Dobře udělalo, jelikož devětasedmdesátiletý akademik se s plným nasazením věnuje vědeckopopularizační práci, aniž by slevil kupříkladu z požadavků na přesnost. Což veřejně dokázal roku 2019, kdy rezignoval na funkci ředitele Židovského muzea v Berlíně, protože ho nechtěl dál zatahovat do politických kontroverzí.
Twitterový účet instituce tehdy zveřejnil odkaz na článek vyzývající německý parlament, aby neoznačoval hnutí zvané BDS za antisemitské. Rezoluce proti skupině žádající bojkot Izraele a nazývající ji tímto silným slovem nakonec Bundestagem prošla.
Peter Schäfer muzeu, které ročně navštíví okolo 700 tisíc lidí, šéfoval pět let. Kritizován byl už dřív, když sem v rámci výměny seriózních názorů pozval významnou filozofku a stoupenkyni téhož hnutí Judith Butlerovou. Zdejší výstavu o městě Jeruzalémě za propalestinskou označil vyhraněně pravicový izraelský premiér Benjamin Netanjahu a vyzval německou kancléřku Angelu Merkelovou, aby přehlídku nechala zavřít. Schäferovo odvolání žádal Josef Schuster, předseda Ústřední rady Židů v Německu.
Nyní vydanou knihu Schäfer koncipoval pro laiky. V úvodní poznámce zdůrazňuje to, co je historikům zřejmé: dějiny nejsou jen fakta, nýbrž také pokus o konzistentní příběh. A on tedy předkládá vypointovaný příběh antisemitismu. Tolik k interpretaci, kterou nutně ovlivňuje už skutečnost, jaké události do výběru zahrneme.
Co do času Schäfer pokrývá více než 2000 let, od starověku po současnost. Geograficky vzato pak tři kontinenty, kromě Evropy také Asii a Afriku, přičemž ke konci prostor zúží: od Výmarské republiky přes třetí říši specificky na Německo.
Záběr sahající až před Nový zákon je třeba vítat nejen proto, že Schäfer jako uznávaný odborník na antiku například dokáže vyložit, nakolik zlověstně helénistická civilizace hodlající reprezentovat celý svět vnímala židovskou jinakost. Naopak zeměpisným pojetím toho dost vynechává.
Je škoda, že s výjimkou poznámky o podnikateli Henrym Fordovi v souvislosti s anglickým zněním podvodného dokumentu zvaného Protokoly sionských mudrců se nedozvíme nic o Spojených státech amerických, pro židovské přistěhovalce z 19. a 20. století zemi zaslíbené, kde přesto bujel a stále příležitostně bují hlavně takzvaný salonní antisemitismus. Nebo že kromě opět okrajové zmínky o politikovi Oliveru Cromwellovi, který roku 1655 znovu otevřel Anglii Židům, v knize není víc o britských ostrovech. Tam by za prozkoumání stála přinejmenším situace před druhou světovou válkou.
Jazykově si Schäfer vymezuje terén následovně: antisemitismus chápe ve shodě s dominantním územ jako paranoidní nenávist vůči Židům. Byť současně poukazuje jak na nelogičnost, protože Semité jsou i Arabové, tak na pseudovědeckost pojmu - ten byl vynalezen až v 19. století jako rádoby racionální koncept.
Oproti tomu do sféry teologické autor řadí označení antijudaismus, podle jehož vyznavačů je příčinou všeho zla židovské náboženství. Vytyčit hranice mezi těmito koncepty bude však nesmírně obtížné, přiznává Schäfer. Třeba nacisté za prvotní měřítko všeho považovali rasu, jež pro ně byla podřadná, a tudíž měla i jedovatou ideologii či světonázor.
Ještě něco jiného představuje antisionismus, který judaista definuje jako nenávist ke Státu Izrael, a to hlavně po šestidenní válce z roku 1967. Ani do tohoto slova však ještě nezahrnuje kritiku konkrétní izraelské vlády, což je záležitost naprosto legitimní, ba naopak oprávněná a nezbytná.
Nuance jsou zásadní, a kdybychom některé byť i urážlivé koncepty zakázali, problémy tím nevyřešíme. Této linie se autor důsledně drží - na druhou stranu ovšem sám zmiňuje původ a etymologii slova holokaust, jehož používání se vyhýbá a nahrazuje ho méně známým hebrejským šoa.
Silnou stránkou knihy je zacházení s prameny. Schäfer důvěrně zná primární zdroje, z nichž hojně cituje hlavně pasáže hovořící samy za sebe, aniž by vytrhával z kontextu. Navzdory rozšířeným islamofobním názorům je schopen vysvětlit, že tradiční islám bere Židy a křesťany jako "lid Knihy". Nebo, ač sám katolík, vystopuje počátek křesťanského antisemitismu v Matoušově evangeliu, které hovoří o vině "všeho židovského lidu". A plošné démonizování ukáže jak u německého humanisty Martina Luthera, viz jeho spis O Židech a jejich lžích, tak u francouzského osvícence Voltaira tvrdícího, že Židé jsou "barbarský národ", pro nějž je typická "nejšpinavější chamtivost".
Publikace neopomíjí ani několik málo známých, pro nás dnes "poražených" variant biblického Exodu o Egypťanech, kteří se během epidemie chtěli zbavit malomocných a "nečistých", to znamená bezbožných cizinců, neboť z nich měli strach, a tudíž je vyhnali. Nebo to, jak se Židé bránili šíření Nového zákona poměrně nevybíravým příběhem o synu cizoložnice a římského vojáka.
Oproti tomu o sekundární literaturu se Schäfer opírá jen zřídka. Jeho vlastní výklad je plynulý a jasný. Antisemitismus tady s námi byl od počátků západní civilizace a mechanismus jeho projevů zůstává víceméně stejný od roku 38, kdy v Alexandrii došlo k prvnímu zdokumentovanému pogromu v dějinách. Stačí kombinace státní, popřípadě církevní moci a vyprovokovaného, ekonomickými či jinými nejistotami zmítaného davu, a rétorické násilí se rázem zvrhne v to fyzické.
Jaký nabízí Peter Schäfer výhled do budoucna? Neradostný. Volá po novém diskurzu mezi Židy a ostatními, bez předem daného schématu na ose oběť a pachatel. Bez rutiny či ritualizace, kdy v debatě jen omíláme prázdné fráze a ustálené vzorce. A ještě navíc bez patologického filosemitismu zjevného především u Němců, kteří se někdy snaží distancovat od minulosti a získat pocit, že konečně stojí na správné straně historie - žel v úvodu zmíněná rezoluce označující hnutí BDS za antisemitské problém nevyřeší.
Jak dospět k nápravě situace v éře toxického vlivu internetu s jeho anonymitou, zhrublou formou komunikace a apelem na primitivní emoce, naneštěstí konkrétněji neříká ani Peter Schäfer.
Kniha
Peter Schäfer: Krátké dějiny antisemitismu - Kde se zrodila nenávist k Židům a proč se pořád vrací
(Přeložila Vlasta Reittererová)
Nakladatelství Paseka 2022, 392 stran, 469 korun.
