A tak i devětačtyřicetiletý básník Petr Borkovec, věnuje-li se denní publicistice čili žurnalismu - což jsou v tomto případě slova nepřípadná, leč pro srozumitelnost se jich budeme držet -, nakonec vždy upadne do radostných objevů obraznosti. V roli čtenářů jim můžeme být nejen přítomni, ale také účastni jako spolutvůrci.

Báseň, ať už psaná veršem, prózou, nebo publicistickým perem, je nakonec vždy spolutvorba, protože se musí nejen napsat, ale také přečíst. A to je v jistém smyslu totéž jako opakované psaní, opakované objevování a tvoření obrazů.

Nejnovější soubor Borkovcovy "publicistiky", nakladatelstvím Fra nedávno vydaný pod názvem Petříček Sellier & Petříček Bellot, je něčím jako "školou zdržování světa", které je potřeba k tomu, aby se vůbec něco zjevovalo.

Ve fejetonu nazvaném V půjčovně kánoí "nerozhodné tmavomodré plátky motýlic" zadržují svět, ale to se postupně ukazuje jako jistá poznávací a odhalující strategie. Nikoli tvůrčí metoda, nýbrž nutná podmínka, bez níž se nestane nic tvořivého.

Svět nemůžeme úplně zastavit a být s ním najednou v celku, jako při meditaci v blízkosti nirvány, protože pak bychom ho už nemohli zachytit v řeči. Bylo by to nadbytečné i nesmyslné. Můžeme ale proud dění na pár chvil zadržet vlnou představivosti, která prostoru a času znemožňuje jen tak odtéct a zanechává po sobě zajímavé tvary, naplněné esencemi pestrých vůní.

"Neuvažuju, pozoruju - už dávno. Dokonce i snění, jak si dobře všímám, jsem vyměnil za okounění. Nepřemýšlím, nesním - civím," píše Borkovec.

Zírání či civění se na první pohled podobá lovu beze zbraní. Jsme na čekané, při níž chceme přistihnout při životě sám život, ale na rozdíl od čekané se při okounění a zírání nesoustřeďujeme na příchod kořisti, na který pak pouze zaostříme, nýbrž čekáme, až nás "něco" přepadne. Až nám "něco" skočí do oka.

Básník Petr Borkovec. | Foto: Radek Brousil/fra

Pozornost je v takové chvíli otupena, takže nikdy přesně nevíme, co se stane, až nás "to" přepadne a možná vytvoří nějaký dojem, pocit, impresi. Proto také záznamy z Borkovcova civění nabízejí tak pestře tvarovaná dobrodružství, skrze osobní zkušenost mířící pod kůži světa, k holé intimitě. Někdy vyvolávají až nepříjemné, protivné pocity.

Snad i proto jeden čtenář, zmiňovaný na vnitřní straně obálky, mluví o "protivném impresionismu" Borkovcova žurnalismu, což je vtipné, ba směšné jen na první pohled. Už při tom druhém jde o největší pochvalu, jakou si autor-básník může přát. Jen dílo, které vyvolává odpor, je dílem, které má smysl a přežije.

Imprese - většinou osobní, individuální, autobiografická - je pro Borkovce záchytným bodem, z něhož, doufá autor i čtenář, se svět rozvine jako provázaný soubor živých věcí. Věci se stávají živými až tím, že se vypovídají, praví jedna z klasických pouček západní kultury, posedlé věčným mluvením a psaním. Život sám o sobě možná existuje, ale my o něm nemůžeme nic vědět. Jako takový je pro nás prázdný. A protože se na rozdíl od buddhistů bojíme prázdnoty (horror vacui), snažíme se ji naplnit tím jediným, čím se od ostatních lišíme: slovem, logem, výpovědí.

Dominantní roli v tomto vypovídání světa hraje obraz. Život se stává živým až v básnickém obraze, tvrdí francouzský fenomenolog a mystik Gaston Bachelard, až ve chvíli, kdy ho v obraze zachytím tak, aby mluvil nejen k nám, ale také k jiným. Život je intersubjektivita, sdílení díla, přesněji sdílení tvorby, sdílení okamžiku, kdy vzniká obraz coby rytina života. Jak říká Bachelard: "Opravdové obrazy jsou rytiny. Obraz je vyrývá do naší paměti. Prohlubují prožité vzpomínky, posouvají je, aby se staly vzpomínkami obraznosti."

Obal knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot. | Foto: Fra

Borkovcovy zápisky z okounění na zdánlivě banální každodennost se ze všeho nejvíce podobají právě takovým rytinám. Na rozdíl od děl rytců, jež obvykle vidíme hotová, při čtení naopak sledujeme organický vznik těchto ozvláštněných krajin. Fantazii rozběhnutou vpádem imprese, její jednotlivé akcenty i asociace, jimiž se rozvíjí a přeskakuje do nových a nových souvislostí, až k úsečné pointě, nikdy ne lacině vtipné, vždy spíše radikálně oddělující a ukončující tok představ.

Rychlá tečka, která však skrývá něco nedořečeného, a samozřejmě smutek z toho, že civění protentokrát - jaká škoda - už skončilo. A že všechny ty "kurzy kreslení ptáků za soumraku", "civění do fíkovníku s nezralými fíky" a "láska a hlad a nuzota a tesknota a nahota" budeme teď muset vyrývat do paměti sami, než nám s tím zase pomůže nějaký hodně protivně okounějící básník.