Filozof Koťátko napsal pohádku. Listování v knize je jako běhání po domě, říká

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
24. 9. 2019 16:25
Už druhou knihu pro děti vydal filozof a spisovatel Petr Koťátko. Po Wormsově světě, fantaskním románu z roku 2009, teď pro nakladatelství Meander stvořil pohádku nazvanou Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové. Začal ji psát hned po narození své vnučky a jemné kresebné ilustrace vytvořila jeho dcera, světoznámá umělkyně Eva Koťátková.
Knihu ilustrovala autorova dcera, výtvarnice Eva Koťátková.
Knihu ilustrovala autorova dcera, výtvarnice Eva Koťátková. | Foto: Eva Koťátková

Jak vás napadlo spojit pohádku pro vnučku s historií černošického sirotčince?

Myslím, že stačil souběh dvou faktů: v domě, v němž žije moje vnučka, byl kdysi, přesněji před sto lety, útulek pro opuštěné děti. Z toho vzešel příběh, v němž se obojí propojuje. Jak, to bych asi neměl prozrazovat. V knížce se to objasňuje až v poslední kapitole. Rád bych aspoň poděkoval paní Renatě Horešovské z Černošické společnosti letopisecké, bez níž bych se o útulku nedozvěděl: všichni jsme věděli jen to, že v domě ve dvacátých letech bydlel Ferenc Futurista.

Filozof a spisovatel Petr Koťátko.
Filozof a spisovatel Petr Koťátko. | Foto: Jiří Thýn

Váš příběh je pro dětského čtenáře dost náročný. Ale možná jsou děti naopak v jistém věku ke vnímání nelogičností, odskoků a paralelních časů otevřenější?

Vidíte, a já jsem se domníval, že jsem napsal snadno sledovatelný příběh, způsobem, na nějž jsou děti zvyklé z běžných vyprávění v každodenní konverzaci. Například bez návratů v čase se zpravidla neobejdeme, když chceme vysvětlit, co se právě děje v příběhu, který vyprávíme. Tato vysvětlení občas postrádají logiku nebo vycházejí z bizarních předpokladů, a přece mohou působit tak přirozeně nebo tak suverénně, že je bez odporu přijímáme. A pokud jde o plynutí a o "hustotu" paralelních časů, všichni víme, jak mnoho a jak málo se může odehrát na dvou místech během jedné a téže hodiny. V knížce si v těchto a podobných věcech neukládám žádná omezení a občas zacházím do extrémů - ale taková volnost je součástí naší běžné vypravěčské výbavy. A teprve když se to popíše v naratologických termínech, může to působit jako rafinovaná hra.

Hra, které děti rozumějí lépe než dospělí?

Ano, souhlasím s předchozí poznámkou o tom, jak otevřené jsou v tomto směru děti: jejich myšlení, jejich představivost a jejich interpretační možnosti. Nejmladší čtenář Aničky, s nímž jsem se zatím setkal, má osm roků - o dva roky míň než první čtenářka a posluchačka Alenky v říši divů - a v tom, co se v knížce děje, se evidentně neztratil. Jak bylo zřejmé z jeho občasných vstupů do mého povídání na křtu v nakladatelství Meander.

Já jsem v jen o trochu pokročilejším věku poprvé četl Alenku, která jde ve všech myslitelných ohledech mnohem dál. Nevím už, co přesně mi přitom táhlo hlavou, ale tuším, že by se to dalo shrnout slovy: "Tak tohle všechno se dá v knížkách najít!" Bylo v tom velké okouzlení, údiv, ale určitě ne zmatek.

Ilustrace z Aničky, mluvící potoka a dalších chovanců ústavu paní Majerové.
Ilustrace z Aničky, mluvící potoka a dalších chovanců ústavu paní Majerové. | Foto: Eva Koťátková

V předmluvě k Wormsovu světu jste napsal, že si pokaždé musíte představit dětského čtenáře, pokud máte vytvořit souvislý příběh. Vy ale spíš děti učíte vnímat příběh nesouvisle, životu podobněji?

Jsem rád, že říkáte "životu podobněji", a sám bych poukázal taky na soulad s běžnými vypravěčskými postupy. Myslím, že se z toho nevymyká ani způsob, jakým se v knížce střídají vypravěči, a nakonec ani způsob, jakým se v knížce občas stírá hranice mezi vyprávěním, jeho záznamem, to jest textem, a tím, o čem se vypráví.

Třeba na straně 30 se čtenáři radí, aby pokud si chce připomenout jisté věci, seběhl po schodech do zahrady a sešel k potoku do první kapitoly, "nejlépe rovnou na stranu 21" - s příslibem, že vypravěč i se svými postavami se k němu připojí na straně 34, což se pak "doopravdy" stane.

Listování v knize z toho vychází jako identické s běháním po domě a po zahradě - ale naše myšlení i naše představivost jsou plné takových přemetů a zkratů. Kdo v tom třeba jen nejasně vycítí jakési pnutí, případně náraz, bude bohatší o jeden skromný čtenářský zážitek. Kdo se tím nenechá rušit ve sledování děje, snad také nevyjde úplně naprázdno.

Ilustrace z Aničky, mluvící potoka a dalších chovanců ústavu paní Majerové.
Ilustrace z Aničky, mluvící potoka a dalších chovanců ústavu paní Majerové. | Foto: Eva Koťátková

Vedle půlroční Aničky má v knize zásadní roli mluvící potok. Proč potok?

Možná proto, že stejnou roli hraje na zahradě, v níž se příběh odehrává, a že většinu toho, co se mu připisuje v knížce, jsem viděl na vlastní oči: jak se proměňuje z útlé, snadno přehlédnutelné a přeslechnutelné stružky na rozbouřenou řeku, jak vlídně se v klidných časech chová k těm, kdo k němu přicházejí, ať už žijí na zahradě, nebo v domě, a tak dále.

Pro lidi všeho věku a pro samotný jazyk je přirozené připisovat potoku, stejně jako dešti nebo stromu, vůli, pocity, nejrůznější motivace, oslovovat ho v myšlenkách i nahlas, aniž bychom to vnímali jako básnickou figuru. Neměli bychom tedy být zas tak moc překvapeni, když nám odpoví stejnou řečí, jak se to děje v knížce.

Samozřejmě že když dojde na detaily, jeho fyzický způsob existence se může personifikaci vzpírat nebo jí naopak nabízet nové možnosti. Například když chceme říci, že se potok zamyslel, a zároveň popsat tento úkon v jeho "technickém provedení". Podle mé verze to "udělal tak, že zvolnil krok, zadržel dech, takže hladina klesla, až z ní vystoupil velký oblý kámen, lesklý jak čelo orosené přemýšlením".

Nebo když chceme popsat, jak potok vzpomíná. V knížce pak mluví "z veliké dálky, jako by pátral kdesi ve starých vodách". Obecně vzato si ale v této věci počínám dost bezstarostně a byl bych v úzkých, kdybych měl vysvětlit některá tvrzení, například že potoku vyschlo v krku nebo že si během řeči "nabral ode dna trochu vody, aby si svlažil vyprahlé rty".

Ilustrace z Aničky, mluvící potoka a dalších chovanců ústavu paní Majerové.
Ilustrace z Aničky, mluvící potoka a dalších chovanců ústavu paní Majerové. | Foto: Eva Koťátková

Ještě jste nezmínil další rozměr knihy, a to obrazový. Pohádku pro Aničku ilustrovala její skutečná maminka, vaše dcera Eva Koťátková. Spoléhal jste se při psaní na její interpretaci?

Absolutně jsem jí důvěřoval, i když jsem neměl nejmenší představu, které situace zvolí a jakou podobu dá postavám. Eva se jako ilustrátorka nezabydlela v jednom stylu, ale proměňuje ho podle povahy textu: stačí srovnat její kresby ke Casanovovi, Wormsovi a Aničce. Jako její otec mohu zcela nezaujatě říci, že jsou ve všech případech nejenom krásné, ale i přesné. To platí i o kresbách z jejího raného kašpárkovského cyklu, které doprovázely můj článek o pohádkách v časopise Rozrazil, i když vznikly nezávisle na něm.

Odpovídám tedy "ano, spoléhal jsem se na ni bezvýhradně", ale musím dodat, že naopak Eva se nemohla nikdy spolehnout na mě. Především proto, že v době, kdy už pracovala na svých kresbách, jsem občas měnil popis některých scén. Pokud nám unikla nějaká nesrovnalost a nějaký čtenář mě na ni upozorní, vysvětluji ji tím, že jsme vycházeli z odlišných zdrojů: já ze svědectví naší Berty a Eva z toho, co jí namluvila Líza. (Berta a Líza jsou autorovy fenky, které zároveň patří k hlavním postavám příběhu, pozn. red.)

V Aničce se prolínají ještě další prvky. Vedle textu a kreseb také fotografie Jiřího Thýna a vaše básničky v podání poťouchlého veverčáka. Připomíná to knížky malířky Daisy Mrázkové, která pro své děti knihy psala, ilustrovala a vymýšlela do nich verše. Je to vaše spřízněná autorka?

Knížky paní Mrázkové jsou okouzlující a já bych si netroufal vtírat se do její přízně. I když se velmi těším, až z nich budu číst Aničce, což už nebude trvat dlouho.

Přecházení mezi prózou a veršem mi přijde přirozené nejen v dětských knížkách: sáhl jsem po něm, nebo spíš "přihodilo se mi", i v novele Casanova, rozdíl je jen v tom, že tam jde o volný verš. Vaše charakteristika veverčáka je přesná, jeho "básnická tvorba" je pro něj především příležitostí převyprávět, co se v příběhu právě odehrálo, svým zmateným a hlavně zlomyslným způsobem, z něhož aktéři nemají radost. Ve většině básní navíc poťouchle přeskakuje ze střídavého rýmu do obkročného, odtud do sdruženého a zase zpátky, s veverčím vysvětlením, že "trocha pohybu nemůže škodit".

Ilustrace z Aničky, mluvící potoka a dalších chovanců ústavu paní Majerové.
Ilustrace z Aničky, mluvící potoka a dalších chovanců ústavu paní Majerové. | Foto: Eva Koťátková

Eva Koťátková ilustrovala i dvě vaše předchozí knihy včetně románu pro děti Wormsův svět. Tam jsou ilustrace zásadní, dotvářejí hororovou atmosféru světa, v němž se lidé stávají zvířaty, rostlinami, nebo dokonce kameny. Co vás přivedlo k tématu Wormsova světa?

To by vyžadovalo rozsáhlé archeologické pátrání v odlehlých koutech vlastní mysli, na něž mi chybí nástroje a soustředění. Nejlepší možná bude, když se pokusím říci, jakou otázku si v tom příběhu kladu. Snad pak bude zřejmé, jak tato otázka, nebo alespoň její obecné východisko, zapadá do toho, s čím nás konfrontuje život v současném světě.

Otázka zní: Co se stane s chlapcem vybaveným mimořádnou citlivostí k různým podobám bolesti, úzkosti, osamění a bídy, které vidí kolem sebe, když je proti své vůli vtažen do projektu nového uspořádání světa, v němž má tohle všechno zmizet? Jinými slovy do Wormsova plánu "nové přírody", v níž se dějí věci, které jste popsala.

Příběh vyústí v odmítnutí tohoto a všech podobných druhů "úniku" či "úlevy" - což se lehko řekne, ale pro hrdinu to znamená projít řetězem nebezpečných a občas dosti děsivých situací. Každou z nich lze samozřejmě nahlížet i prožívat z mnoha zorných úhlů a ke způsobu vyprávění, který jsem zvolil ve Wormsovi, patří, že se z nich snažím postihnout co nejvíc. I za tu cenu, že to zpomaluje či zadržuje spád děje a nejspíš irituje mnohé čtenáře. Říkám to proto, abych mohl dodat, že Anička je v tomto směru jiná. Tady se snažím o plynulé vyprávění, s výhradami, o nichž jsme mluvili výše.

Kniha

Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové
(Ilustrovala Eva Koťátková)
Nakladatelství Meander 2019, 160 stran, 398 korun

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 3 hodinami

Bidenovi začala letní dovolená, stráví ji s rodinou v Jižní Karolíně

Americkému prezidentovi Joeu Bidenovi začala letní dovolená, informuje agentura AP. Šéf Bílého domu podle ní stráví se svou rodinou v Jižní Karolíně nejméně sedm dní. Biden opustil Bílý dům v doprovodu první dámy Jill Bidenové. Na Andrewsově letecké základně v Marylandu nedaleko hlavního města Washingtonu na ně čekal prezidentský speciál Air Force One, který je dopravil do Charlestonu. Na palubě byli také prezidentův syn Hunter Biden, snacha Mellisa Cohenová a vnuk Beau.

Prezidentský pár má podle AP v plánu strávit dovolenou na ostrově Kiawah, kde bude mít k dispozici soukromou pláž a golfový resort. Na místě podle agentury zůstanou do úterý.

Bílý dům nereagoval na žádost AP o podrobnosti k Bidenovým dovolenkovým plánům, včetně dotazu, kdy se prezident vrátí do Washingtonu.

Letní dovolené jsou prezidentskou tradicí. George Bush mladší často trávil srpen prací na svém texaském ranči v téměř čtyřicetistupňových vedrech. Barack Obama se zdokonaloval v golfu na ostrově Martha's Vineyard u pobřeží Massachusetts. Donald Trump trávil čas ve svém soukromém golfovém klubu v New Jersey. Loni Bidenovy letní plány narušil legislativní kalendář, nárůst počtu případů covidu-19 a chaotické stahování amerických sil z Afghánistánu.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Německá policie čelí kritice za to, že zastřelila nezletilého černocha v dětském domově

Německá policie čelí kritice za pondělní zásah v Dortmundu, při kterém její příslušník zastřelil nezletilého černocha. Uvedla to agentura DPA. Policie byla přivolána do dětského domova, protože mladík měl nůž. V Dortmundu se v úterý i ve středu uskutečnily demonstrace, jejichž účastníci požadovali vyšetření postupu policie.

Policejní hlídku přivolala v pondělí zaměstnankyně jednoho dětského domova v Dortmundu. Ohlásila, že viděla jednoho ze svěřenců s nožem. Na místě zasahovalo 11 policistů, kteří proti nezletilci použili oslňující granáty a slzný plyn. Když mladík zaútočil, jeden z policistů na něj vystřelil ze samopalu MP5 a pětkrát ho zasáhl.

Podle státní zástupkyně Carsten Dombertové je v případu stále mnoho nejasností. Podle ní se šestnáctiletý Senegalec léčil s psychickými problémy a neuměl dobře německy. Vyšetřovatelé také zvažují možnost, že si mladík chtěl nožem ublížit či spáchat sebevraždu. Podle Dombertové zatím nic nenasvědčuje tomu, že by v postupu policistů sehrála nějakou roli barva kůže útočníka.

V Dortmundu demonstrovaly stovky lidí za nezávislé prošetření události. Demonstranti se také pozastavují nad použitím samopalu při zásahu, kde bylo 11 policistů. Podle kriminologa Thomase Feltese tato okolnost mohla zvýšit napětí. Německá asociace právníků DAV kritizuje, že případ vyšetřují policisté z nedalekého města Recklinghausen a nikoli nezávislý orgán.

Zdroj: ČTK
Další zprávy