práce na překladu téměř denně konzultujeme nějaké problematické pasáže či slova a často společně hledáme alternativy, takže se osmělím vyhlásit, že jsem do jisté míry i spoluautorem českého překladu. Ale znáš to: originál je vždy originál a překlad je jen překlad, byť je jakkoli pečlivý.

Juraj Červenák.
Juraj Červenák. | Foto: XB-1

A.cz: Jaký je největší rozdíl mezi vaším knižním jazykem před lety a dnes? Rozšiřuješ si nějak cíleně zásobu?
Slovní zásobu si rozšiřuji neustále a systematicky. Bez různých slovníků (synonymického či slovníku historických výrazů) ani ráno nesednu k počítači. Navíc jsem se teď vrátil ke svému někdejšímu knihomolství, začal jsem po letech opět hodně číst beletrii a prakticky neustále mám po ruce zápisník, kde si poznamenávám zajímavá slova a výrazy.

A je úplně jedno, co čtu – ono jazykové obohacení se dá najít jak v Sapkowskim (potěšil mě nový Zaklínač a pořád ještě válčím s husitskou trilogií) či Robertu Lyndonovi (Cesta sněžných ptáků je historický román, jaký chci napsat, až budu velký), ale i v tom na kost ohlodaném Bruenovi.

Každý autor, ať je jeho slovní zásoba jakkoli rozsáhlá, se v ní dříve nebo později zacyklí. Ale i po dvaceti románech je možné hledat nové způsoby vyjádření či výstavby scén i celkového příběhu. Podstatné je neustrnout a nespokojit se s tím, co se čtenářům líbilo posledně.

A.cz: Na co se můžou čtenáři těšit?
Na další Dobrodružství kapitána Báthoryho (čtvrtý díl, Hradba západu, nakonec nabobtnal tak, že vyjde ve dvou částech s ročním odstupem), pak na třetí díl Steina a Barbariče odehrávající se v Prešporku, tedy dobové Bratislavě, a na dalšího Černého Rogana s pracovním názvem Duchové na Devíně. To je plán na příští rok, pak mám připravených několik dalších románů, ale na to je ještě čas.

 

Právě se děje

před 35 minutami

V únoru stoupl počet bankrotů firem i podnikatelů, ukázala studie

V únoru bylo v Česku vyhlášeno 64 bankrotů obchodních společností, o tři více než v lednu. Jejich počet byl tak nejvyšší od června minulého roku. Rovněž bylo vyhlášeno 530 bankrotů podnikatelů, o 24 více než v předchozím měsíci. Vyplývá to ze studie společnosti CRIF - Czech Credit Bureau.

Zároveň bylo podáno 73 návrhů na bankrot obchodních společností, o sedm více než v lednu, a 542 návrhů na bankrot podnikatelů. To bylo proti předchozímu měsíci o 95 více. V insolvenčním řízení bylo ke konci února 0,7 procenta celkového počtu registrovaných společností a 1,2 procenta registrovaných podnikatelů.

"Zajímavé je, že zatímco počet bankrotů obchodních společností byl letos v únoru o čtvrtinu vyšší než v únoru 2020, počet bankrotů fyzických osob podnikatelů byl naopak o čtvrtinu nižší. Bankroty podnikatelů totiž bývají nejčastěji formou oddlužení, tedy stejně jako osobní bankroty. Vývoj jejich počtu tak kopíruje vývoj u osobních bankrotů, jejichž počet během současné pandemie výrazně klesl," uvedla analytička CRIF Věra Kameníčková.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Denver jasně přehrál Milwaukee, Jokič má padesátý triple double

Basketbalisté Denveru v NBA až překvapivě snadno porazili třetí tým Východní konference Milwaukee 128:97. Hvězdou úterního duelu byl srbský pivot Nikola Jokič, který zaznamenal padesátý triple double v kariéře a devátý v sezoně. Proti Bucks předvedl 37 bodů, 11 asistencí a 10 doskoků a zastínil nejužitečnějšího hráče uplynulých dvou sezon Janise Adetokunba. Řecká hvězda zapsala 27 bodů a osm doskoků, jeho tým prohrál po pěti předchozích výhrách.

Výsledky NBA:

Boston - LA Clippers 117:112, LA Lakers - Phoenix 104:114, Miami - Atlanta 80:94, Milwaukee - Denver 97:128, San Antonio - New York 119:93, Washington - Memphis 111:125.

Utkání Toronto - Detroit bylo odloženo.

před 2 hodinami

Japonsko pátrá po pěti členech posádky z potopené čínské lodi

Japonská pobřežní hlídka ve středu pátrá po pěti členech posádky čínské rybářské lodi, která se v úterý potopila blízko sporné oblasti teritoriálních vod obou zemí. Informovala o tom agentura AP.

Plavidlo Shen Lian Cheng 707 s výtlakem 105 tun vyslalo nouzový signál v úterý z oblasti asi 330 kilometrů severně od ostrova Išigaki nedaleko Japonskem kontrolovaného souostroví Senkaku ve Východočínském moři. Na tyto ostrovy si činí nárok také Číňané, kteří je nazývají Tiao-jü a v posledních měsících zvýšili námořní aktivitu v jejich blízkosti.

Zdroj: ČTK
Další zprávy