Kniha nazvaná 100 x Václav Havel mate formátem, podtitulem i popisem. Jeden by čekal, že se jedná o jakýsi kapesní "návod k použití Havla".
Kniha má za cíl sdělit, co chtěl Havel "svými myšlenkami říci a hlavně jaký obsah si v nich můžeme najít dnes". Ve výsledku se však jedná o Kosatíkovo zúčtování s Havlem-filozofem a Havlem-politikem 30 let po revoluci - co od něj autor knihy čekal a čeho se nedočkal.
Krátké komentáře k citátům Pavlu Kosatíkovi sedly v předloňské publikaci 100 x TGM, u Havla však tepe do čerstvějších dějin, jichž je sám stále účasten, a stručnost úvah jej omezuje. Jako by si teprve ohledával terén: Havla-filozofa dokáže Kosatík zachytit znamenitě, Havla-politika pouze ve slibných náznacích. Ostatně stejně jako společnost, jež se těžce vypořádává s odkazem nepolitické politiky.
V prvních citátech pomyslně sledujeme Havlovo zrání angažovaného spisovatele účastnícího se spisovatelských sjezdů, dramatika zaznamenávajícího ve svých hrách jazykovou degradaci a disidenta schopného vyjít s každým. Pronikáme do toho, jak myslel a kdo jej ovlivnil.
První část Havlova života v podzemí byla podle Kosatíka pilováním tezí a je v přímém kontrastu s tou druhou, veřejnou, kdy teze měly být uplatněny. Ostatně základní princip Havlova vnímání světa představoval paradox, což je teze, která se knihou prolíná. Havel celý život pojmenovával stav věcí, zastával koncept nepolitické politiky, kterou však chápal jinak než Masaryk, a brojil proti tradičním politickým stranám.
Po revoluci se z něj stal politik, od nějž nicméně lidé očekávali, že nebude jen pojmenovávat, jak se věci mají, ale začne je měnit.
V Kosatíkových očích je tak Havel filozofem, vizionářem, který jako politik spíše selhal. Kniha to explicitně neříká, ale dost možná právě marasmus nepolitické politiky, jíž se ohání i současný premiér Andrej Babiš z hnutí ANO, je jedním z Havlových odkazů. Po revoluci se jako prezident zabýval především tím, co ho zajímalo a dávalo mu smysl - jezdit po světě a být vítězným revolucionářem z jakési zemičky ve východní Evropě, která se na chvíli ocitla ve středu pozornosti.
Ve svých projevech šířil myšlenku nedělitelnosti světa a naší odpovědnosti vůči němu, upozorňoval na porušování lidských práv a věřil, že Západ bude zajímat komunistická zkušenost Východu. V tom posledním se podle Kosatíka ale mýlil: "Spíš se zdá, že Západ postkomunistické země politoval s úlevou, že nic z toho, co prožily, se ho netýkalo a netýká."
Nedíváme se dnes na totalitní režimy stejně? I my jsme se po revoluci přidali k západní politice takzvaného nevměšování se - a těžko říct, zda je tento postoj nějak zvlášť promyšlený. Možná je prostě jen pohodlný.
První roky Havlova vladaření Kosatík bedlivě sleduje a zasazuje do vnitropolitického dění, naopak konec knihy se nese spíš v myšlenkovém chaosu - v tom se nejspíš ocital i Havel sám. Jako by ústřední myšlenky, které v disentu piloval, tedy "život v pravdě" a "pravda vítězí", nešlo uplatnit v reálné politice vyžadující neustálé kompromisy.
V otázkách rozdělení Československa, opoziční smlouvy či bombardování Sarajeva už jako státník nemohl jen nepoliticky filozofovat, ale musel činit konkrétní rozhodnutí. Přihlížel hospodářské transformaci vedené Václavem Klausem, stavbě Temelína, stagnující ochraně životního prostředí a věřil, že komunisti se zpytováním svědomí sami odstaví.
V této části života i knihy přibývá vrásek a myšlenek jako by ubývalo. Cítíme, že mnohé v praxi neobstály. Oblouk života se uzavírá směrem, v němž Havlovi není dobře. V soukolí složitého postrevolučního dění určovaného Václavem Klausem a Milošem Zemanem, duem ideově až groteskně vyprázdněným, Havlova touha po dokonalém mravním řádu trpěla.
Tady jako by ani Pavlu Kosatíkovi příliš nevyhovoval princip komentování citátů. Některá pojednání, například ta týkající se Havlových postojů k Evropské unii, NATO a náboženství či pletkám se ženami, pokulhávají. Pokud by autor měl k úvahám větší plochu, bylo by tomu jinak.
Slabinou knihy je, že chybí přesné zdrojování citátů. U některých není ani v komentáři vysvětleno, odkud pocházejí. Čtenářům, kteří si původní texty chtějí dohledat v souvislostech a Havlovým odkazem se zabývat hlouběji, k čemuž má kniha sloužit, to komplikuje situaci. Od věci by nebyla ani autorova poznámka, podle čeho citáty volil.
Kosatík nakonec nejvíc vyzdvihuje Havlovu zdvořilost, otevřenost vůči lidem a nadhled. To by mohlo být inspirativní pro všechny, kdo se dnes považují za "havlisty" - vždyť Havel klidně pozval na kafe i estébáky, kteří ho sledovali, nezdráhal se vyjednávat s komunisty, dokázal bravurně komunikovat a v každém viděl především člověka.
Dost možná dění vnímal prizmatem paradoxu, jeho jakési nekonečné grotesky: "Čím vážnější věci člověk dělá, tím větší by měl mít nadhled a tím lépe by měl být schopen vnímat groteskní dimenze vlastního konání." Vizionář s hlavou v oblacích, ale zároveň ideově nohama pevně na zemi.
Ostatně filantrop Václav Dejčmar nedávno na svém facebookovém profilu citoval, jak Havel při oslavě svých posledních narozenin v pražském DOX zodpověděl otázku z publika: jaký má smysl naše existence? "Udržet civilizaci," odpověděl Havel přízemně, ale jasně. V rámci svého vyznávání nedělitelnosti světa a člověka ani nemohl jinak.
Pavel Kosatík: 100 x Václav Havel
Nakladatelství Universum 2019, 208 stran, 229 korun