reklama
 
 

Píšou za mě děti přikované k notebookům, říká Štěpán Kopřiva

19. 12. 2014
Aktuálně.cz vyzpovídalo mistra popkulturních kliček, překladatele, spisovatele, komiksového i televizního scenáristu Štěpána Kopřivu.
Doporučujeme

Rozhovor - Štěpán Kopřiva patří k nejvýraznějším osobám domácí fantastiky, ovšem dlouho jej znali spíše fanoušci nejrůznějších obskurností. Jako člen sdružení Rigor Mortis napsal ve spolupráci s Jiřím Pavlovským či sám několik povídek (v roce 1998 obdržel za Dutý plamen cenu Akademie SFFH v kategorii nejlepší povídka). Později se věnoval filmové režii (Byl jsem mladistvým intelektuálem; s Markem Dobešem) i televizní scenáristice (Místo nahoře). V roce 2004 mu vyšel román Zabíjení.

Coby humanista a pacifista se projevil i v komiksovém albu Nitro těžkne glycerínem a především románem Asfalt, v němž je lidská duše využívána démony coby ultimátní stavební hmota. Získal si pověst nástupce krále české akční fantastiky Jiřího Kulhánka, ovšem jeho žánrový i autorský rozsah je mnohem širší. Násilí v jeho podání navíc není doménou sympatických chlápků od vedle, ale psychopatických sociopatů. Patří ke generaci autorů, která pro českou fantastiku objevila estetiku akčních béčkových či hongkongských filmů a komiksů. A nijak se netají obdivem k televizním scenáristům, jako je Joss Whedon.

Není tedy divu, že jeho knihy, včetně posledních Aktivních kovů, vycházejí v komiksovém nakladatelství Crew. Za čímž netřeba hledat vazby na jednoho z majitelů, již zmíněného spolupachatele dávných zločinů vůči vysoké kultuře Jiřího Pavlovského. Kopřiva na to šel jinak. „Ty knihy jsou tak geniální, že jim v Crwi zkrátka nedokázali odolat. A samozřejmě jsem taky hodně škemral, kvílel, poníženě se plazil po zemi a drásal si nehty obličej. Prostě jako každý spisovatel, který má alespoň elementární sebeúctu," říká Štěpán Kopřiva.

Aktuálně.cz: Momentálně ti vychází Aktivní kovy, tedy kniha, jejíž zrod rozhodně nebyl úplně běžný...
Štěpán Kopřiva: Aktivní kovy jsou vlastně slitina dvou krátkých románů, které dávají dohromady jeden příběh o polidštění opice... přesněji řečeno vygumovaného zeleného mozku s masakrálními sklony, jenž se pokouší stát mírumilovným civilistou – a asi neprozradím nic šokujícího, když řeknu, že se mu to spektakulárně nedaří. První polovinu knížky, Aktivní olovo, jsem v roce 2010 psal jako čtení na pokračování pro web, druhou půlku, Aktivní rtuť, jsem zplodil letos jako fungl nový text, a tudíž vychází vůbec poprvé.

Štěpán Kopřiva (1971)

Štěpán Kopřiva (1971)

Na počátku devadesátých let patřil k zakládajícím členům spolku Rigor Mortis (např. Jiří Pavlovský), v jehož rámci se podílel na několika dodnes ceněných povídkách přinášejících do české fantastiky filmové vidění a velkou míru cynismu. Působil i jako televizní a komiksový scenárista a je spolurežisérem kultovního krátkého filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem. V románech Asfalt a Zabíjení se uvedl jako mistr akčního žánru. Nebojí se však ani antihrdinské fantasy (Holomráz) či povídek reflektujících vliv popkultury a na příští rok chystá svou první detektivku.

A.cz: Psát pro internet, nadto na pokračování, to vyžaduje specifický přístup, že?
Určitě – a musím říct, že mě až zaskočilo, jak hodně se to liší: rytmem, strukturou, dávkováním informací. Je to rychlejší, dravější, míň uspořádané, je to jako sprint se zavázanýma očima. Do souborného vydání Aktivních kovů jsem napsal předmluvu, kde se tyhle hlavní rozdíly pokouším nějak definovat – i když na druhou stranu je možné, že se ty rozdíly tak zásadní jeví pouze při pohledu zevnitř a že čtenář mezi Olovem a Rtutí nenajde žádnou významnější odlišnost.

A.cz: Aktivní kovy patří mezi fanoušky žánrové literatury mezi nejočekávanější knihy roku. Ty sám přitom píšeš už víc než dvacet let, ale docela dlouho trvalo, než jsi "prorazil". Jak se podle tebe změnila tvoje pozice u čtenářů?
Podle mě nijak. Nebo mi to alespoň nikdo nedává najevo. Čtenáři žánrové literatury jsou většinou slušní, decentní, introvertní lidé, kteří autory žánrovek na ulici moc neobtěžují – což souvisí s tím, že naštěstí nejsme žádné celebrity. My nejsme One Direction, nás ječící děvčata nepronásledují. To spíš my je. A je fakt, že v našem případě ječí daleko zoufaleji.

A.cz: Jednu chvíli to vypadalo, že bude tvé jméno spojováno s televizí nebo snad komiksem. Co nakonec rozhodlo, že zvítězila – minimálně dočasně – literatura? A může se tento stav v dohledné době změnit?
Literatura tě snadno zkorumpuje tím, že jsi sám sobě nejen vlastním scenáristou, ale i režisérem, hercem, kameramanem a střihačem. A jakmile si na to jednou zvykneš, už se ti té moci nechce vzdávat. Taky přiznávám, že svou roli sehrála netrpělivost s výrobním procesem televizní, filmové a komiksové produkce: když děláš knížku, nejsi v podstatě na nikom závislý, kontroluješ všechny fáze, od prvotního zpracování nápadu až po tempo a tón výsledného tvaru. A hlavně máš jistotu, že několik let nepíšeš zbůhdarma do zdi. Ale je pravda, že mám na televizním a filmovém poli rozmístěno pár nášlapných min v podobě námětů, synopsí a scénářů, takže nějakou nenadálou explozi nemůžu úplně vyloučit.

Práce na televizních scénářích mě nejen zbavila literátské nafoukanosti, ale hlavně mi vybrousila techniku, naučila mě strukturálnímu uvažování, kontrolovanější práci s postavami a především odstupu od vlastních nápadů, aby se člověk po každé novotou se blyštící kravině nevrhal jako slepice po flusu.

Štěpán Kopřiva

A.cz: V oblasti komiksu je tvým zatím největším projektem Nitro těžkne glycerínem. Jak bys zhodnotil zpětně svou spolupráci s Jiřím Grusem? Povedlo se vše, jak mělo, nebo vidíš – či vidíte – věci, které byste udělali lépe a jinak?
Přijde mi, že nemá smysl se ohlížet zpátky a laborovat, jak se co mělo udělat líp. Smysl má použít tyhle získané zkušenosti, aby člověk udělal líp to, na čem maká právě teď.

A.cz: Jsi podepsán i pod televizními scénáři. Vzhledem k tomu, že se jedná o práci pro české televize, nesnažíš se třeba tuto epizodu nějak vytěsnit? Nejsou tvé ultranásilné knihy jistou terapií?
Vytěsnit? Jak vytěsnit? Já jsem za to vděčný! Práce na televizních scénářích mě nejen zbavila literátské nafoukanosti, ale hlavně mi vybrousila techniku, naučila mě strukturálnímu uvažování, kontrolovanější práci s postavami a především odstupu od vlastních nápadů, aby se člověk po každé novotou se blyštící kravině nevrhal jako slepice po flusu. I když to možná při pohledu na televizní obrazovku tak nevypadá, seriály tě naučí klást větší důraz na řemeslo. Což je v žánrové oblasti nezbytný předpoklad, aby se z psavce okouzleného vlastní kreativitou stal alespoň trochu kompetentní vypravěč.

A.cz: Můžeš srovnávat práci na komiksovém i filmovém scénáři, stejně jako psaní knih a povídek. Stejně tak jsi ve všech oborech své činnosti s někým spolupracoval – Grus, Pavlovský... Dokázal bys dnes s někým spolupracovat na románu?
Myslím si, že jo. Ale muselo by to mít nějaký důvod. Dám příklad: momentálně coby betačtenář připomínkuju novou detektivku Jiřího Walkera Procházky a Kláry Smolíkové Mrtvá šelma – která je mimochodem naprosto skvělá! – a tam každý z autorů zastupuje pohled jedné z hlavních postav, mužské a ženské. To má jasný důvod a díky tomu to funguje.

A.cz: V devadesátých letech jsi patřil na poli povídek k autorům, kteří se často dostávali do nominací na nejrůznější žánrové ceny. A to s příběhy, které byly tehdy běžné fantastice na hony vzdálené. Jak jsi tehdy fantastiku vnímal, co je pro tebe klasika a co si myslíš o její současné podobě? Je něco, co třeba chybí mladým autorům? Kromě soudnosti a talentu?
Myslím, že mohu zodpovědně prohlásit, že nám, mladým autorům po čtyřicítce, chybí hlavně peníze. A sex. A kvalitní drogy. A léky na prostatu. Sakra, z toho by se dal udělat celkem zásadní literární manifest, co?

A.cz: Asfalt, tvá zatím nejúspěšnější kniha, nedávno vyšel jako audiokniha. Neuvažoval jsi někdy, když experimentům se evidentně nebráníš, o napsání něčeho přímo pro “hlas”, pro audiopodobu?
Je fakt, že audiopodoba Asfaltu, fenomenálně namluvená Ludvíkem Králem, mi v tomhle ohledu nasadila do hlavy brouka. Problém je, že jsem zatím nepřišel na to, kdy se tomu věnovat – protože podobná věc ti odsune dokončení další knížky třeba o půl roku. A jak správně řekl Brian Michael Bendis: kariéru neformují věci, které se rozhodneš udělat, ale věci, které se rozhodneš neudělat.

A.cz: A co kdysi ohlašovaná pokračování spojená názvem stavebních materiálů? Ptám se proto, že zanedlouho vyjde kniha s názvem Beton od Ivy Pekárkové... Nějaké opisování?
Mám pocit, že teď, po tolika letech, už to můžu prozradit: Iva Pekárková napsala i Asfalt. Štěpán Kopřiva je pouze jeden z jejích dvou hlavních pseudonymů. Ten druhý je pochopitelně František Kotleta – ale to už asi všichni, kdo četli něco od Kotlety, uhádli. Takhle něžně dokáže psát jenom žena.

A.cz: Asfalt mě bavil hravostí, s níž sis vymýšlel nejrůznější mučení a groteskní využití lidské duše coby stavební hmoty. Lidské tělo nafouklé do podoby zepelínu, potahy na sedačky z kůže Stevea McQueena, vlasy štětky na štětce... Tyhle zhůvěřilosti tě napadají běžně, nebo za tím stojí těžká práce? A nemůžu si pomoct, ale sklep máš?
To je výborná otázka! Nemůžu se dočkat, co na ni Iva Pekárková odpoví.

A.cz: A tohle byla výborná odpověď. Ale uhýbavá. Tak jinak. Je něco, před čím ses zastavil? Třeba tebou zmíněný Kotleta, údajně nejdrsnější autor českého braku, je podivuhodně útlocitný vůči dětem... skoro bych řekl, že to musí být usedlý taťulda z vesnice... Podle některých scén v Asfaltu hádám, že ty taťulda nejsi, což?

Přiznám se, že na tyhle věci se mi poměrně blbě odpovídá, protože já osobně nevnímám svoje psaní jako nějak extra brutální. Pro mě jsou to prostě updatované dobrodružky, které nezavírají oči před vývojem exploatačního žánru v minulých dekádách. Naopak když se dívám na některé konkurenční žánrové kousky, co se schválně drží zpátky, je mi vždycky líto promarněných příležitostí. Autora by měl v nápadech omezovat jen příběh sám, ať už je sebevíc brakový a pokleslý, a ne jeho vlastní zábrany.

A.cz: Abych jen nechválil, vysvětli mi, prosím, jako malému dítěti, jak mohl Lucifer namluvit hlasovou stopu na DVD se svým filmem, když podle knihy zemřel dávno před vynálezem DVD?

To je úplně jednoduché: jako režijní komentář byl použit rozhovor, který byl natočen dřív – čili stejný postup, jakým je například na DVD Návratu do budoucnosti nasazeno interview s Robertem Zemeckisem a Bobem Galem. Ale promiň, ty jsi vlastně chtěl, abych ti to vysvětlil jako malému dítěti, že jo? Jak si přeješ: “O tom s tebou odmítám diskutovat, vyčisti si zuby a mazej do postele!”

A.cz: On Lucifer coby režisér... kdo je momentálně satan mezi režiséry? V tom dobrém i špatném slova smyslu?
Mám dva kandidáty: Michael Bay a Jean-Luc Godard. Ale ono je to v podstatě jedno, protože oba v jistém smyslu točí úplně to samé.

A.cz: Pro většinu čtenářů se tvé knihy rovnají akční jízdě, ale lze na nich obdivovat i pečlivou výstavbu, variování určitých scén, je vidět práce s načasováním replik a jejich zopakováním v jiném kontextu... a také práce se vzorci, které lidé znají z akčních filmů, seriálů a jiných knih... Je to podvědomé, nebo patříš k těm autorům, kteří si dělají podrobné náčrty a rozpisy? A co je pro tebe nejlepší studijní materiál a mentoři?
Nemám nejmenší ponětí. Za mě všechno píšou děti přikované k notebookům v podzemních fabrikách v indickém Bengalúru. Ostatně jako za většinu českých spisovatelů. Ne že bychom tedy chtěli, ale je to naše morální povinnost. Těch dvacet korun za knížku, co jim posíláme, může totiž pro ta nebožátka znamenat rozdíl mezi životem a smrtí hladem. A je naše morální povinnost, aby jich zemřelo co nejvíc.

A.cz: V Holomrazu mě zaujaly bonusové povídky, především jedna věnovaná smrti Richarda Starka – asi nejkrásnější pocta jednoho spisovatele druhému, na jakou jsem v Čechách narazil. Jak bys, při vší skromnosti, chtěl být jednou oceněn ty?
Ta otázka indikuje, že bych mohl někdy dosáhnout podobného levelu jako Richard Stark. Což je, při vší skromnosti, absurdní představa. Jinak podoba té pocty zřejmě zas tak originální není, protože o dva roky později to dost podobně zpracoval Neil Gaiman v povídce Muž, který zapomněl Raye Bradburyho – což mi přijde jako učebnicový důkaz kreativní konvergence: když na různé autory necháš působit stejné vlivy, výsledkem často bývají totožné výstupy.

A.cz: Každopádně máš blízko k detektivkám. Jednu dokonce chystáš. Jak k tomu došlo?
Úplně jednoduše: na detektivkách jsem vyrostl, ze Čtyřlístku jsem přešel rovnou na Sherlocka Holmese a Agathu Christie. Takže to byla vlastně jenom otázka času – a šťastnou náhodou to vyšlo tak, že jsem se v téhle chvíli stal součástí jakéhosi spontánního přesunu českých autorů fantastiky do detektivního žánru. O Jirkovi Procházkovi, Kláře Smolíkové a jejich Mrtvé šelmě, která vyjde příští rok, jsem už mluvil, dalším příkladem je Juraj Červenák se svou sérií historických detektivek o neortodoxním vyšetřovatelském duu Barbarič & Stein.

A já jsem rád, že s Rychlopalbou – která by se nejspíš dala charakterizovat jako crossover drsné školy a policejní procedurálky – do téhle nečekané vlny taky zapadám, a myslím, že bude hodně zajímavé sledovat, jestli se její působení na české detektivní škole nějak odrazí.

A.cz: Neuvažoval jsi někdy o velkém sociálním románu?
Velký sociální román? To asi ne. Neodvažoval bych se lézt Halině Pawlowské do zelí.

A.cz: Děláš i poměrně dost překladů. Mám pocit, že v podstatě se ti volá, když dojde na záležitosti se šťavnatými dialogy plnými kalvinistických hlášek a vulgarit. Čím sis vysloužil takovou škatulku?
To bych taky rád věděl. Ale na druhou stranu teď kromě Skalpů, noirového komiksu z indiánské rezervace, už pro Crew překládám jen Snyderova Batmana a sandmanovský spinoff Lucifer a ani jedno do tebou definované kategorie moc nezapadá. Čili se zdá, že jsem z té škatulky nakonec zdárně unikl.

autor: Boris Hokr

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama