17. listopad způsobil rozklad moci a stereotyp režimu, vyplývá z knihy Pavla Žáčka

Policejní kordon proti demonstrantům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989.
Albertov 17. listopadu 1989. Mírová studentská demonstrace přerostla týž den na Národní třídě v policejní masakr.
Albertov 17. listopadu 1989. Dívka v brýlích zprava Monika Pajerová, jedna z organizátorek demonstrace. Její povolení na úřadech vyběhala i s přispěním výmluvnosti a vizáže nevinné a naivní studentky.
Z Albertova zamířil průvod studentů na Národní třídu. Tam už je čekala (a v kordonech začala stlačovat) Veřejná bezpečnost se štíty a obušky.
Pozvánka, která se na pádu komunistického režimu podepsala. Zve studenty na průvod k uctění padesátého výročí smrti studenta Jana Opletala, jehož zavraždili nacisté.
Foto: ČTK
Jiří Suk
17. 2. 2020 16:09
Materiálové studie o činnosti československých bezpečnostních složek v listopadu 1989 zahrnul historik a od roku 2017 poslanec za ODS Pavel Žáček do nedávno vydané knihy Jakešovo gestapo. Představuje důležitý zdroj poznatků a s dalšími klíčovými prameny, na jejichž publikaci se nezřídka rovněž podílel padesátiletý Žáček, tvoří nepřehlédnutelný dokumentační monument.

Za všechny další jmenujme sedm let starou dvoudílnou edici Vypovídat pravdu a nic nezamlčet, která na 1500 stranách obsahuje výpovědi disidentů, komunistických politiků i policistů před parlamentní vyšetřovací komisí počátkem 90. let minulého století. Na tomto základě je možné učinit si kvalitní obraz nejen toho, co se 17. listopadu 1989 odehrálo na Národní třídě v Praze, ale také toho, jak bezprostřední reflexe poznamenala pozdější vnímání.

Autor knihy, historik a poslanec za ODS Pavel Žáček.
Autor knihy, historik a poslanec za ODS Pavel Žáček. | Foto: Jan Šilpoch

17. listopad je dodnes exponované téma především s ohledem na - od samého počátku šířené - spekulace o údajném konspiračním pozadí změny režimu. Díky internetovým platformám se spiklenecké pojetí dějin rozvinulo do svébytného žánru, který nemá nic společného s kritickým dějepisem.

Proti kritické interpretaci spolehlivých pramenů, o niž jde Pavlu Žáčkovi, konspirátoři staví paralogické dedukce: vycházejí z apriorní představy, že nic se neděje náhodou, z bohatého přediva událostí vybírají určitá fakta a spojují je do "senzačních" souvislostí s cílem "odhalit" ve spletitých zápletkách a peripetiích dějin to, jak byly ovlivňovány či řízeny ze zákulisí.

Typickým příkladem takové manipulace je třeba předpoklad konspiračního spojení mezi vlivným členem Komunistické strany Československa Rudolfem Hegenbartem, šéfem Státní bezpečnostní služby Alojzem Lorencem, poručíkem Ludvíkem Zifčákem, jenž 17. listopadu na Národní třídě sehrál úlohu takzvaného mrtvého studenta, a Drahomírou Dražskou, která zprávu o údajném zabití studenta rozšířila.

Právě tato linie bývá často označována za osu domnělého spiknutí. Že v dostupných pramenech a výpovědích není nic, co by teorii činilo věrohodnou, je pro její šiřitele vodou na mlýn k tvrzení o dobře zametených stopách.

Proč tyto úvahy i dnes, více než třicet let po pádu režimu, padají na úrodnou půdu? Vesměs je vytvářejí ti, kdo jsou z nějakého důvodu frustrováni společenským vývojem a přejí si změnu, nebo na ní přímo pracují. A jejich tvrzení zase konzumují vesměs zastánci tvrzení, že takzvaní obyčejní lidé nemají sebemenší šanci ovlivnit dějiny.

Policisté s ochranými štíty na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989.
Policisté s ochranými štíty na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989. | Foto: ČTK

Opakující se stereotyp režimu

Studie Pavla Žáčka, který patřil k organizátorům studentské demonstrace 17. listopadu 1989 a také byl jedním z autorů prvního prohlášení vysokoškolských studentů po masakru na Národní třídě, nabízejí kritický základ pro posouzení tehdejších událostí.

Pozdější první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů se v knize Jakešovo gestapo zabývá činností represivních orgánů, známých funkcionářů a aktérů od tajných služeb StB a KGB přes Hegenbarta, Lorence až po generálního tajemníka Ústředního výboru komunistické strany Miloše Jakeše. Dokumentuje důležité aktéry moci a zasazuje je do dílčího, avšak kritického výkladového kontextu.

Někdejší šéf StB Alojz Lorenc v únoru 1991.
Někdejší šéf StB Alojz Lorenc v únoru 1991. | Foto: ČTK

Kdo Žáčkovy edice a materiálové studie prostuduje do detailu, snadno pak odhalí četné nedostatky, chyby či manipulace v pokusech vykládat pád režimu jako konspiraci. V detailu se pozná pravý charakter výzkumníka a jeho práce. Samozřejmě to vyžaduje systematickou a náročnou práci.

Jediné, co snad lze Žáčkově knize vytknout, je absence shrnující studie, v níž by kriticky pojednal 17. listopadu v celku. Co přesně se stalo? Proč se policejní zákrok odehrál právě takto? A lze v něm najít nějaký jiný plán než ten, který vyplynul z rozkazu udržet veřejný pořádek a "klid na práci"?

Autor tohoto textu za 17. listopadem podobně jako Pavel Žáček nikdy neviděl víc než opakující se represivní stereotyp komunistického režimu, kterému se po bezpečnostní stránce celkem úspěšně - za pomoci pouličního násilí a dalších opatření propagandistických i justičních - dařilo eliminovat předchozí demonstrace jako potenciální ohrožení pozdně "normalizační" stability.

Může za to Štěpán?

Studentská manifestace, která začala na Albertově a Pavel Žáček ji teď zdokumentoval z perspektivy zásahových jednotek, se od počátku vyznačovala jinými parametry. Stručně řečeno: odehrávala se v pokročilejším stavu rozpadu vnějšího sovětského impéria, už po pádu Berlínské zdi. Měla odlišný charakter i průběh, z povolené manifestace se spontánně proměnila v nepovolenou, z pietního shromáždění v odhodlaný mnohatisícový pochod městem za konec režimu.

V neposlední řadě je třeba vzít v potaz rozporuplné politické zadání určené zásahovým jednotkám: proti studentům nezakročte, ale ani je nepusťte na Václavské náměstí! Od počátku to směřovalo k jinému vyústění, než jaké měly předchozí demonstrace na Václavském náměstí.

Záběry České televize z protestů na Albertově a Národní třídě 17. listopadu 1989. | Video: ČT2/Youtube

Díky Žáčkovým dokumentacím a interpretacím si každý může udělat obraz, co se ten den odehrálo. Poražení komunističtí politici tvrdí, že za vše mohou policajti, kteří to na Národní zpackali nebo se spikli; policajti naproti tomu říkají, že za vše mohou politici, kteří si mysleli, že politiku lze nahradit represí.

V obecné rovině mají obě strany pravdu, ačkoli v dílčích věcech mlží či lžou, aby se vyhnuly osobní odpovědnosti. Detailní pravda o zákroku se ztrácí ve spleti faktů, polopravd a lží, které jsou motivovány jednak zastíráním (nikdo z velitelů nevypovídá ve svůj neprospěch) a jednak různými úhly zkreslujícího situačního pohledu či selektivní pamětí (nikdo neměl dokonalý přehled o všem).

Z houštiny dostupných výpovědí a dalších zdrojů, především záznamu radioprovozu, už pravděpodobně nelze vyčlenit přesně odměřené díly konkrétní odpovědnosti jednotlivých činitelů - od těch, kteří nařizovali, po ty, kteří mlátili.

Samozřejmě to nic nemění na konstatování, že odpovědnost padá na všechny. Určité indicie ukazují, že klíčovou politickou odpovědnost za policejní brutalitu nese vedoucí městský tajemník KSČ v Praze, dnes již nežijící Miroslav Štěpán. Avšak zda v zasahujících jednotkách existovali jím speciálně ovlivnění velitelé, kteří jednali proti vůli řídicího štábu, jednoznačně říci nelze.

Panika a nečekané posuny

Je obtížné odstupňovat vinu nebo identifikovat "rozkaz uvnitř rozkazu" či "plán uvnitř plánu", který vůbec nemusel mít konspirační charakter. Ve hře bylo mnoho situačních proměnných a následně vytvořený referenční rámec je přehuštěn informacemi, které dohromady vytvářejí spletitý obraz; tady platí rčení, že příliš mnoho zajíců znamená myslivcovu smrt.

Lze předestřít několik protichůdných hypotéz. Důvodně pochybovat, že by se tímto způsobem řešil nějaký globální politický záměr, navíc pod kuratelou sovětské velmoci. Rýsuje-li se stopa předpokládaného druhého centra zásahu, v dichotomii kapitána Miroslava Málka a Zifčákova nadřízeného majora Petra Žáka, ztrácí se ve výpovědích jiných.

Místo konspirace se nabízí pravděpodobnější vysvětlení: Málkova hypotéza může být motivována osobní averzí k nadřízenému nebo snahou udržet si místo u policie. Situačně proměnlivou vřavu dění na všech úrovních velení doprovázely informační šumy, které vedly k posunům mezi vůlí štábu a situací na Národní třídě. Z hektické atmosféry mohlo vzejít ryze situační rozhodnutí o tvrdém zákroku, jenž vřavu ukončí.

Mezi kordony svírajícími dav studentů neexistovala účelná synchronizace a koordinace povelů s pohyby. Na scéně navíc operovali agresivní žolíci, "červené barety" z Útvaru zvláštního určení, jejichž vnikání do davu a vyvádění nejaktivnějších demonstrantů zvyšovalo paniku a způsobovalo nepředvídatelné pohyby masy - což přesvědčivě dokládají četná svědectví zahrnutá do loni vydané knihy editora Aleše Palána Ten den.

Situační zmatek v takových chvílích sílil, což vyžadovalo okamžitá rozhodnutí a spontánní řešení: prolomení kordonu, srocování propuštěných demonstrantů za kordonem, obava, že se dav přemístí do nedaleké centrály Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici nebo že Mikulandskou unikne na Václavské náměstí a tak dále.

Velkou roli hrály vypětí a únava u demonstrantů i jednotek, stupňovala se hra nervů. Co vypadalo jako záměr, vzniklo náhodou. Dva transportéry s radlicemi zaujaly místo na Národní třídě proto, že se nevešly do Mikulandské a Ostrovní, kde měly figurovat; poděšení demonstranti v nich viděli tanky, takže panika vzrostla; před konečným rozehnáním davu byla v podloubí Kaňkova domu vytvořena jediná úniková cesta, avšak vzhledem k dosavadnímu vývoji nelze s jistotou tvrdit, že to byl předem vykalkulovaný záměr.

Finální řež v "uličce hrůzy" pravděpodobně měla zamezit přeskupení davu a pokračování demonstrace. Zásahové jednotky byly po celou dobu nabádány z řídicího centra, aby v žádném případě nepouštěly dav najednou. Otevřít po všech těch nervózních manévrech kordon a říct "spánembohem, mažte pryč" by znamenalo nesplnění rozkazu a bylo by mimo logiku.

Demonstranti na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989.
Demonstranti na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989. | Foto: ČTK

Rozkládající se moc

Spontánnímu průběhu manifestace patrně odpovídal charakter policejních manévrů včetně závěrečného zásahu. Následné výpovědi odpovědných funkcionářů odhalují, že státní moc se nacházela v nejistotě a rozkladu. Jakékoliv řešení problému "odhodlaných studentů v ulicích" by tak či onak ohrozilo její křehkou stabilitu.

Obal knihy Jakešovo gestapo.
Obal knihy Jakešovo gestapo. | Foto: Nakladatelství Svět křídel

Tento stručný popis dění na základě důkladného čtení pramenů je určitou hypotézou, jež v zásadě potvrzuje závěry parlamentní vyšetřovací komise z roku 1992. Nechvalně proslulým ikonám 17. listopadu, "mrtvému studentovi" Šmídovi alias Ludvíkovi Zifčákovi a "jeho známé z kolejí" Drahomíře Dražské nelze - na základě věrohodných faktů - přiznat tu roli, kterou jim připisují příznivci konspiračních výkladů.

Trvalé dokumentační a interpretační úsilí Pavla Žáčka naštěstí umožňuje komukoliv, aby se pustil do náročného zkoumání a vytvořil si podloženou hypotézu toho dne. "Sjíždět" to na webu nestačí.

Autor je historik a politolog, zabývá se moderními dějinami Československa a pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

Kniha

Pavel Žáček: Jakešovo gestapo - Komunistické orgány a listopad 1989
Nakladatelství Svět křídel 2019, 500 stran, 550 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy