Čtyřiačtyřicetiletý Cognetti doma i ve světě prorazil už prvním románem Osm hor, známým také zdejším čtenářům. Už tady jsme se setkali s obdobným předivem: hrdinové jsou nespokojeni s dosavadním hektickým životem i svými vztahy. Jednoho dne zvednou hlavu od městské dlažby a v dálce zahlédnou vrcholky Alp, kde v dětství prožívali opojné chvíle volnosti. Sednou do auta a za pár hodin jsou na místě. Prvotní záměr vyčistit si hlavu ve vysoké nadmořské výšce se záhy přetaví v nový životní začátek. Ten může a nemusí být úspěšný, i pokus se ale v disciplíně zvané život počítá.
Čtyřicetiletý Fausto, hrdina nynějšího Vlčího štěstí, je neúspěšným alter egem samotného Cognettiho. Napsal jednu knihu, která však zapadla. Je bezdětný, čerstvě rozvedený, a když mu v Alpách dojde finanční rezerva, nastoupí jako kuchař do horské restaurace. Menu pro vlekaře a dřevorubce se točí stále dokola, lyžaři se chtějí jen ohřát, nasytit a co nejdřív vrátit na sjezdovku. Dá se v takovém koloběhu najít svoboda, nebo alespoň uspokojení?
To druhé Fausto spatřuje v erotickém vztahu s mladou servírkou Silvií, to první spíše ve filozofii majitelky podniku Babette, která se z hospody snaží udělat jakési komunitní centrum. Sezona ale končí, turisti odjíždějí a Babette podnik zavírá. Možná jen dočasně. Je to konec, nebo příležitost? A k čemu?
Potřeba vzdálit se prachu ulic a přiblížit divoké přírodě není v literatuře nové téma. I čeští autoři vodí čtenáře po zarostlých chodníčcích. Pokud se vrátíme o pár desetiletí zpět, nečekaně blízkou paralelu k Vlčímu štěstí najdeme v románu Jana Otčenáška z roku 1980 nazvaném Když v ráji pršelo.
Styl vyprávění je odlišný, spousta motivů ale lícuje. Cognettiho hrdinové žijí v Miláně, a tudíž jedou do Alp, Otčenáškova dvojice Petr a Ludmila utíká z Prahy na Šumavu. Partnerský příběh je v obou knihách propojen se společným provozováním restaurace, nebo alespoň s tímto záměrem. Jako by na hospodském ubruse mohlo vyklíčit budoucí společenství a upevnit se láska. Ve dvou lze přece najít smysl věcí - ať už na vysídlené Šumavě, nebo v alpských údolích, odkud domorodci odcházejí do úrodných nížin řeky Pád.
"Stromy se na rozdíl od zvířat nemůžou sebrat a jít za štěstím jinam. Strom žije tam, kam dopadlo jeho semeno, a aby byl šťastný, musí si zvyknout," dumá Fausto. Podle něj štěstí býložravců souvisí s výskytem trávy, zvířata putují tam, kde během roku roste zeleň. A vlk? "Není zcela jasné, proč se přesouvá a v čem tkví jeho neklid. Přijde do jednoho údolí, třeba tam i najde dostatek zvěřiny, a přece mu cosi zabrání se usadit a on zničehonic nechá všechny ty dobroty ležet ladem a odejde hledat štěstí jinam. Vždy do neznámých lesů, vždy přes další hřeben," uvažuje vypravěč.
Ano, vlčí štěstí je složitá záležitost a také my lidé se potřebujeme utvrzovat v tom, jak jsme komplikovaní, jako by se jednalo o ctnost. Paolo Cognetti myšlenku nicméně vyslovuje strohým jazykem i příběhem. Obojí osekal na to nejzásadnější, jako při vysokohorském výstupu: cokoli navíc je nejen zbytečné, ale také nebezpečné. Proto nic takového v Italově průzračné próze nenajdeme.
Servírka Silvie jednou Faustovi věnuje reprodukci knihy 36 pohledů na horu Fudži od japonského výtvarníka Hokusaie. Obdarovaný se dívce po čase revanšuje vlastním textem 36 pohledů na Fontanu Freddu, tedy na imaginární vesnici, kde leží těžiště příběhu. Ano, zkrachovalý spisovatel začal opět psát. A jistě: Cognetti svou novelu rozvrhl do stejného počtu číslovaných kapitol. Předkládá soustředěný pohled vlků, býložravců i těch, kdo setrvávají na původním místě. Teprve to všechno dohromady tvoří celek zvaný skutečnost.
Kniha
Paolo Cognetti: Vlčí štěstí
(Přeložila Sára Flemrová)
Nakladatelství Odeon 2022, 168 stran, 329 korun.
