Jak píše agentura AP, pondělní večerní akce byla vyprodaná už předtím, než Ernauxová obdržela Nobelovu cenu. Nakonec ale pořadatelé museli navyšovat kapacitu. Lidé už dlouho před začátkem čekali frontu až za roh, dovnitř se jich nacpaly stovky. Protože pro všechny nebylo místo, mnozí její vystoupení sledovali na obrazovce, která do přízemí přenášela rozhovor z druhého patra knihkupectví.

Dvaaosmdesátiletá autorka se dočkala ovací už při příchodu, v publiku seděli mimo jiné literáti Garth Greenwell a Rachel Kushnerová. Ernauxová hovořila přes tlumočníka energicky a obšírně, podle agentury AP v protikladu ke svým úsporným prózám jako čtyřiašedesátistránkové Prosté vášni nebo stostránkové Události. Tuto knihu o tom, jak roku 1963 coby studentka podstoupila ilegální potrat, vydala Ernauxová na přelomu tisíciletí. Letos podle ní vznikl celovečerní film, který za 14 dnů uvedou česká kina. Natočila jej Audrey Diwanová, jež také podstoupila potrat a hledala, jak se s tématem vyrovnat. S Ernauxovou konzultovala scénář.

Související

Nobelovu cenu za literaturu získala Ernauxová, právě jí vyšla kniha v češtině

V newyorském knihkupectví prozaička připodobnila psaní k prozkoumávání vlastní mysli. Nevyprávím historky z vlastního života, píši, abych zjistila, co si doopravdy myslím, řekla. "Literatura je jediný způsob, jak se přiblížit tomu, co nazývám pravdou nebo realitou. Tomu, co se mi děje, co mi v nějakém ohledu patří, co mnou prochází," prohlásila. "Je to cesta, jak věci zpřehlednit. Což neznamená zjednodušit, naopak: psaní věcem často dodává více kontur. Zároveň do jisté míry platí, že co nebylo napsáno, neexistuje," myslí si.

Švédská akademie, která Nobelovu cenu uděluje, ocenila Ernauxovou za "odvahu a klinickou pronikavost, s níž odkrývá kořeny, odcizenost a kolektivní omezení osobní paměti". Francouzka "z různých úhlů zkoumá život poznamenaný nerovnostmi, jež se týkají pohlaví, jazyka a třídy", konstatovali porotci.

Ernauxová na to v pondělí opáčila, že se nikdy nesnažila napsat nic jako esteticky krásnou knihu. Před krásnou větou dává přednost větě pravdivé, uvedla. Stejně tak se nikdy nesnažila stát součástí literárního světa, který ji nyní obdivuje. "Chtěla jsem jen artikulovat své myšlenky a zážitky, dát jim takovou podobu, aby byly pochopitelné i pro druhé," shrnuje.

Moderátorka připomněla pasáž z románu Událost, v němž jde Ernauxová do knihovny, aby našla nějakou literaturu k potratům, žádnou však nenajde. Prozaička tuto pasáž vysvětlila tím, že odmalička byla knihami "odkojená", a tak jejím prvním instinktem je vždy zamířit do knihovny. O to citlivější bývá na situace, kdy v literatuře něco nenajde. Sepsáním Události se to do jisté míry pokusila napravit, řekla.

Pro Američany je právě tato publikace o to aktuálnější, že tamní Nejvyšší soud letos zrušil federální právo na potrat. Ernauxová si vybavuje, jak za něj sama v mládí protestovala ve Francii. Ta potraty zlegalizovala v roce 1975. "Jsem vděčná všem, kdo byli ochotni si o tom číst," shrnula v pondělí.

Už minulý týden řekla, že zisk Nobelovy ceny vnímá jako závazek pro další boj s nespravedlnostmi páchanými vůči ženám a jiným utiskovaným. Za právo na potrat se hodlá bít "do posledního dechu", slíbila. "Nezdá se mi, že my ženy jsme se staly rovnými v právech a moci," uvedla a hned podpořila současné protesty v Íránu, zaměřené mimo jiné proti nařízení, podle kterého si ženy na veřejnosti musí zakrývat hlavu.

Laureátka prestižní ceny podporuje právo Francouzek svobodně se rozhodnout, zda budou muslimskou pokrývku hlavy hidžáb nosit, či nikoliv. "Je to jiný kontext, ve Francii ale na rozdíl od Íránu nikdo nikoho nenutí, je to volba," přirovnala.

Annie Ernauxová proslula autobiograficky laděnými knihami, na něž dnes někteří kritici aplikují pojem autofikce. Paměť a vzpomínky jsou klíčovým tématem také jejího memoáru nazvaného Roky, který v českém překladu Tomáše Havla nedávno vydalo nakladatelství Host. Pokrývá dění z let 1940 až 2006, včetně poválečné chudoby, nástupu 60. let nebo rozvoje antikoncepce. Osobní vzpomínky zasazuje do širšího společenského a historického rámce.

"Z našeho pohledu v této knize svým způsobem její dílo vrcholí a je v něm obsažena esence, která je přítomna i v jiných jejích knihách," uvedla za nakladatelství Nikola Kochová. "Text je znovu něčím na pomezí románu a memoáru. Annie Ernauxová je skvělá v tom, že dokáže velice přesně vystihnout prostředí, o kterém píše, ale skrze něj i jakési kolektivní vědomí doby, to, co jí opravdu hýbalo a zapsalo se do paměti mnoha lidem," dodala.

K zisku Nobelovy ceny spisovatelce minulý týden poblahopřál francouzský prezident Emmanuel Macron. "Annie Ernauxová píše už padesát let román kolektivní a intimní paměti naší země," uvedl. Podle něj jsou díla Ernauxové hlasem "svobody žen a zapomenutých".

Hned tři dny nato však agentura AFP informovala, že spisovatelka podepsala otevřený dopis podporující levicové protesty proti Macronově vládě. Organizátoři demonstrace, jež se uskuteční tuto neděli, obviňují prezidenta z nedostatečného řešení energetické krize či příliš vlažného přístupu ke klimatu.

Za "odvážnou volbu" pochválil Švédskou akademii také Daniel Simon, zakladatel nakladatelství Seven Stories Press, které vydává Ernauxové díla v USA. Podle něj cenu dostala osoba, jež "bez rozpaků píše o svém sexuálním životě, právech žen a svých zkušenostech i citech".

Související

Nejdřív poznáme monstrum, až pak člověka. Hrdina válečného románu seká ruce

Annie Ernauxová se narodila roku 1940 v městečku Lillebonne v Normandii, po studiích pedagogiky a moderní literatury na pařížské univerzitě začala učit. První román nazvaný Prázdné skříně vydala roku 1974, prorazila o deset let později, kdy za autobiografickou novelu Místo popisující svůj vztah k otci získala Renaudotovu cenu. "Chtěla jsem napsat o tatínkovi, jeho životě, o tom odstupu, který mezi námi vznikl v mém dospívání," řekla tehdy.

Zabývá se hospodářskými a kulturními propastmi mezi různými společenskými vrstvami, nesmyslností některých tabu či nespravedlností nejen mezi ženami a muži. Psala o času, paměti, zapomínání, hanbě, lásce, genderových stereotypech, předurčenosti či sociálním postavení. Už dávno nepublikuje smyšlené romány, spíš vypráví skutečné příběhy a vlastní prožitky. Témata čerpá z bezprostředního okolí. "Já nehraju. Psát pro mě znamená pravý opak hraní. Nemám chuť hrát si na spisovatelku. Píšu, abych mohla žít, ale ne v materiálním smyslu slova," uvedla dříve žena, jež například v knize Ztratit se předložila svůj deník z doby, kdy prožívala intenzivní milostný vztah k ruskému diplomatovi v Paříži.

Kvůli otevřenému způsobu vyprávění byla v minulosti některými muži obviněna z narcisismu, lehkovážnosti či nestydatosti, napsala agentura ČTK.

Z tvorby Annie Ernauxové mohli Češi donedávna sáhnout jen po novelách Obyčejná žena a Místo, které v překladu Anny Kareninové roku 1995 jako jeden svazek publikovalo pražské nakladatelství E.W.A. Poprvé se ale Místo objevilo již roku 1989 v revue Světová literatura. Tehdy na jaře, půl roku před pádem komunistického režimu, Ernauxová prvně přijela do Prahy. Osm let nato se vrátila coby host veletrhu Svět knihy.

Annie Ernauxová naposledy letos na jaře francouzsky vydala román Le jeune homme, na festivalu v Cannes pak představila dokumentární film Les années Super 8. Ten obsahuje záběry z let 1972 až 1981, které na osmimilimetrovou kameru natočil její tehdejší manžel. Ernauxová němé scény zpětně doprovodila komentářem.

2:00

Film Les années Super 8 obsahuje domácí videa Annie Ernauxové z let 1972 až 1981. | Video: Film at Lincoln Center