Pomáhat kultuře a chránit. Jak Jiřina Šiklová za komunismu řídila podzemní síť

Pomáhat kultuře a chránit. Jak Jiřina Šiklová za komunismu řídila podzemní síť
Jiřina Šiklová v mládí.
Jiřina Šiklová, filozof a literární kritik Milan Šimečka a jeho žena, 1981.
S Petrem Pithartem v Občanském fóru, 1989.
Během sametové revoluce v prosinci 1989.
Foto: ČTK
Michal Plzák Michal Plzák
22. 5. 2021 21:38
Ve věku 85 let tuto sobotu zemřela socioložka Jiřina Šiklová. U příležitosti jejích posledních narozenin loni v červnu napsal pro Aktuálně.cz ředitel nakladatelství Kalich Michal Plzák text, který znovu přinášíme.

O Golemovi má autor těchto řádků snové představy. Golem je v nich sotva viditelný, protože se skrývá, navíc je šero, stíny do sebe narážejí jako mouchy do pavučin, sotva je jeden pohlcen, další se roztřeseně rodí. Golema se občas zezadu dotkne světlo, na chvilku, ale to stačí, aby snící věděl, že obr je na stráži a chrání staré Židovské město před pogromy.

Jiřina Šiklová v pražském Divadle Komedie v paruce, kterou za minulého režimu nosila, aby obelstila příslušníky StB. Za ní je vnuk Marek Otáhal.
Jiřina Šiklová v pražském Divadle Komedie v paruce, kterou za minulého režimu nosila, aby obelstila příslušníky StB. Za ní je vnuk Marek Otáhal. | Foto: David Váňa

O čtyři sta let později na druhém břehu Vltavy bylo možné spatřit v podobném příšeří a kulisách jako z filmu Třetí muž drobnou dámu, kterak se krade podél ohrad, domovních vchodů a garáží. Jsou 70. léta 20. století a v převážně malostranském rajónu Jiřina Šiklová chrání českou kulturu. Poté co počátkem 80. let neohrožená golemka za své prokulturní aktivity stráví téměř rok ve vazbě, ji pražské stíny znovu obejmou a trochu se podiví, protože tentokrát se dáma do ulic vydá v paruce.

Paralela je zjevně za vlasy přitažená. Evidentně však každý z těch strážců žil dvěma životy, byl na číhané ve dvou oddělených světech téže Prahy a mytologie kolem nich nabyla vrchu nad věcným popisem činnosti.

Mezi neviditelnými ochránci je samozřejmě tolik rozdílů, že bychom spíš měli mluvit o anti-Golemovi. Maharalova oživená socha, většinou líčená jako neohrabaný kolos, celkem hodný tlouštík, je naprogramovaná, nemá vlastní vůli, jejím údělem je chránit. Když se to s ní neumí, dokáže i ničit.

Navenek křehká Jiřina Šiklová naopak vždy jedná jen z vlastní vůle, dobře ví, co dělá, a veškerá rizika svobodně bere na sebe. Jejím údělem je nejen chránit, ale také pomáhat. Na ničení, zavrhování či odsuzování ji nikdy neužilo. A hlavně - Golem se rozpadl na prach, zatímco s Jiřinou Šiklovou jsme mohli 17. června 2020 slavit její 85. narozeniny.

Jiřina Šiklová v mládí.
Jiřina Šiklová v mládí. | Foto: archiv Jiřiny Šiklové

Vzdělaný rabi Maharal, Golemův stvořitel, ve své bohaté činnosti přesahoval rámec židovské komunity, komunikoval s lidmi různých oborů. Pro rozhled, zvídavost a otevřenost novým zážitkům nebyl snadno zařaditelný - dnes bychom snad mohli říct, že nekonformní solitér propojoval společenské bubliny. Právě to vystihuje jubilující, o 400 let mladší golemku.

Mladí čtenáři mají Jiřinu Šiklovou v povědomí patrně jako veřejnou intelektuálku, přispívající do rozhovorů, krátkých článků či vyjádření k aktuálnímu tématu. Snad si ji pamatují z protestů a demonstrací. Někteří ji zažili jako přednášející socioložku na Karlově univerzitě, kde po revoluci založila centrum genderových studií. Pakliže čtou, znají ji coby autorku, jež se výrazně osobitým stylem věnuje problematice stárnutí, smrti nebo mezigenerační komunikace. Ale to vypíchnuté golemovské plížení z normalizační doby je třeba objasnit.

Počátkem 70. let začali Husákovi komunisté v Československu likvidovat kulturu, především díla nezkrocených autorů, kteří přispěli k oživení z roku 1968 zvanému pražské jaro. Politické protikulturní čistky razancí připomínaly radikální reakci na dnešní kůrovcovou pohromu: pokácet, vymýtit. Jména postižených autorů se nesměla objevit nikde, ani v tiráži v rubrice překladatel. Jejich texty končily v šuplíku nebo v úzkém okruhu známých, pokud za takových podmínek vůbec vznikly.

Jiřina Šiklová tehdy od Petra Pitharta převzala zárodek podzemní distribuční sítě, přes kterou shromažďovala a expedovala texty rozličných autorů do ciziny a odtamtud zase přebírala a organizovala rozvoz zásilek k místním skupinám i jednotlivcům.

Jiřina Šiklová s Petrem Pithartem v Občanském fóru, 1989.
Jiřina Šiklová s Petrem Pithartem v Občanském fóru, 1989. | Foto: Oldřich Škácha/archiv Jiřiny Šiklové

Pašování literatury bylo nesmírně zakonspirované, jednotlivé buňky o sobě nevěděly, celkový přehled měla jen právě neohrožená golemka, která - což je typické pro celý její život - nebyla pouze neúčastným vzdáleným mozkem a neviditelnou šéfovou. Do nebezpečné hry vkládala své tělo: byla u toho. Plížila se podél plotů, za rohem se ohlížela po případné sledovačce, na těle pod halenkou nejdůležitější materiály.

Tušila, že to nemusí dopadnout dobře, ale jak se jednou nechala slyšet: Když jsem v kostele, tak Pánubohu slibuju, že budu i nadále taková, jaká jsem.

Na jaře 1981 spadla klec. V takzvané akci Kamion policie zadržela řadu lidí, osm jich poslala do vazby. Případ byl veden jako "Šiklová a spol". Připravoval se monstrproces, horní sazba trestu činila deset let vězení. Po roce úřady v tichosti propustily zadržené, ale trestní stíhání zastavil až listopad 1989. Na svobodě se ovšem protagonistka příběhu nedržela doma - naopak síť kanálů a objem zásilek narostly a Jiřina Šiklová byla zase naplno u toho.

Když měla po letech kulaté narozeniny, jeden z gratulantů, Ludvík Vaculík, napsal do sborníku Kočka, která nikdy nespí, text, který zakončil post skriptem: Proč to ta Šiklová dělá?

Jiřina Šiklová během sametové revoluce v prosinci 1989.
Jiřina Šiklová během sametové revoluce v prosinci 1989. | Foto: archiv Jiřiny Šiklové

Pro vrozenou nenechavost mluví to, co jí říkávala už maminka: "Ty musíš bejt v každým ho*ně kvedlačkou". Nejde ale o samoúčelnou exhibici a kverulantství. Typický je Šiklové projev v dopisu přátelům, který napsala ve vazbě: "Nezlobte se, že zatímco já se nečinně flákám v kriminále, vybízím vás k práci a připomínám, co byste měli udělat." Následuje podrobná výzva k zahájení prací na sborníku ke 100. výročí narození Franze Kafky.

V tom tónu není žádná svazácká buzerace. Šiklová zkrátka jen těžila z pozice, kdy nemůže plánovat své dny, zato si dopřává luxus dlouhodobého výhledu a reflexe. Její dopisy z ruzyňské vazby jsou plné povzbuzování, vděčnosti, zájmu o trápení blízkých, kteří zůstali na svobodě. Stará škola lehce dotýkaná válkou: před druhými se nefňuká.

V tom všem ji vede starost o druhé nebo jednoduše odpovědnost v prapůvodním smyslu: schopnost odpovídat na aktuální otázky a výzvy. Protože na místě, kde stojíš, patří biblická otázka "Kde jsi, Adame?" vždy tobě a odpověď musíš vtělit do činu zase jen ty.

Roku 2003 při přednášce na katedře sociální práce FF UK.
Roku 2003 při přednášce na katedře sociální práce FF UK. | Foto: ČTK

Od existencialistů Šiklová přejala výzvu k naplňování až nesnesitelně absolutní svobody a odpor k falešnému vědomí - jen slaboši se ohlížejí, kdo by odpověděl za ně, vymlouvají se na okolnosti, na činnost či nečinnost druhých, na strach, účelnost a co by tomu řekli druzí.

Šiklová má pusu prořízlou dost, ale dokáže jednat takticky - vždyť účelem je pomoc, a ne vlastní zviditelnění.

V konceptu závěrečného slova obhajoby v samém úvodu píše nikoli o sobě a nespravedlivém postihu, nýbrž: "Chtěla bych poprosit přítomné, aby nepřipustili zničení knih, které byly zabaveny v garáži ve Staré Boleslavi. Je v nich nejen tvorba části spisovatelů tohoto národa, ale i mnoho lidské práce, důkaz jejich obětavosti, a to se musí ocenit. Prosím, uložte tyto knížky někam do trezoru, zamkněte je jako libri prohibiti, ale nedopusťte, aby byly zničeny."

Takové nasazení pro kulturu, její přežití, a tak i pro rozvoj dialogu těch, kteří by jinak byli umlčeni, by dnes mělo být orientačním hlediskem pro výběr úředníků s referátem pro kulturu. Měl některý polistopadový ministr kultury alespoň poloviční autentickou starost a ochotu přinášet osobní oběti?

Roku 2010, kdy byla lídrem kandidátky za Stranu zelených ve Východočeském kraji v parlamentních volbách.
Roku 2010, kdy byla lídrem kandidátky za Stranu zelených ve Východočeském kraji v parlamentních volbách. | Foto: ČTK

Jedna věc je pro Jiřinu Šiklovou charakteristická: vždy byla solitér, outsider. Není věrná jedné bublině, jedné skupině lidí, jednomu světonázoru či ideologii, protože ji cosi neustále nutí promýšlet věci z perspektivy druhého - oponenta, nepřítele, váhavce. A přílišná loajalita otupuje kritický úsudek, umožňuje útěk do sebeklamu, tedy vede zase k tomu falešnému vědomí, ke ztrátě sebe sama.

Za svého hrdinu kdysi označila filozofa Emanuela Rádla. "Byl to furt nas*anej dědek, co každého provokoval, ale šel si za svým. Takový nonkonformní konformista. Člověk, který s první republikou držel basu, ale rejpal; byl v opozici, ale spoluvytvářel společnost; patřil mezi masarykovce, ale nikdy nestál s ostatními jen v řadě," řekla.

Vědomé ladění na podobnou notu ovšem provází Šiklové neochočený, drsný humor. Není to moc myslitelné, ale kdyby jí snad někdy hrozil mesiášský komplex, vtip ji uzemní a ideu vrátí z nebes zpět do těla. Děti a vnoučata u toho budou rády asistovat.

V době zrychlené, k povrchnosti svádějící komunikace s druhými obzvlášť zaujmou slova Šiklové z vazby o tom, že podstatné není jen hezky si žít, ale mít na sebe nároky, pracovat na sobě. "Jen vyhovování si začne člověka po čase štvát, slast začne považovat za svoji slabost a začne mít vztek na sebe za to, že si jen dopřává." Hezké žití jí za mřížemi skončilo, ale co je silné a smysluplné, rozeznala i tam a uměla nad tím bez sentimentu žasnout: krásná, i když jednoduchá slova lásky a převažující solidarita mezi vězeňkyněmi.

Její syn Jan říká: "Mám živou a příčetnou matku, které život dává po zásluze smysl. Nedostala jej výhodně, ani jen z vyšší vůle, vyrazila jej z něj, přemýšlela, starala se, nebála se - po zásluze jej má."

Jiřině Šiklové do klimentského přístavu posíláme po vděčné vlně kulturní a, jak vždy končila své dopisy z vazby, "krásnou pusu".

Autor je ředitel nakladatelství Kalich, které vydává knihy Jiřiny Šiklové, a spoluautorem knižního rozhovoru s ní z roku 2011 nazvaného Bez ohlávky.

Jiřina Šiklová (85)

Jiřina Šiklová za minulého režimu organizovala převoz exilové literatury. Po revoluci na Karlově univerzitě deset let vedla katedru sociální práce a založila centrum genderových studií. V roce 1995 získala cenu Žena Evropy, o čtyři roky později medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku. Je autorkou několika knih, tou zatím poslední je Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981 - 1982. Šiklová má za sebou také angažmá v politice, několikrát kandidovala na Stranu zelených.

 

Právě se děje

Další zprávy