Román, který se dostal i mezi čtyři finalisty Goncourtovy ceny, je napsaný jako monolog poradce ruského prezidenta, jenž rekapituluje 30 let od rozpadu Sovětského svazu.
Devětačtyřicetiletý da Empoli vzbudil pozornost už vzhledem k okolnostem, jež vydání provázely. Nakladatelství Gallimard knihu zveřejnilo v dubnu, nedlouho po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Inspirací pro hlavního hrdinu, fiktivního Vadima Baranova, byl dnes osmapadesátiletý Vladislav Surkov, který roky radil Vladimiru Putinovi mimo jiné v otázce Ukrajiny. Kromě toho vytvářel prokremelská mládežnická hnutí jako Naši a po anexi ukrajinského Krymu měl na starosti budování separatistických republik. Předloni Surkov za nejasných okolností ruskou státní službu opustil.
"Nikdo neuteče svému osudu. A osudem Rusů je, že jim vládnou následníci Ivana Hrozného," říká v jedné pasáži hrdina knihy s odkazem na prvního ruského cara ze 16. století. "Můžete zkusit cokoliv od proletářské revoluce po nespoutaný liberalismus, stejně to vždycky dopadne stejně. Na vrcholu mocenské pyramidy budete mít opričniky, carovy elitní hlídací psy," uvažuje protagonista. Opričnina byl carský systém zavedený právě Ivanem Hrozným, jehož hlavním mocenským nástrojem se stali muži stojící nad zákonem.
Kniha Kouzelník z Kremlu začíná jako dlouhá noční konverzace na Twitteru mezi hrdinou, kremelským poradcem, a evropským čtenářem. Odstartuje ji jejich společný zájem o ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina, autora antiutopie My z roku 1921. Protože Evropan z nějakého důvodu žije v Moskvě, následně přijíždí protagonistu navštívit na jeho daču.
Próza pokračuje z větší části jako monolog hrdiny, jenž ve skutečnosti stejně jako v knize nedávno opustil Kreml. Na rozdíl od skutečného Surkova má však čečenské kořeny a vzal si Ksenju, což je v románu bývalá manželka ruského podnikatele Michaila Chodorkovského. Ten se dostal k moci v 90. letech minulého století a opravdový Surkov, syn důstojníka vojenské rozvědky GRU, byl nejdřív jeho bodyguardem, později stratégem.
Nejen na ně protagonista Kouzelníka z Kremlu vzpomíná. "V devadesátkách jste mohl odpoledne vyjít z domu, že potřebujete jenom koupit cigarety, jenže potkáte kamaráda, a než se nadějete, probudíte se o dva dny později v horské chatě v Courchevelu ve francouzských Alpách, polonahý, obklopený spícími kráskami. A nemáte sebemenší ponětí, jak jste se tam dostal," ilustruje hrdina prózy.
Ten běžně jmenuje nejrůznější prominenty ruské politiky, od Chodorkovského po dnes již nežijícího miliardáře Borise Berezovského. Také pro něj skutečný Surkov pracoval, roku 1998 se stal náměstkem ředitele polostátní televize dnes známé jako První kanál, kterou Berezovskij vlastnil. Tehdy vysílala pod názvem ORT a podporovala Vladimira Putina, roku 1998 ještě málo známého ředitele ruské tajné služby FSB.
Jedinému Putinovi hrdina knihy říká jen "car", zmiňuje časopis Foreign Policy. Podle něj současný ruský prezident z románu vychází jako chladnokrevný, podezíravý, osamělý muž, který ráno dlouho dospává a hodně sportuje. Když vylézá z bazénu, poradci už jsou připravení a jeden po druhém mu říkají, co by měl vědět. Pozdě do noci pak prezident úřaduje v Kremlu.
Carův poradce v knize dochází k přesvědčení, že Rusko je příliš slabé na to, aby bylo opravdovou světovou velmocí se vším všudy. Proto mu nezbude, než svět ovlivňovat snahou o neustálou destabilizaci všeho a všech, kdo Rusko coby velmoc nevnímají. "Cílem fake news není lidi přesvědčit, ale zasít v nich pochybnost o tom, kde je pravda. Tohle v nich vytváří apatii, kdy jim pak bude všechno jedno," říká v knize o cíleném šíření dezinformací mezi Evropany.
Autor prózy Giuliano da Empoli se narodil ve francouzském Neuilly-sur-Seine, má však italské a švýcarské občanství a žije v Itálii. Píše italsky i francouzsky. Vystudoval práva a politologii, působil coby poradce italského premiéra Mattea Renziho i ministra kultury Francesca Rutelliho, zasedal ve správní radě Benátského bienále, založil think-tank Volta.
Od roku 1996 přispíval do novin Corriere della Sera nebo La Repubblica, každý týden uváděl ekonomický pořad v italském Radiu 24. Dnes učí na prestižním francouzském institutu politických věd Sciences Po.
O Vladislavu Surkovovi se chtěl původně rozepsat ve tři roky staré knize Les ingénieurs du chaos, v překladu Agenti chaosu. Tu věnoval nejrůznějším "spin doctorům" od amerického Steva Bannona, což byl rádce prezidenta Donalda Trumpa, po poradce tureckého Recepa Tayyipa Erdogana nebo brazilského Jaira Bolsonara.
Surkovův příběh byl ale tak fascinující, že se ho literát rozhodl pro větší efekt zpracovat beletristicky, řekl deníku Corriere della Sera. "Paradoxně je někdy fikce nejlepším způsobem, jak se dotknout reality," uvedl. Když ve čtvrtek přebíral Velkou cenu Francouzské akademie, poznamenal, že jeho psaní je skutečně prodchnuté "jistým francouzským duchem".
Velká cena Francouzské akademie za román bývá při podzimní sérii literárních cen ve Francii udělována jako první. Ocenění dotované částkou 10 tisíc eur, což je v přepočtu 245 tisíc korun, loni obdržel François-Henri Désérable.
