Právě tak přitom publicista Pavel Kosatík kreslí zakladatele Československa a našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, o němž nyní vydal knihu nazvanou Jiný TGM.
Kosatík má pro Masaryka zjevně slabost, tento obdiv ale nebrání kritickému pohledu. Spíš naopak. Fascinující jsou zejména Masarykovy boje dávno před vznikem republiky - a nemyslíme jen rukopisy a hilsneriádu. (Zde nelze nezmínit děsivou pikantérii, když se proti TGM rozpoutá štvanice, v níž je obviňován, že zpochybňuje polenskou rituální vraždu, neb je sám v židovském žoldu, a tehdy se na TGM obrátí vlastní otec, prý aby mu z těch židovských peněz přispěl na živobytí.)
Ze zpětného pohledu je snadné se k TGM přiklonit, neboť už víme, kde je historická pravda a jak to všechno dopadlo. Jeho současníkům to ale muselo dělat problémy, Masaryk byl uzavřený, na sebe i blízké měl krajní nároky mravní či výkonnostní. Edvarda Beneše si později oblíbil dost možná i proto, že jako jediný byl schopen stejně tvrdě pracovat.
Masaryk jako pedagog či publicista kolem sebe na přelomu 19. a 20. století míval jen nepatrnou hrstku příznivců, ale také tu byl ochoten v zájmu své pravdy opustit. Nejednou stál sám proti všem - a to nejen proti Vídni, ale také Praze, proti svým kolegům z univerzity, studentům či politickým souputníkům.
Oporou mu byla hluboká víra, prožívaná však mimo oficiální církevní instituce. Rodina jen částečně, nesnadnou situaci zde umocňoval fakt, že Masaryk nebyl pro své děti ani tolik tatínkem jako spíš institucí.
Do světové války vstupuje TGM jako ostrakizovaný buřič, neúnavný kritik hezkého českého teploučka, intelektuál, který prohlašuje, že otázka česká je zároveň otázka světová. Měl také už své roky. Je nadějí i pro dnešní časy, že z této společensky zdánlivě bezvýchodné situace dovede Masaryk vytěžit maximum - vlastní státnost, republikánskou formu správy a mezinárodní respekt.
To, že leccos z toho následně nově vzniklý útvar ztratil, lze - alespoň částečně - také přičíst na vrub Masarykovi. I v tom, jak dokázal ztrácet, byl ale TGM velký muž.
Pavel Kosatík ukazuje Masaryka programově jiného, tedy životného, nezkamenělého do pomníku, do onoho prvorepublikového tatíkovství, které je eufemismem pro kult osobnosti.
Autor postupuje věrohodně a fundovaně, nenechá se zahltit výčtem faktů, upřednostňuje interpretace a souvislosti. Mnoho kapitol je spíše bravurními eseji nad daným tématem než pouhým historickým exkurzem.
To vše podporuje Kosatíkova schopnost zkratky, obsáhlá kniha čítající přes 400 stran je ve skutečnosti úměrná, místy až nečekaně strohá. Nezpochybnitelnou kvalitou je pak autorova schopnost pracovat s obsáhlým textem tak, aby zdůraznil jeho dramatičnost. To, jak vystavět příběh a jakým způsobem nabídnout pointu, by u Kosatíka mohl studovat nejeden autor thrillerů.
Pozornost zaslouží i noblesa a razance, s níž se autor vypořádává s některými konspirativními teoriemi. Třeba úvahy o tom, kdo je biologickým otcem TGM, odbývá mávnutím ruky: slušnými metodami to zjistit nelze, test DNA takovou metodou není, kdo se chce těmito pochybami bavit, nechť to dělá po libosti, autor se bude věnovat podstatnějším věcem. Howgh. Dál o tomto v některých kruzích tak populárním tématu nepadne v knize ani slovo.
Pavel Kosatík: Jiný TGM
Nakladatelství Paseka 2018, 424 stran, 449 korun
Kosatíkova práce je z rodu těch zásadních, má široký čtenářský dosah a lze jí prorokovat i dlouhý literární život. Otázkou zůstává, jestli Kosatíkův Masaryk zůstane i nadále tím jiným, tedy alternativním - podobně, jako je třeba interpretace Mnichova coby triumfu československé diplomacie v podání historika Jana Tesaře.
Obraz TGM, jak ho ukazuje Pavel Kosatík, může pokročit dál, má šanci zaprášený tatíčkovský portrét prvního prezidenta rozmělnit, snad i nahradit. Z Jiného TGM, jak se kniha jmenuje, se tak může postupem času stát Ten TGM. Budoucí čtenáři pak po knize rádi sáhnou, jediné, čemu nebudou rozumět, je název. Jak jiný? Vždyť tohle je ten Masaryk.
